Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Robert Hejduk z kapely Kazachstán: Lidé jsou dnes nuceni, aby se hlavně bavili

Robert Hejduk z kapely Kazachstán: Lidé jsou dnes nuceni, aby se hlavně bavili

29.7.2014 Hudba

Lídr artrockové ostravské kapely Kazachstán Robert Hejduk tvrdí, že lidé by měli zpomalit. „Připadá mi, že chceme všichni stihnout víc, než je třeba, a že za to platíme různým způsobem. A pokud se někdo alespoň občas rozhodne zpomalit, tak ať si k tomu třeba pustí Kazachstán,“ říká hudebník, známý nejenom z Kazachstánu, ale také ze stylově spřízněné kapely Jeseter.

Zvětšit obrázek

Ostravský hudebník Robert Hejduk je jednou z hlavních postav kapely Kazachstán.
Foto: Archiv Roberta Hejduka

Kdy Kazachstán vznikl, kdo byli jeho otcové a kdo z nich je v kapele dosud?

Kapela už funguje nějakých jedenáct let. Dá se říct, že otcem – zakladatelem je bubeník Jura Geršl, se kterým jsem se svého času poznal v doprovodné kapele Kabaretu Jiřího Surůvky. Tehdy se mi rozpadla kapela The Pych, která působila v takových alternativnějších vodách. Jura přizval ke spolupráci nejprve mne a později i Alana a toto naše trio bych považoval za jádro kapely, kolem kterého dochází k neustálým změnám na dalších postech. A vypadá to, že na podzim zůstaneme jako otcové s Jiřím už jen dva, protože Alan se chystá na dalekou cestu.

Jaké jsou inspirace pro zvuk kapely a čím je naplňujete?

Já bych rád řekl něco ve smyslu, že je to dlouhodobě promyšlená koncepce, ale abych byl upřímný, spousta věcí je v podstatě náhoda. Určitě dáváme přednost akustickému zvuku, mně se dost líbí v rockové hudbě trubka nebo housle, ale myslím si, že kdyby s námi chtěl hrát třeba dýdžej na gramec a měl podobný vkus a byl z podobné planety jako my, tak proč ne? Mohlo by to být zajímavé.

Kdo jsou hlavní nositelé artockového směřování Kazachstánu, existuje na to mezi členy kapely jednotný názor?

To je poměrně jednoduché i složité zároveň. Každý z nás má trochu jiné hudební kořeny a když se to smíchá dohromady, tak se to asi dá označit jako art rock, což je pro mně osobně pojem označující náročnější odnož bigbítu, kde by mělo být kromě hudby i jiné sdělení – textové, vizuální, scénické a tak dále. Mám takový pocit, že se dnes chtějí všichni pořád jen bavit, všechno musí být velká zábava – učení ve škole, telefonování, jízda autem, nakupování… Pořád nás někdo nutí, abychom si všechno užili, no a až se všichni ubavíme k smrti, tak možná zase nadejde čas si poslechnout něco rozsáhlejšího, co člověka nutí ptát se třeba na smysl existence, vztahů a jiných pro život důležitých věcí.

Letos, pokud se nemýlím, došlo v kapele k personálním změnám? Na jakých postech?

Letos jsme našli skvělou náhradu za odešlého basáka v osobě Pepy Žerdíka, což je opravdu zkušený hráč z bluesového Douda Bandu, který do kapely přinesl i krásný zvuk bezpražcové basy. Poměrně nově s námi působí i Dalibor Dymáček na klávesy, který zase krásně hledá dokonalý zvuk elektrofonických varhan Hammond a dalších analogů, ke kterým máme blízko.

Jak se nováčci osvědčili?

Nováčci se osvědčili velmi, neboť jsou to krásné, klidné, kultivované, vyrovnané, vyzrálé a oduševnělé osobnosti s vlastním automobilem… Ale vážně, myslím, že teď máme nejlepší sestavu za těch deset let.

Vaše album V hrudi pták obsahuje i jazzové harmonie a nástroje. Je to asi záměr, že? A proč?

Tahle otázka ve mně evokuje vzpomínku na poměrně zajímavé období, kdy kolem roku 2000 – možná dřív – spousta muzikantů z tehdejších ostravských bigbítových  kapel podlehla svodům jazzu. Skupiny hrály na koncertech, většinou neuměle, jazzové standarty, jezdily na Jazzovou dílnu do Frýdlantu, vznikala jazzová komba. Já myslím, že tady je třeba zmínit zásadní jméno Richarda Kroczka staršího, ale i Petra Vitáska, ke kterým jsme tehdy skoro všichni začali chodit na kytaru a zdá se, že nám z toho něco zůstalo.  Každopádně to byl pro všechny obohacující svět mnohem bohatějších harmonií, improvizací a přemýšlení.

Díky píšťale kaval jsou na albu slyšet ozvěny world music…

Určitě ale není náš záměr, abychom se zařadili do škatulky world music. Požíváme i housle, trumpetu, lesní roh… Já tomuhle pojmu moc nerozumím. Pro mne je world music, kterou můžeme prezentovat světu, folklórní hudba – cimbálovka, možná folkoví písničkáři. Čili věci, které jsou autentické. Na druhé straně naprosto chápu, že někoho baví u nás hrát třeba africkou hudbu nebo zpívat irské lidové písně, inspiruje se indickou hudbou a tak podobně. Ale nerozumím tomu, proč si někdo v zahraničí pozve českou kapelu, která hraje balkánskou dechovku, a nepozve si rovnou balkánskou dechovku… Myslím si, že world music dneska zčásti představuje velkou příležitost objevovat jiné hudební světy a kořeny, pokud jsou autentické, ale zároveň mám strach, že to vede k určitému promíchání všeho možného a že z toho vzniká něco, co bych pejorativně nazval, podobně jako u piva, eurohudba. Tadyhle přibereme bubínky, tadyhle sitár, nějakou píšťalu, trochu elektroniky a je to. A hlavně, ať se na to dá tančit.

Kde nejčastěji koncertujete?

Jako každá nekomerční kapela se pohybujeme na klubové scéně. Takovou tradicí, dnes už mnohaletou, byly vánoční koncerty, spolu se spřízněnou kapelou Jeseter v klubu Hudební bazar, loni poprvé v klubu Les. Další možností jsou festivaly, dvakrát jsme hráli na Colours of Ostrava a také na Festivalu v ulicích, kde má kapela možnost se prezentovat řekněme širšímu a neznámému publiku. Za ty roky jsme už objeli leccos, někdy s námi vystupuje i Jarda Žila, který předčítá své texty nebo velmi obsáhlé islandské ságy, které shrne do pěti minut. Tady je vlastně další spojitost s  kabaretem Jiřího Surůvky v devadesátých letech, protože dalším tehdejším účinkujícím byl právě Jaroslav Žila, náš textař. Já považuji textové sdělení za další stejně důležitou složku písně. Naštěstí jsem si poměrně brzy uvědomil, že texty psát neumím, takže jsem strašně rád, že jsme Jardu potkali, i když je to někdy složité. Jarda se na to, co děláme, dívá kritickým okem minimalisty, což je ale v některých případech velmi užitečné.

Dočkají se fanoušci v blízké době nového alba Kazachstánu?

Další desku bychom chtěli udělat každopádně, materiál už sbíráme a nacvičujeme, ať po nás zůstane i něco jiného než jen data, která se o člověku hromadí na Googlu.

Zdeněk Figura | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.