Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Strašidelní potápěči v Galerii PLATO marně klepají na plášť ponorky Kursk

Strašidelní potápěči v Galerii PLATO marně klepají na plášť ponorky Kursk

28.6.2014 Obraz & Slovo

Kdyby tak působivý objekt vystavovalo třeba Centrum současného umění DOX v Praze, dočkala by se expozice nadšených recenzí v Reflexu, Respektu i v celostátním denním tisku. V Ostravě je ale dílo finského umělce Markuse Coppera s názvem Kursk tak trochu utopeným nápadem. Podobně ztraceným jako svého času ruská jaderná ponorka Kursk, do jejíž blízkosti kvůli tajnůstkářství papalášů z Kremlu pronikli zahraniční záchranáři až devátý den po tragédii.

Zvětšit obrázek

Exponát ponorky Kursk na výstavě v PLATO.
Foto: Ivan Mottýl

Napřed několik historických informací pro oživení paměti. K-141 Kursk byla ruská jaderná ponorka pojmenovaná po městě Kursk. Plavidlo bylo součástí Severní flotily ruského válečného námořnictva a operovalo v oblastech Severního ledového oceánu. Ponorka se potopila 12. srpna 2000 v Barentsově moři a katastrofu nepřežil nikdo ze 118 členů posádky.

Pár hodin po tragédii ale ještě žilo 23 námořníků, kterým se podařilo uniknout do nejzadnějšího, devátého oddílu ponorky, kde čekali na případnou evakuační miniponorku. Záchranné operace ovšem provázely obrovské rozpory v ruské vojenské a politické hierarchii, neboť zastánci tvrdé linie dlouho odmítali zahraniční pomoc. Než se ruský režim, který nedisponoval potřebnými záchrannými prostředky, odhodlal smeknout před Západem, nebyla už žádná naděje, že by v ponorce někdo přežil. Norští potápěči pak na dně moře našli jen obrovskou ocelovou rakev.

A teď pozvánka do Galerie města Ostravy PLATO, kde až do 17. srpna vystavuje svoji podobu tragédie finský umělec Markus Copper. Klep, klep, klep. Šest gumových figurín potápěčů v nadživotní velikosti klepe na plášť ponorky Kursk. Klep, klep, klep. Kovové tyče narážejí na ocelový krunýř někdejší chlouby ruské ponorkové flotily. Loď se houpe ve vlnách, v prostoru kmitají i záchranáři. Klep, klep, klep. Z příleb potápěčů se nedívají oči, nýbrž ostré bodové světlo. Chvíli svítí jedna hlava, po chvíli jiná. Klep, klep, klep. Figuríny se houpou na řetězech a scéna dostává charakter popraviště, jakoby umělec symbolicky odsoudil k smrti i potápěče. Klep, klep, klep.

A náhle celá instalace hlasitě vydechne. Jako velká parní lokomotiva. Ssssssssssss!!! Návštěvník se nečekaného syčení lekne, téměř upustí fotoaparát. Ano, tohle je Communio na závěr působivého requiem. Lux aeterna luceat eis, Domine. Světlo věčné ať jim svítí, Pane. Klep, klep, klep. Jenže světla v přílbách potápěčů zhasnou. Sakra, dneska už se člověk nemůže spolehnout ani na Boha. Klep, klep, klep. Jeden z námořníků v útrobách ponorky právě potmě dopsal: „Je příliš velká tma na psaní, ale pokusím se o to. Zdá se, že nejsou žádné šance.“

S tak niterně depresivním zážitkem zatím ještě diváci z Galerie města Ostravy PLATO neodcházeli. Pochvala pro kurátora Ladislava Kesnera, který do Ostravy finského umělce dotáhl. Tak nějak se totiž v Ostravě umíralo skoro dvě staletí, když havířům skála zavalila štolu a šachta se proměnila v hrobku. Klep, klep, klep.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.