Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Gregory Porter míří do Ostravy a v rozhovoru říká: Tajemství mého klobouku ze mne nedostanete

Gregory Porter míří do Ostravy a v rozhovoru říká: Tajemství mého klobouku ze mne nedostanete

25.11.2013 Hudba

Americký jazzový zpěvák Gregory Porter, nominovaný na cenu Grammy, se vrací do České republiky. V pátek zazpívá v ostravském Gongu. Jeho vystoupení bude součástí trojice Solo Colours Concerts, kterou na podzimní dny připravil tým festivalu Colours of Ostrava. Po rozhovorech s Lisou Hannigan, která v Ostravě koncertuje ve čtvrtek, a se sbormistrem London Community Gospel Choir, jenž přijede příští týden, přináší deník Ostravan.cz interview také s Gregory Porterem.

Zvětšit obrázek

Gregory Porter je jeden z nejvýraznějších hlasů současného jazzu.
Foto: Archiv umělce

Do České republiky se vracíte potřetí, tentokrát s novým albem Liquid Spirit. Víte, že jste u nás i za tak krátkou dobu velmi populární? Jaký je to pocit a jak se vám líbilo koncertování před českým publikem?

Bylo to neuvěřitelné, publikum u vás je velmi vnímavé. Jeden z těch koncertů se dokonce natáčel a docela často ho hrají na národním americkém rádiu. Lidé se mě vždycky ptají na ten koncert a na tu energii, která je z něho cítit. Byla to krásná zkušenost a já jsem si to opravdu užil.

Jak se podle vás kloubí architektura, divadelní herectví a jazz? A dokonce fotbal?

Všechno to jsou moje lásky a ještě do nich musíte přidat jídlo. Miluji  jídlo a vaření a vlastně všechno co se kolem toho dělá. Tyto lásky jsou si v lecčems podobné. Například fotbal má hodně společného s hraním v kapele, také se jedná o týmovou práci. Každý má svoji danou roli, leader i jednotliví muzikanti. A architektura? Představuje něco co opravdu miluju.

Tak to si užijete koncertní sál Gongu, protože byl navržen slavným českým architektem Josefem Pleskotem.

Ano, vím o tom, a moc se těším, ale už jen obyčejné domy mi u vás připadají krásné. Prostě jsem se do nich zamiloval. Nádherné mě také přišly kavárny, opravdu jsem si to v Čechách užil.

https://www.youtube.com/watch?v=cOjdYwC6ZJc

Jste proslulý také tím, že se ve svých skladbách hodně věnujete sociálním tématům, krušné historii amerických černochů a různým podobám nesvobody. To není pro jazzového zpěváka zrovna běžné.

Jedná se možná o něco, co jsem převzal z folk-bluesové tradice. Vzpomínám třeba často na zpěvačku Abbey Lincoln nebo na Leona Thomase, ti do svých písní také vždycky přidávali trochu hořkosladké současnosti a mě se to líbilo.

Také skládáte spousty milostných písní a mnohé z nich jste věnoval své ruské manželce. Jak jste se vy dva potkali a ovlivnila vás nějak ruská kultura?

Ano, vlastně první místo, kde jsem začal získávat pozornost, energii a příležitosti znovu se vracet, bylo Rusko. A nemyslím tím jenom Moskvu. Koncertoval jsem po celé zemi, ale i na Ukrajině a během tří let navštívil přes sedmdesát měst. Lidé mě tam pomohli získat sebevědomí a umožnili cítit se i ve velkých halách příjemně. Moji hudbu to určitě ovlivnilo, myslím, že jsem právě tehdy začal uvažovat o tom, jak lidé dokážou prožívat hudbu bez toho, aniž by rozuměli jazyku a textům skladeb. Došlo mně, že lidé můj umělecký záměr dokáží vycítit z mého hlasu. S hudbou je totiž spojená jedna zajímavá věc: odezvu dokážete vnímat z lidských emocí a reakcí na ni. Mé mínění o Rusku je, že tamní posluchači touží po duševním a hřejivém prožitku, to jsem na koncertech opravdu cítil.

Nosíte divné klobouky a odmítáte říct, co se za tím skrývá.

Divné klobouky? Divné pro koho? Pro vás?

Možná spíš neobvyklé klobouky. Řeknete nám jejich tajemství?

Ne, to je jazzové tajemství, to ze mne nedostanete (smích).

Vy jste se stal raketově slavným ale i ve světě. Málokdo pamatuje, kdy naposled na sebe nějaký nový zpěvák během čtyř let strhl takovou pozornost a za alba hned získal nominace na Grammy. Čím jste si podle vás zasloužil, že vás Wynton Marsalis nazval gigantem jazzu?

Jestli si to zasloužím? Nevím jestli si to zasloužím, nikdy jsem o to nežádal, takže odpověď na vaši otázku je opravdu těžká. Možná proto, že k jazzu přistupuji přes duši a emoce. Bořím hranice mezi soulem, blues a jazzem, a to myslím lidi do mé hudby vtahuje. I od čistě jazzových zpěváků se mi dostává spousta lásky a ocenění. Třeba s Herbie Hancockem máme krásný vztah.

Když přebíráte jazzové standarty nebo skladby jiných, musí vás něčím oslovit nebo jen tak občas vzpomínáte na mládí, kdy vás matka přivedla ke gospelu? Nebo chcete jen potěšit publikum?

Při přebírání písní přemýšlím o svých životních zkušenostech. Podobně jako když píšu vlastní skladby. Vzpomínám na zlomené srdce, na momenty, kdy jsem cítil nejistotu či racionální bolest, o tom všem přemýšlím. Když zpívám píseň o dělnické třídě, vzpomenu si na kříž, který nám hořel na zahradě. A jsem proto ve svém srdci zahořklý? Ne, jen si vzpomínám na momenty z mé minulosti.

Jiří Moravčík | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.