Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Kosa v básních Víta Slívy má stále ostřejší čepel

Kosa v básních Víta Slívy má stále ostřejší čepel

11.5.2014 Obraz & Slovo

Básník Vít Slíva, spisovatel po celý život rozkročený mezi Opavou a Brnem, představil v ostravském Hudebním bazaru svoji nejnovější sbírku Návrší. Tu vydalo Slívovo dvorní nakladatelství Host.

Zvětšit obrázek

Básník Vít Slíva, rodák z Hradce nad Moravicí, představil v Ostravě sbírku Návrší.
Foto: Archiv Masarykovy univerzity Brno

Návrší neznamená vrchol, básník Vít Slíva přesto novou sbírkou naznačuje, že právě tyto verše lze chápat i jako vrchol poetova díla. Náš básník je totiž věčným kronikářem smrti a před jejím majestátem se sklání od svých prvních čísel na poli poezie, přičemž nabroušená kosa má s každou další knihou pořád ostřejší čepel.

Smrt se týká živých, mrtví už o ní nenapíšou, tohle je zásadní básníkova víra, s níž se v dnešní době chce jen málokdo ztotožnit. Lidská konečnost, jediná jistota, kterou máme, je nesmyslně vytlačována mimo realitu. A přitom smrt je to nejreálnější, co život přináší, a totéž říká i žatva snesená Slívou do Návrší.

Slíva je v literárním světě považován za duchovního žáka Vladimíra Holana, tohle klišé naštěstí vůbec neplatí. Slíva je Slíva, kdo chce ale přece v jeho verších hledat Holana, ten ho tam najde. Oba umělci jsou prostě bytostnými poety, tedy autoři jedné básnické krve. Stejně jako k nim náleží Petr Hruška či Ivan Martin Jirous čili Magor, kterého by literární šťoural našel třeba v této Slívově básni z Návrší:

VEČERNÍ MODLITBA

Opilý uléhám na tvrdé lůžko;
v pelestech je mi jak v rakvi:
dost úzko.

Co ze mě dnešní noc vypije?
Promile světla? Žluč?
Pomyje?

Umírání předchází stárnutí, ono „kostnaté stáří“, jak píše básník. A Slíva je na smrt připraven, alespoň básník Slíva, jenž své nitro odhaluje čtenáři.

Nevím. Jen se tak loučím,
se vším, co jsem byl,
se vším, co bylo se mnou.

Tenhle pěvec ale také dobře ví, že umírání bolí o mnoho více, když je předčasné, jak ho popisuje například v básni Záškrt. Mrtvé děti, mladí lidé, to je těžko přijatelný „škleb“, kterým nás kdosi zkouší. Smrt kostnatého stáří je zato nezvratná, logická. „Není maminky,/ není tatínka,“ píše Slíva. Co tedy zbývá pozůstalým? Básník míní, že třeba „trocha něhy“ a „trocha dobra“. Víra, naděje a láska, i když to vše je nám ordinováno jen po kapkách. Pozemské radosti jednou skončí, Slíva se s nimi loučí sarkasticky, zvesela skoro jako František Gellner:

Pyj se rozpadá
–  tramtada dá! –
v Smrtině pánevní dutině. 

třitřitři  třitřitři  třitřitři    

stříkají cvrčci
chorály hynutí. 

Co si smrt vynutí,
láska už tralala.

Trocha něhy, trocha dobra. To jsou i prchavé vzpomínky na dětství. Silniční mistrovství světa motocyklů v Brně v červenci roku 1965 v básni …a bylo Brno, den první. Nebo návštěva Přívozu v roce 1959.

OSTRAVA – PŘÍVOZ 1959

(Pavlu Hruškovi)

Běžím po mostě
nad koleje
dát se očmoudit.

 Dým je ale bílý,
rozplývám se s ním.  

Trocha něhy, trocha dobra. K té hrstce patří i životní lásky. Miluji, nemiluji, při vzpomínkách to ale přece trochu bolí: „Minulost, tlustý ovád,/ bodá tím víc,/ čím blíže je bouře.“

Vít Slíva je rodák z Hradce nad Moravicí, celý život ale rozkročený mezi Opavou a Brnem, s občasnými zastávkami v Ostravě, kde našel řadu přátel (Jan Balabán, bratří Hruškové a další). Slezský a brněnský místopis i jména kamarádů, to je vlastně další z identifikačních znaků Slívovy poetiky.

Namátkou z Návrší: Hradec, Branka, Bohučovice, Žebětín, hotel Slavia, brněnský sv. Jakub, Vladimír Holan, Václav Havel, páter Marek Vácha…  Občas jsou vlastní jména i zakuklena do zvukomalebných slovních hříček, Slíva rád dává veršům zvláštní druh hudebnosti, jako například v téhle pohřební písničce.

V rakvi hodinky dotikají:
br no
pa vo
br no
pa

Pa, Brno! Pa, Opavo! Básník se loučí, ačkoliv jeho čtenáři vědí, že po Návrší přijdou další sbírky i další básnické vrcholy. Naléhavý hlas, přesvědčivé verše. Slívu má smysl si zařadit do knihovničky, protože to není žádná internetová poezie na jedno kliknutí. Tenhle umělec patří do rodu básnických bardů, škoda jen, že tahle básnická krevní skupina už skoro vykrvácela.

Slíva je ovšem docela přívětivý i k mnohým spíše bezkrevným pokusům nastupující básnické generace, je to i jeho práce, neboť učí literaturu na gymnáziu. Jednomu z mladých veršotepců, jenž žije na Ostravsku, pak dokonce v Návrší věnoval deset řádků. Končím tedy domácím úkolem, odhalíte jméno tohoto autora zašifrované v následující básni?

MARŠOVEC

Dolní tok dne
a čeřeny řeči:
v mlze se dme
iluze. Zvětší
drobnohledné. 

Brankou řve řeka,
ááá! břehy rve;
třepetořeká
osika vře
rybina leká.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.