Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo V novém Protimluvu se hájí svoboda prdelí a objevuje nová slovenská poezie

V novém Protimluvu se hájí svoboda prdelí a objevuje nová slovenská poezie

17.7.2014 Obraz & Slovo

Dlouho očekávané nové číslo ostravského časopisu Protimluv je konečně na světě. Letní dvojčíslo otevírá próza známého literáta a Ostravan.cz zahajuje letní prohlídku ostravské revue pro kulturu prázdninovým kvizem.

Zvětšit obrázek

Obálka nového čísla kulturní revue Protimluv

Poslední třetina úvodní povídky je rozžhavena až eroticky. „O půl osmé začaly zprávy a potom televizní seriál, rozhodla jsem se, že si udělám pěkný večer. S lahví na dosah si v koupelně zapálím svíčky a napustím vanu a přidám do ní tolik pěny, že v ní zabloudím, až budu hledat svá nespatřitelná ňadra a potom s požitkem zjistím, že jsou přesně tam, kde mají být – hodné – pohladím je a pak si vezmu hubku… zkrátka, vzbudila mě až chladnoucí voda,“ odstartuje autor poslední část prózy. Kdo je oním literátem, neprozradíme. Dáváme ale čtenářům tři následující možnosti:

a) Miroslav Stoniš
b) Jaroslav Žila
c) Kateřina Rudčenková

Význačného literáta vzápětí v Protimluvu střídá polský anarchistický básník Robert Rybicki. „Do prdele. Ven. Mám tě dost. Vyjeď, kurva. Neotravuje mě. Jdi do řiti,“ volá poeta na ostravské čtenáře. Proč ne, je to hlas autora pěti básnických sbírek, které měly v Polsku příznivý ohlas. A prdel je lakmusový papírek ukazující míru svobody slova i míru maloměšťáctví.

Po Rybickém přichází podobně divoký živel – ostravský multiumělec Marek Pražák. Básník se tentokrát klaní před dějinami Ostravy. Naoko pateticky, ve skutečnosti jde o výčitky prostříhané výsměchem rodnému kraji: „Ostrá jako mačeta / nad džunglí postavená / mamuty pošlapaná.“

Povídka Marka Pietoně má v něčem blízko k již citované próze v úvodu časopisu. Obě jsou totiž bolestínsky orámované krizí středního věku. „Což o to, není špatné podlehnout příjemnému pocitu, že o deset let mladší atraktivní plavovláska touží po mé přítomnosti,“ přemítá hlavní hrdina Peitoňovy povídky, zda podobný románek vůbec stojí za námahu. Trochu červená knihovna, občas slovní balast, patrioty ale potěší, že se v textu vypráví i o tajném zdolávání těžních věží a jiných ostravských reáliích.

Stará Ostrava ožívá i na straně 24 v rubrice S pamětí v zádech. František Vícha se čtenáři cestuje časem do roku 1956, kdy se na ostravských stavbách objevují vojáci wehrmachtu. Přesněji řečeno zajatci rudoarmějců z Hlučínska, které sovětský režim držel v zajetí až do XX. sjezdu sovětských komunistů. „Nechtěli o tom mluvit,“ vzpomíná na Hlučíňáky Vícha.

Vězeňský deník anarchisty a politického vězně současné běloruské diktatury Igora Oliněviče je zase skvělý didaktický materiál, jenž je nutno namnožit pro všechny ostravské kverulanty, kteří po hospodách hlásají, že v téhle zemi už není žádná svoboda.

Básnířky Irena Šťastná a Lenka Daňhelová potvrdily, že stále patří k pomyslnému jádru ostravské literární scény. Jenže pořád se a ne a ne zbavit četných básnických klišé. „Teď vím, jaké to je / když zbývá už jen / beznadějně toužit,“ veršuje Daňhelová až na příliš zprofanovanou notečku.

Sotva poezii prořízne výtvarné okénko (Katarína Szányi a Daniel Balabán, přičemž Szányi je i autorkou obálky Protimluvu), vrací nás vydavatel znova do poetických vod. Z těch ulovil slovenskou básnířku Lucii Bizarretovou (ročník 1989), která je až mužsky přesvědčivá. Bohužel ne až tolik v předkládaném časopiseckém výběru, nýbrž v básnické sbírce, kterou prodávala na slavnostním křtu Protimluvu v klubu Atlantik (minulý čvrtek).

„Chodím do krčmy, / kde nemusím vysvetlovať okolosediacím, / že aj keď pijem sama, / nie som kurva a nehľadám tu chlapov./ Chladnička, v ktorej dostáva fľaškové pivo / zamatový nádych, príjemne vrčí,“ recitovala Bizzaretová první strofy básně s názvem Svoje predsudky utopte v orosienej fľaši piva. Na křehkou dívku překvapující civilismus, posluchač mohl myslet třeba na básníky Skupiny 42. Dobrá volba Protimluvu, který v bezbřehém světě dnešní poezie sáhl po loďce, s níž má smysl tím mořem zbytečných písmenek přece plout.

Ještě větší čtenářský dopad asi budou mít vydařené verše  Romana Polácha, jiná jména se však v Protimluvu snad ani neměla objevit. Určitě tím ale nemyslíme svérázného brněnského Roma Martina Cínu. „Mrdnu ojetou károu o skálu pod kopcem, sbohem,“ píše cikánský beatník Cína, jehož blok uzavírá literární část Protimluvu s původními literárními příspěvky.

V následných publicistických příspěvcích a recenzích samozřejmě dojde i na další autory svázané s Protimluvem. Třeba básník Jiří Měsíc představuje americkou spisovatelku Arianu Reines, nicméně účastníky křtu v Atlantiku Měsíc zaujal hlavně textem, který postavil na neustálém opakování jistého lidového výrazu pro ženské přirození. Části publika bylo trapně, část se snažila autora pochopit a část se dokonce plácala do stehen, prostě „kunda“ na každého zapůsobila odlišně.

Poslední věta v Protimluvu je podobně naléhavá jako ta první z editorialu Jiřího Macháčka. „Život těch, kteří se ocitli za mřížemi, nebyl zbytečný,“ zní ta závěrečná. „Svoboda jednotlivce versus masová společnost tíhnoucí k totalitním praktikám je stále zásadní konfliktní situace člověka i ve 21. století,“ přemítá Jiří Macháček v úvodníku.

Co dodat? Snad, že pokud budou tyhle dříve protistátní řeči stále financovány z veřejného rozpočtu, což je i případ dotovaného Protimluvu, lze se pořád těšit i z relativně velké svobody slova.

A ještě správná odpověď kvizu: Valsoraj Aliž.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.