Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Jak to slyší Jan Gajdica z kapely Jeseter: Clapton, Zappa, Depeche Mode i Buřinky

Jak to slyší Jan Gajdica z kapely Jeseter: Clapton, Zappa, Depeche Mode i Buřinky

11.8.2014 Hudba

Pozvání do pondělní poslechové rubriky deníku Ostravan.cz tentokrát přijal Jan Gajdica, vynikající ostravský kytarista, kapelník skupiny Jeseter, skladatel a hudební pedagog. Zastihli jsme ho sice na dovolené, ale i tak si rychle přehrál a okomentoval naši zásilku, ve které nechybí například Bukanýři, Dream Theater, Led Zeppelin, ostravští Outsiders, Depeche Mode a další kapely a interpreti.

Zvětšit obrázek

Kapelník ostravského Jesetera Jan Gajdica.
Foto: Archiv

Steve Winwood a Eric Clapton – Can´t Find My Way Home (2007): Dokázal by si někdo před padesáti lety představit, že rocková hudba zestárne? A navíc důstojně? Krásné, zahrané klidně a s rozvahou. Tihle pánové mi připadají jako staří rytíři, jako pamětníci dávných soubojů, a já jako divák tomu tleskám.

 

Bukanýři – V kolaji voda (1972): Nejsem sice fanatik do lidové hudby, ale ono spojeni artificiální a nonartificiální hudby má tah. A navíc, moc si vážím Richarda Kroczka staršího za to, co pro mne jako můj učitel na kytaru udělal. Celá tahle stará garda ostravských muzikantů byla a je fajn.

 

Dream Theater – Forsaken (2008): Tuto skupinu nelze opominout v progresivním metalu. Ma rovněž mnoho epigonů. Mám sice trochu problém s barvou hlasu zpěváka Jamese LaBrie a způsobem jejich vyjadřování (sól), ale je to jejich poetika. Rozumím jí, ač plné nesdílím. Nicméně rozhodne palec nahoru.

 

Outsiders – Monsters (2012): Toto je pro mne asi nejsložitější hodnotit. Skupinu znám delší dobu ze soutěže Boomcup. Je vidět, že jdou nahoru, což je dobře. Mají zajímavé polohy, jak kompoziční, tak i interpretační (například housle). Tento videoklip je pro kapelu určitě mezníkem, klobouk dolů. Ale chce to ještě čas a odstup. Potřebují jako spousta kapel před nimi zúročit to, kde jsou nejsilnější, a na tom vystavět svou práci.

 

Frank Zappa – The Torture Never Stops (1981): Frank je pro mne rocková zadnice, a to nemyslím špatně. The Beatles nastavovali  srdce a Frank holý zadek. Ukázal nám, že je stejně důležitý. Jeho hudba jsou mikropříběhy, jde o hudební komedii s milióny detailů. Škoda, že neumím tak dobře anglicky, abych do hloubky ocenil i texty. Jako kytarista nemohu opomenout jeho styl, tohle je proste Frank. Po něm je tady prázdné místo. Krásných dvanáct minut s kazatelem sarkasmu.

 

Depeche Mode – Heaven (2013): Tato skupina nikdy nebyla plně v mém hledáčku, nicméně nejsem hluchý a musím uznat, že její poetika je zřejmá. Pokud se nemýlím, tak se styl této kapely trochu posunul směrem k rocku. Důraz na píseň ale zůstává stejný. Pro mne je to trochu prvoplánové, ale jak jsem zmínil, jde spíše o romantiku než kompoziční vývrtku.

 

Petr Dudešek a Buřinky – Řekni mi, tatínku (2009): Jako bývalý vychovatel z domu dětí a mládeže bych asi měl mít pro takové věci pochopení, ale tohle mi přece jen připadá poněkud obskurní. Zajímalo by mě, jak by tato skladba vyzněla v podání jejich následovníků Buřinek 2. V každém případě oceňuji herecký výkon pana Dudeška – skvělá mimika.

 

Led Zeppelin: Kashmir (2012):Toto je samozřejmě hymna titánů. Skvěle napsaná skladba v otevřeném d ladění. „Led se zelím“ je jednoznačně živou kapelou a v této koncertní verzi již starších kapitánu těžké vzducholodi je odstup a radost jednoho koncertu. Ten kdo nemá rád Robertovo „úúúúúú“ a Jimmino riffovost, má prostě jiné DNA. Chce se mi zvolat: Král je mrtev, ať žije král.

Aleš Honus | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.