Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba František Kuča z Café Industrial: Podívejte se kolem sebe a uvidíte zázrak

František Kuča z Café Industrial: Podívejte se kolem sebe a uvidíte zázrak

11.8.2014 Hudba

Kapela Café Industrial zažila během čtrnácti let své existence řadu personálních i žánrových proměn. Když jsem si nedávno dělal přehled, se kterou ostravskou kapelou jsem se v uplynulých deseti letech setkával nejčastěji, zjistil jsem, že to byla právě skupina Café Industrial, pojmenovaná podle tiché kavárny z 30. let minulého století. Vede ji František Kuča, jemný člověk, zpěvák a kytarista, který to ovšem dokáže na pódiu pěkně rozpálit.

Zvětšit obrázek

Kytarista a zpěvák František Kuča (vlevo) a bubeník Viktor Dořičák.
Foto: Archiv Café Industrial

Kapela Café Industrial měla poměrně rychlý start, v roce 2003 vyhrála druhý ročník soutěže Boomcup, o rok později Setkání kytaristů. Na Colours of Ostrava jste vystoupili v roce 2004 a 2008. V roce 2010 jste zahájili, myslím velmi podařeným koncertem, zahřívací koncert před Colours v porubském amfiteátru před Ivou Bittovou a Valravn z Dánska. A v roce 2011 jste představili dlouho odkládané první album Ostrovy, vydané ve stejném roce. Které období bylo pro Cafe Industrial nejlepší?

Kapela existuje asi čtrnáct let a během té doby se toho hodně dělo a měnilo, kapelou proplouvali různí lidé. Každá sestava byla něčím specifická, něco nám dala a nějak nás posunula. Ale žijeme v přítomnosti, takže pro nás je nejdůležitější to, co je teď.

Tak fajn, představ současnou sestavu.

Já tedy zpívám a hraju na kytaru, od roku 2012 basuje Kristýna Kubinová, před ní basoval Ondra Pyš. Stejně jako Viktor Dořičák zpívá doprovodné vokály. Viktor je otec zakladatel skupiny, bubnuje a vytahuje z kufru plném podivností různé věci, na které vyluzuje zvláštní zvuky.

Koncerty Café Industrial jsou výjimečné svou atmosférou a interakcí s publikem, při kterých vznikají a zároveň zanikají nové písně na improvizovaná témata daná posluchači. Kdy ti připadala hudba Café Industrial řekněme optimální?

Vznik Café Industrial se datuje rokem 2000, u čehož jsem nebyl. Kapela hrála směs jazzu a „poetického hip-hopu“. Bicí, basa, saxofon, MC. Tenkrát jsem se v kapele na chvíli mihnul jako kytarista, ale to trvalo jen pár měsíců. Rok 2003 byl zlomový. O kapele se dozvěděli i lidé za hranicemi zkušebny. Na koncertech jsme hráli směs taneční hudby a rocku ve složení dva kytaristé (já a Tomáš Njumen Nováček), bicí (Viktor), basa (Pavel Balon) a zpěvačka Sylvie, ta se dnes věnuje francouzskému šansonu pod jménem Sylvie Bee.

Tu jsem viděl a hlavně slyšel před deseti lety v původním Hudebním bazaru na Havlíčkově nábřeží, kdy si s vámi vystřihla úžasné klasické blues Summertime z opery Porgy a Bess…

No, to opravdu uměla a věřím, že dosud umí dokonale. Trošku jsme tím oťukali jazz i klasiku zároveň. Víš, ona to byla doba valícího se proudu energie. Doba úžasných koncertů. Ale asi po roce Njumen odjíždí do Skotska a následuje nucený odchod Pavla Balona. Po Tomášově návratu zpět už to nezaklaplo zpátky a zůstali jsme ve třech – bicí, kytara a zpěv. Po asi devíti měsících se připojuje basista Ondra Pyš. Zvuk má blíže k jazzu, hudba se spíše uklidňuje. V kapele v té době dočasně působil flétnista Honza Jurčík, který po roce odešel. V kapele v té době začíná docházet k určitým neshodám ohledně směřování kapely mezi zpěvačkou Sylvií a zbytkem kapely. Mužská část se po dlouhém a těžkém přemýšlení rozhodne pokračovat ve třech.

To byla dost velká změna. I pro tebe…

Zatím poměrně rozpačitě jsem se ujal mikrofonu. Spíše než o zpěv šlo o jakousi formu melodické deklamace textu. Začal jsem psát texty česky, zmizela původní angličtina…

A zas se asi změnila vaše muzika, že?

Poměrně důležitou roli hrála instrumentální stránka. Na pódiích jsme hodně jamovali, žádný koncert nebyl stejný. V té době jsme začali dělat zimní akustická miniturné po čajovnách – ČajČajé – jako protipól k elektrickým koncertům.

To jsem vás viděl a slyšel na otevření kopřivnické čajovny, byl to takový tichý ambientní koncert…

… a asi v roce 2010 se ke kapele připojila flétnistka Veronika Vlčková, nejprve jako host, později nastálo. Zvuk se uklidňuje. Texty se dostávají do popředí, zvuk kapely jaksi folkovatí, písničkovatí.

Tahle podoba je zaznamenána na zatím jediném albu Cafe Industrial. Zkus ho krátce představit.

Vytoužené album Ostrovy je v poklidnějším duchu. Všech dvanáct písní. S produkcí nám pomohl Peter Binder. Na desce hraje několik hostů – třeba Mirka Hrubá na fagot a Njumen na tibetské mísy…

A co bylo po Ostrovech, sestava se uklidnila, hudba zrála, že ano?

Do kapely přibyla Marcela Kučová se saxofonem. Začali jsme více aranžovat. Basa a bicí dělají spodek, kytara doprovází, dechy barví plochami a melodickými linkami, text dává duši. Zvukově to bylo velmi barevné období. Základy kapely se otřásly poté, co baskytarista Ondra Pyš ohlásil odchod.  Kapelu zachraňuje Maro Zeman. Chvíli v kapele hraje na basu Andrea Hasmandová. Flétnistka Veronika se vrací do rodného Jeseníku. Opět přicházíme o basu a opět nás zachraňuje Maro.

Ale ten přece v Cafe Industrial nehraje…

No, Marcela pak při roznášení inzerátů s titulkem BASA, HNED, JINAK SMRT dostala tip na jednu holku, co je celkem šikovná. Zkoušíme to s ní a jde to. Marcela z kapely nečekaně odešla, ostatní jsou již apatičtí. Jedinou cestou dál je hrát, hrát, hrát….

Ani jednou si neřekl, kdy byl zvuk Cafe Industrial optimální…Tak popiš současnost, chápu důležitost přítomnosti!

Zvuk kapely je teď syrovější, je tam důraz na dynamické kontrasty. Texty jsou stále zásadní. Po instrumentální stránce se hudba více uvolila. Je v tom více živelnosti a improvizace. Svoboda, vlny a plynutí, pnutí a uvolnění. Pracujeme na vokálech. Zapojuje se elektronika. Vrátili jsme se ke kořenům a zároveň otevřeli nové světy. Připravujeme novou desku. Na koncertech se dostavuje bájný stav TO JE ONO. Ten pocit, kdy víš, že tahle cesta je CESTA. Že takhle to má být, že kvůli tomuto se dělo to všechno předtím. Všechny ty příchody, odchody, rozchody, bolesti, radosti, slzy… Jsme šťastní za to, kde jsme a těšíme se na to, kde budeme. Bože, dej, ať to nepoděláme…

Odkud bereš inspiraci pro své texty?

Jsem poměrně líný člověk na to, abych chodil po antikvariátech a hledal. A poezie se hledat musí. Takže popravdě poezii moc nečtu a přehled moc nemám. Spíše mě ovlivnili čeští textaři a písničkáři, ale ne ve smyslu vyznění. Spíše v tom, že jsem vůbec začal psát. Že jsem poznal, že slovy jde stvořit nějaký obraz. První byl asi Karel Kryl, pak Jarek Nohavica, Karel Plíhal, Josef Kainar a jeho texty pro Flamengo. Moc rád mám Miroslava Waneka, texty Dana Bárty a Oty Klempíře… Ale snažím se nenechat se ovlivnit po obsahové nebo formální stránce. Všechny naše texty  – ať moje, nebo Viktorovy – vycházejí z konkrétních prožitků. Podle mě text, za kterým nestojí konkrétní prožitek, není uvěřitelný. Musí to jít z tebe. Vždycky, když jsem napsal nějaký „vysezený“ text, tak to nefungovalo a písničku jsme dlouho nehráli. Musí to odněkud spadnout.

A téma textů?

Hledáme únik ze světa umělých hodnot a potřeb, který si lidé vytvořili. Dnes je nejdůležitější rostoucí ekonomika, úspěch, postavení a podobně. Pro nás ne, i když jsme si vědomi, že z tohoto systému se dá utéct poměrně těžko. Ale máme snahu neutopit se v tom. Podle mě je jednou z cest vytvářet něco, co zdánlivě nemá smysl, ale je v tom obsažená krása. Dnes se staví bezpohlavní a studená obchodní centra, zatímco na dohled od nich se hroutí architektonické památky. Z rádií se na nás valí kontinuální zvuková masa z jediným obsahem: kozy, kundy, prdele, prachy a věčná pááááárty. Nechte se námi vylízat, produkujte, konzumujte a mezi tím se bavte… V podstatě je to určitý druh normalizace. Valí se to odevšad.

To jsi tedy hodně tvrdý, mírný člověče…

Chybí mi legitimní krása. Ta, která nezná žánrové hranice, ani hranice času. Jako bychom už zapomněli, že se dá postavit něco, co bude někdo obdivovat za sto, za dvě sta let. Co má praktickou funkci a zároveň je tam člověku dobře. U filmu máš pocit, že se díváš na počítačovou hru nebo prezentaci nové vizuální technologie. Dvořák psal ve své době mainstream, ale brečíš u toho i dnes. Ano. I dnes jsou lidé, kteří dělají úžasné věci, ale moc to není vidět.

Nějak jsem se ztratil, mluvíš pořád o tvých a Viktorových textech?

My píšeme o té druhé straně. V podstatě jsou to písničky o lásce a o přírodě. Hory, moře, stromy, živly, lidské emoce – ty tady byly a budou. To je reálný svět. Tam je ukrytá přirozená krása, kód stvoření. To v textech hledáme a snažíme se s pokorou přenést. Nechceme psát o tom, že nám vadí politika, nebo o tom, jak některé věci fungují. To lidi buď ví, anebo je jim to jedno. Chceme říct: podívejte se kolem sebe, uvidíte zázrak. Všichni v tom zázraku žijeme, ale nevidíme to. Sami jsme se zahalili do mlhy a z té se pomalu stává voda. Mám strach, ať se neutopíme.

Po dvou letech jsem teď zažil váš koncert, v klubu U peciválů. Překvapil mě ten hardrockový i psychedelický tlak, kterého jste dosáhli prakticky v každé písni. A nejvíce v písničce na slova vykřiknutá lidmi z publika, totální improvizaci, za kterou jste sklidili největší, zasloužený aplaus.

My nepřemýšlíme, jestli hrát folk, nebo rock nebo co… Nevím, co je to normální rocková skupina. To je všechno strašně zavádějící. Spíše se snažíme vnímat, jak posluchači na koncertech reagují, a podle toho se zaměřit na věci, v nichž je naše síla. Děláme muziku tak, aby nám v ní bylo dobře, a snažíme se to přenést na posluchače. Nebo je vtáhnout do toho pocitu…  Myslím, že je pro nás typický ten kontrast mezi tichou intimitou a následným uvolněním napětí. Velký vliv měl určitě příchod basistky Kristýny, která poslouchá kapely jako Karnivool, Tool a podobně. Ne, že by se tím směrem naše hudba ubírala, ale určitě je cítit více syrovosti. Hraní v triu nám každému umožňuje více se uvolnit a osvobodit. Je více prostoru, než když je v kapele pět lidí, lépe se dá vzájemně reagovat.

Co bys řekl čtenářům na závěr?

Choďme hodně ven, krmme ptáčky, nedívejme se na televizi, buďme rádi, že jsme tady, nežehrejme na život. Místo toho udělejme něco pro to, aby byl lepší… Nevím, život se nedá shrnout do hesel, ani smotat do motta. Hlavně bych ale vzkázal – choďte na naše koncerty.

Zdeněk Figura | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.