Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba KOMENTÁŘ: Kam kráčíte, Colours? Od akce pro fajnšmekry po společenskou událost

KOMENTÁŘ: Kam kráčíte, Colours? Od akce pro fajnšmekry po společenskou událost

22.7.2014 Hudba

Obrovský mejdan, kterým byl 13. ročník multižánrového a multikulturního festivalu Colours of Ostrava, skončil. Na první ročník v roce 2002 dorazilo nějakých pět tisíc návštěvníků, letos od čtvrtka 17. do neděle 20. července festival navštívilo 42 tisíc návštěvníků. Festival vyrostl z akce střední velikosti do největší události svého druhu v České republice, a tak je nejlepší čas se zamyslet nad otázkou, kam Colours kráčejí.

Zvětšit obrázek

Zpěvačka ZAZ na posledním ročníku Colours of Ostrava
Foto: Aleš Honus

To, co festival dělá úspěšným i v řece času, je především program. Aspoň krátce si připomeňme všech třináct ročníků Colours of Ostrava.

Rok první – 12.-13.7.2002: Už při prvním ročníku byly Colours of  Ostrava na české poměry netypickým festivalem zasazeným přímo do centra města. Hlavní stage se nacházela na prostranství mezi Stodolní ulicí a bývalým Bauhausem, druhá hlavní scéna stála na Černé louce a jmenovala se Ostravský buben. Tím upomínala na dnes už zaniklý, kultovní Dolnohotský buben v Dolní Lhotě, první český world music festival. Zejména mladí lidé přijali Colours s nadšením, na pět tisíc se jich rozptýlilo i do klubů Boomerang a Fabric. O přídomek hlavní hvězdy si svým výkonem řekli indicko-francouzští Senses v čele s charismatickým zpěvákem a tablistou Bapi Das Baulem. Pršelo.

Rok druhý – 11.-12.7.2003: Mezi publikem bylo stále dost mladých lidí s bubínky a didgeridoo, kteří si mezi koncerty a zvlášť v parku na Černé louce hráli pro své vlastní potěšení. Řečeno učeně, převládali neohippies, kteří přišli za muzikou. Mods, tedy ti, kteří jdou hlavně se pobavit v kvalitním a drahém oblečení, k vidění téměř nebyli.Když  při produkci Goran Bregović & Wedding and Funeral Band došlo na hit Mesecina (Úplněk) a vyšel úplňkový Měsíc, mnohým divákům na scéně Stodolní naskočila husí kůže. Velké africké jméno ugandského písničkáře Geoffrey Oryemy nezklamalo. Lidé objevili kapely Sheva, Te Vaka a Oi – Va – Voi. Zklamáním byl koncert Kosheen, příliš krátký a skupina s diváky prostě nekomunikovala.Zlata Holušová drandila mezi Stodolní a Černou loukou na kole, čímž poprvé projevila svůj geniální smysl pro reklamu nikoliv jen sebe, ale hlavně festivalu. Stala se jeho tváří, i když v té době pořádající Colour Production čítala pořád více než pět společníků.

Rok třetí – 9.-11.7.2004: Colours of Ostrava se stal třídenním festivalem. Hlavní scéna se přestěhovala ke Slezskoostravskému hradu. Právě tam uzavíral Colours první rockový britský šlechtic, Bob Geldof s kapelou The BobKatz, a zahrál výborně. Hvězdami world music se to jen hemžilo, ale všem vytřel zrak jeden hodně divoký Arab. Alžírský rai zpěvák Rachid Taha s kapelou odehrál nadpozemsky transovní dva a půl hodiny (!) trvající koncert, Zlatka Holušová při tanci v zákulisí doslova létala. A nebyla sama, s ní takhle křepčilo nějakých 12 tisíc očarovaných lidí.  Při vší úctě k ostatním účinkujícím bezesporu nejlepší koncert tehdejšího ročníku a dodnes v první desítce, domnívám se.

Rok čtvrtý – 8.- 10.7.2005: Jediný rok jsem na Colours chyběl a to byl právě ročník 2005, stále ještě třídenní. Vím o něj, že byl dodnes jediný, který se téměř celý konal v dešti. Publikum nejvíce překvapila portugalská diva moderního fado Mariza – rok nato překvapivě hvězda festivalu klasické hudby Janáčkův máj! Podle ohlasů si návštěvníci oblíbili svatou trojici etno dance hvězdných kapel Fun-Da-Mental, Asian Dub Foundation, Trans-Global Underground nebo Dana Bártu s  Illustratosphere. A doběla  všechny rozpálil funkový amsábl George Clinton Parliament / Funkadelic, featuring Bernie Worrell. Všichni zasvěcení tvrdí, že po právu dostal festival (už jen pod taktovkou Zlaty Holušové) cenu Anděl za Událost roku. V hlasování „akademiků“ porazil mimo jiné i koncert Paula McCartneyho v Praze.

Rok pátý – 20.- 23.7.2006: Při prvním čtyřdenním Colours se tichá scéna se přesunula do katolického kostela sv.Václava nedaleko Černé louky, kde měli dobré podmínky k hraní například Irena a Vojtěch Havlovi. Prakticky celý festival bylo krásné počasí. A tak si lidé užili hodně našlapaný program, v němž nejvíce zaujali další rockový šlechtic Robert Plant & Strange Sensation. Poprvé dostala diváky prvořadá hvězda africké hudby, griotský zpěvák Salif Keita. Nadchla finská Värttinä, australští Resin Dogs, američtí divočáci Gogol Bordello. Zajímavé bylo to, že koncert hvězdy labelu ECM a šamana akustické hudby Stephana Micuse byl ve velkém chrámu Božského spasitele. Za tento ročník opět a po zásluze zlatá soška Anděl. Poté jaksi z povinnosti ji dostal Rock for People a kategorii Událost roku zrušili. Zřejmě by ji dokolečka dokola vyhrávaly Colours.

Zimní Colours – 25.-26.1.2007: V roce 2006 se festival stal natolik oblíbeným, že jeho organizátoři připravili v Domě kultury Ostrava jeho zimní podobu, dodnes jedinou. Zahráli a publikum nadchli Boban i Marko Marković Orkestar (Srbsko), Traband (ČR), Dubioza Kolektiv (Bosna a Hercegovina), ostravští Evolution Dejavu nebo sniví  Bratři Orffové z Krnova. Nechyběly workshopy – salsa, flamenco, břišní tance a filmové projekce.

Rok šestý – 12.-15.7.2007: Akustická část Colours na několik let zakotvila v „červeném“ kostele na Českobratrské ulici. Podle mého názoru vrcholný line up hlavně v části world music, akustické hudby a experimentů. Čistá klidná krása arménských pastýřských písní hraných na flétny duduk Djivana Gasparyana, nadpozemsky krásné vokální harmonie Davida Hykese a sboru Harmonic Choir a tibetské písně hvězdné Yungchen Lhamo byly proloženy na venkovních pódích skočně taneční cikánskou superbandou Gipsy Kings, balkánským etno nářezem v podání Gorana Bregoviće & Wedding and Funeral Bandu a italským experimentátorem Viniciem Caposselou. Výtečné byly také koncerty Bajofondo Tango Club, Salsa Celtica, Coldcut, Richarda Bony, CocoRosie, Balkan Beat Boxu a dalších. A nad tím vším vroucí zpívání folkrockové legendární zpěvačky Marianne Faithful, ta festival uzavírala písní As Tears Go By.

Rok sedmý – 10.-13.7.2008: Sedmý ročník se konal od 10. do 13. července 2008. Program sedmého ročníku byl opět velmi nadprůměrný nejen na české poměry. Festival začal dosud nejexperimentálněji, skvělým jazzovým koncertem Jana Garbareka a Triloka Gurtu, který sledovali diváci na hlavní stage u Slezskoostravského hradu sedící v bílých plastových křesílcích. Pomyslný souboj dvou dam z tehdy aktuálního headline lineupu megafestivalu Glastonbury vyhrála i když v dešti Goldfrapp, Sinéad O´Connor byla pro hlavní stage příliš subtilní. Mezi rockovými kapelami zářili britští Happy Mondays a američtí Dandy Warhols, nejlepší asi ale byly britské legendy psychedelického space rocku Hawkwind. Na Colours se vrátili také etno excentrici Gogol Bordello. Mezi umělci z kostelní scény vynikla indická hvězda Kiran Ahluwalia a její písničky. Mužský sbor A Filleta z Korsiky ukázal, že pro čistou krásu hudebních nástrojů netřeba. Výtečná a výjimečná inuitka Tanya Tagaq se na Černé louce obešla při svém pozvání do vokální transcedence i bez sboru…

Rok osmý – 9.-12.7.2009: Line up byl velmi našlapaný a zajímavý. Miláčkem publika se stal rtuťovitý Brit Jamie Cullum. Legendární zakladatel amerických Talking Heads David Byrne se projížděl na kole i po Dolní oblasti Vítkovice (jak prorocké…) a pak vystřihnul skvělé novovlné představení s tanečně – vokálním souborem. Americký funkový guru Maceo Parker pobláznil obecenstvo při závěrečném festivalovém koncertu natolik, že se jen velmi nerado rozcházelo. Nezklamali také zpěvák Yes Jon Anderson, skladatel (nejen) filmové hudby Michael Nyman či britští rockeři Stereo MCs  nebo tanečně triphopová Morcheeba a Johnny Clegg z Jižní Afriky.. Ale nad tím vším stojí nádherný psychedelický let vesmírem s americkou kapelou Mercury Rev, která vystoupila na Černé louce. Frontman Grasshopper nás všechny vzal s sebou do rakety plné skvělé muziky. Jen neradi jsme odcházeli na velmi očekávaný koncert ostravského folkového hitmakera Jaromíra Nohavici, který ostatně tehdy zpíval své sofistikované písně už dvacet minut!

Rok devátý – 12.- 15.7.2010: Největší novinkou Colours mezi 12. až 15. červencem byla klubová New York Stage, prostor v zadním traktu pavilonu A na výstavišti Černá louka. Hned při jejím startu se stala útočištěm lidí před pálícím sluncem či hustým deštěm a nejen to, hlavně se stala prostorem, kde zazněly výborné koncerty. Den před festivalem se konal prologový večer v porubském amfiteátru. Tam zazářila skupina Valravn, která ještě lepší koncert zahrála u hradu den poté. Světové koncerty na hlavní stage předvedli Afro Celt Sound System (UK), Erik Truffaz Paris Project (Francie), Porcupine Tree (UK) a zejména uzavírající americký praotec punk rocku Iggy Pop & The Stooges.  Za New York Stage jmenujme Marky Ramone´s Blitzkrieg (USA), na kostelní scéně zaujaly nebeské irské písně Iarla O´Lionáirda nebo projekt Vivat Comenius! kytarového virtuoze Štěpána Raka s hercem a muzikantem Alfrédem Strejčkem.

Rok desátý – 14.-17.7.2011: Jak se ukázalo, poslední ročník v původním areálu na Černé louce a u Slezskoostravském hradu. Už téměř dvacetitisícové  publikum si užilo hlavně vkusné zábavy, doplněné o koncerty legend, třeba zpěváka punkrockových Sex Pistols Johnny Lydona (Rottena).Jako doprovodný program se poprvé konal Festival v ulicích, který oživil pro návštěvníky zdarma hudbou, divadly i stánky centrum Ostravy.Na „velkých“ Colours  zaujali podle předpokladů Grinderman – projekt Nicka Cavea, malijský bílý černoch a jeden z nejvýznamnějších afrických zpěváků Salif Keita z Mali, který více než skvěle nahradil Youssou´n´Doura, kandidujícího tehdy na prezidenta Senegalu, dodnes ministra kultury této africké země.Neskutečně ulítlou rockovou show předvedli američtí Semi Precious Weapons. Do duší posluchačů se na poslední kostelní scéně vepsali podruhé Stephan Micus a David Hykes. Mezi těmi, kteří zaujali na Newyorkské scéně byli úžasní Hazmat Modine a výtečný, zábavný Cedric Watson.Mezi návštěvníky se objevilo ještě více mods, tedy těch, kteří si nákladně vyšňořeni si vyšli hlavně se dobře pobavit. A Colours byla pro ně to pravé ořechové, totiž jednoznačně už událost (nejen) festivalové sezony.

Rok jedenáctý – 2012: 12.-15.7.2012: Festival se pro svůj růst musel přesunout do větších prostor. Staly se jím Dolní Vítkovice.Ani v tomto ročníku nechyběla velká jména. Nezklamal Bobby McFerrin na rozdíl „hlavní hvězdy“ Alanis Morissette. Flaming Lips uzemnili. Animal Collective nás vzali na psychedelickou jízdu. Africký král s trumpetou Hugh Masakela vládnul nadmíru spojenému davu. Nejvydařenějším koncertem po stránce zvukové, světelné a hlavně výkony muzikantů bezesporu bylo představení finského experimentálního akordeonisty Kimi Pohjonena se spolupracovníkem, samplistou Samuli Kosminenem a proslulým Kronos Quartetem.Tichá a divadelní scéna se spojily a přesunuly z kostela, respektive stanu, do přestavěného železobetonového plynojemu Gong.

Rok dvanáctý – 18.-21.7.2013: V areálu Dolní oblasti Vítkovice se sešlo více než 31 tisíc lidí, kteří se dobře bavili s ještě většinou náročnější, experimentální rockovou muzikou a špičkovými představiteli world music. Snili jsme při islandských Sigur Rós, v závěru festivalu tančili s navrátilcem Jamie Cullumem, vlnili se s introvertními The xx. Osobně mne nejvíce zaujali Afričané, reggae král Tiken Jah Fakoly a Rokia Traoré, špičková zpěvačka z Mali.

Poprvé za dobu konání festivalu ani jednou nepršelo.

Rok třináctý – 17.-20.7.2014 aneb A co dál? Festivalové dění Ostravan.cz podrobně popsal. A tak mi dovolte malé zamyšlení. Colours of  Ostrava vyrostly z festivalu, který patřil nejprve ke středním v České republice, v největší festival na území bývalého Československa. Mladší bratříček Colours, kterým byl Festival v ulicích, se konal poprvé mimo ostravské ulice a náměstí. Otevřené prostory nahradil chladný obchoďák Forum Nová Karolina a také čerstvě zrekonstruované Trojhalí. Obě prostory stejně akusticky blbé, nebo spíše stejně neakustické. Ať si ředitelka Festivalu v ulicích Petra Hradilová nebo Zlata Holušová říkají, co chtějí, koncerty v těchto ozvěnami oplývajících prostorech bez rozsáhlých a drahých úprav být nemůžou. Nesmí. To, že se rodiny s dětmi dobře bavily venku, na sportovištích a třeba při skvělém cirkusu La Putyka je jen slabou náplastí. Jde přece pořád o muziku především. Nebo už ne?

Letos se podařila skvělá myšlenka. Mám na mysli showcase festival Crossroads v klubech Cooltour a Marley, na kterém představilo jedenáct písničkářů a kapel to, co je v oblasti české akustické, alternativní hudby, jazzu a world music nejzajímavější. Crossroads jsou také mezinárodní konferencí hudebních publicistů, festivalových promotérů a tvůrců rozhlasových programů. Letos jich přijelo 60 ze všech (!) světadílů. Nejdůležitější zprávou je, že DVA budou hrát v Austrálii, Jitka Šuranská na prestižním festivalu v Rakouské Kremži a Vertigo na významném London Jazz Festivalu. Smutné je, že takovou konferenci nepořádá už 25 let ministerstvo kultury, ale teprve nyní soukromnice Zlata Holušová!

Pokud někdo absolovoval celý Colours Week, pak jistě byl unavený. Já jsem unavený ještě dnes, a to jsem muzikožrout, ochotný pro svou vášeň přetrpět mnohé. Letos tedy hlavně úpalové sluníčko.

S nutností pokrýt ekonomicky dražší a dražší program roste potřeba přitáhnout pod bývalé vysoké pece Vítkovic čím dál více platících návštěvníků. Proto musí být program co nejvíce obecně přijímatelný a tedy popový. Pop ale není na Colours nadávkou

Pop současným Colours vládne; naštěstí je to pop vysoké třídy. Kromě scény v Gongu festivalu vládne muzika, na kterou si mohou lidé dobře zatančit, cvaknout na smartphonech  „selfies“ s hvězdami na pódiu a táhnout za zábavou dál.

Ano, za zábavou, protože Colours of  Ostrava vyrostly ze stravitelného,  příjemně velkého festivalu do obří akce, která je více všeobecně pojímanou společenskou událostí, na kterou je třeba být.

Jádro zatvrzelých „coloursáků“ zůstává stejné, ale spíše se zmenšuje, protože být čtyři dny mezi rozpáleným betonem, železem a v mnohatisícovém davu je pro mnohé lidsky neúnosné. Mnohé od návštěvy Colours odpuzuje i drtivá reklama, marketing i Česká televize, vysílající přímo z areálu. Ta způsobila, že v naší zemičce bylo přímo přecoloursováno.

A tak je festival spolu s jeho vynálezkyni, ředitelkou a majitelkou značky Zlatou Holušovou na rozcestí. Kam jít? I pro více než čtyři desítky tisíc návštěvníků by měl festival i nadále nabízet program, který zachová vysoký umělecký kredit Barev. Nebo ne?

Jsou snad důležitější peníze? Peníze na program, na dva tisíce lidí, kteří zabezpečují hladký chod festivalu, na budoucí ročník? Jestli ano, pak bude nutné připravit na příští rok takový program, aby přitáhnul ještě více, třeba i 50 tisíc návštěvníků. I tak Colours zůstanou v evropském měřítku pouze středním festivalem, na který se hvězdy nebudou hlásit samy.

Obrovskými změnami procházející Dolní oblast Vítkovice snese ještě masovější akci. Důležitější ale je, zda to snesou coloursačky a coloursáci. A co bude pak? Ještě víc a více zábavy na úkor kultury? Tak jak to doba obecně žádá? Stanou se Colours především festivalem popu, symbolizovaného letos zejména zpěvákem Johnem Newmanem či kapelou Bastille?

Držme Zlatě Holušové palce, aby Colours na skluzavce do bahnitých pekel komerčního popu zůstaly pouze na jejím okraji.

Zdeněk Figura | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.