Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Ostravská hudební scéna lituje odchodu skladatele a pedagoga Leona Juřici

Ostravská hudební scéna lituje odchodu skladatele a pedagoga Leona Juřici

2.9.2014 Hudba

Přední osobnosti ostravské hudební kultury se pro deník Ostravan.cz vyjádřily k odchodu významného ostravského hudebního skladatele Leona Juřici. Umělec a hudební pedagog zemřel v neděli ve věku 79 let. Kolegové a přátelé na něj vzpomínají jako na velmi laskavého a neobyčejně vtipného člověka.

Zvětšit obrázek

Skladatel a pedagog Leon Juřica (1935-2014)
Foto: TV Noe

René Adámek (klavírista, pedagog): Leon Juřica byl pro mne nejen blízkým člověkem, ale také osobním přítelem. Měl jsem možnost s ním často diskutovat nad otázkami hudebními, pedagogickými, uměleckými i politickými. Leon neměl lehký život, ale vše zlé přebíjel svým osobitým humorem a laskavostí. Spojovala nás také hluboká víra, kdy člověk nazírá na dění kolem sebe jinou optikou. S profesorem Janem Hališkou jsem před lety premiéroval jeho violoncellovou sonátu. Plánoval pro mne napsat i další sólové klavírní kusy. Bohužel už k tomu nedošlo… Člověk jeho vzácného morálního a etického charakteru mi bude, zvláště v dnešní době, moc chybět.

Jan Grossmann (skladatel, pedagog): Málokdo ví, jaké zažíval kamarád Leon Juřica prudké záchvaty malomyslnosti, nesebedůvěry a pesimismu. Nevím ale o nikom, koho by sám někdy rozesmutnil. Nejen to. Měl úžasnou schopnost rozebrat svým laskavým humorem kohokoliv z nás, dostal-li se do problémů. A jak se dokázal chlapecky radovat ze smíchu vděčných posluchačů třeba při poslechu jeho Rozvodových písní! Vzpomínáte, jak vysvětloval jejich vznik? Že milostných písní je plno, ale rozvodová píseň ani jedna. A tak že prý se vyplnění bílého místa v hudební literatuře musel ujmout sám. Leonku, těším se, až zase uslyším některou Tvou skladbu!

Jiří Laburda (muzikolog, skladatel a pedagog): Leon Juřica – opravdu dobrá duše a stále plný žertů. Škoda ho! Jistě nikoho nezarmoutil a svou dobrou náladu se snažil šířit nejen jako dobrý společník, ale i svou hudbou.

František Mixa (hudební režisér, pedagog): Odešel můj velmi blízký kamarád. Často jsme diskutovali o všem, nejen o hudbě, i když o ní především. Ještě před několika dny jsem s ním telefonicky hovořil. Tehdy ho nejvíce zaměstnávala starost o svoji nemocnou manželku a na druhé straně radost z vnoučat. I tentokrát přidal několik vtipných historek, kterých měl vždycky velkou zásobu, a také pár vtipných nápadů. Já si však myslím, že ty nápady – musím podotknout, že nikterak povrchní – dostával právě ve chvíli, kdy se pouštěl s někým do rozhovoru, protože byly naprosto bezprostřední, a vždy bylo vidět, že se svými nápady sám baví. Už teď pociťuji, jak mi chybí a jak bude pro mne těžké se s jeho odchodem vyrovnat.

Igor Františák (ředitel Svatováclavského hudebního festivalu, klarinetista): Odchod pana Leona Juřici mne upřímně překvapil, přestože jsem věděl, že se v posledních letech potýkal s vážnými zdravotními problémy. Nicméně Leon Juřica byl vždy neuvěřitelně pozitivní a humorem překypující člověk, který z hloubi duše miloval hudbu a také své žáky, kterým fandil v jejich budoucí profesionální kariéře. Jeho „tisíce” humorných příhod a vtipů mi rozhodně budou chybět, stejně jako jeho komponistický hudební svět.

Markéta Dvořáková (skladatelka, pedagožka): Leon Juřica byl nesmírně vzdělanou osobností a zároveň člověkem, který si ze sebe rád dělal legraci. Některé jeho hlášky mezi muzikanty téměř zlidověly jako třeba oblíbená hádanka „Jaký je nejtvrdší tón? No přece be-ton!“ provázená pokaždé jeho hurónským smíchem, který k veselosti strhl i okolí. Sám o sobě s oblibou říkal, že je nejstarší mezi začínajícími skladateli. Také dával k lepšímu svou teorii o rozdělení skladatelů do čtyř skupin: 1) hraje se od nich téměř vše, 2) hraje se jen jedna věc, 3) nehraje se od nich nic, ale studenti se o nich musejí učit a 4) po smrti se od nich nebude nic hrát, ani se o nich nebude učit – „a do této kategorie patřím já,“ dodával. A já dodávám, že v tomto bodě neměl pravdu, protože v rámci letošní Hudební současnosti zazní přinejmenším jeho novinka Hodinový manžel – miniopera pro dva hlasy a smyčcové kvarteto. Škoda, že premiéru díla už Leon Juřica neuslyší. Také jsem ráda, že se loni Tvůrčímu centru Ostrava podařilo uspořádat orchestrální koncert z děl ostravských autorů, na němž byla provedena Juřicova symfonická báseň Fénix (31. 10. 2013, JFO, dirigent Stanislav Vavřínek). Psal jednoduše a přehledně, často s velkou dávkou humoru a nadsázky, interpretačně vděčně. Proto si myslím, že má jeho hudba navzdory jeho vlastním prognózám velkou šanci na přežití.

Jan Hališka (violoncellista, ředitel festivalu Janáčkovy Hukvaldy): Velmi překvapivé sdělení o odchodu tohoto velikému okruhu lidí známého muzikanta, skladatele, pedagoga a vždy veselého a dobře naladěného člověka rozesmutnělo moje dnešní, i venku uplakané ráno. Leona Juřicu jsem potkával velmi často vzhledem k tomu, že bydlel až v Petřvaldě, a vždy to bylo setkání veselé. Viděli jsme se často přes ulici, ale ke krátkému rozhovoru, který obyčejně začínal jeho anekdotou, zaručeně novou, vždy došlo. Tak jsem jeho skladby znal už dlouho předtím, než zazněly na pódiu, protože o nich rád vyprávěl a vždy mi sdělil, jaký důvod ho k napsání vedl, o čem to bude a co je na ní originální. V prosinci 1993 jsme spolu s pianistou René Adámkem uvedli v Olomouci a v Ostravě také jeho sonátu pro violoncello a klavír, kterou, stejně jako ostatní skladby napsal velice rychle a pohotově, tak jsme se ji také museli naučit, protože její provedení bylo týden po zaschnutí inkoustu na notovém papíru.
Je mi velmi líto, že už se nebudeme potkávat. Byl vždy strůjcem dobré nálady.

Petr Hanousek (klavírista, pedagog, skladatel): S Leonem Juřicou jsem se poprvé setkal ještě jako student a měli jsme moc hezký vztah i proto, že se znal s mými rodiči. Pak jsme se jeden čas potkávali na chodbách Janáčkovy konzervatoře, a protože to bylo ve středu, říkával, že jsme ti praví středoškolští profesoři. Jeho humor mne okouzloval, a tak došlo i k tomu, že jsem ho přiměl, aby některé hudební vtipy publikoval v časopise Talent. Možná nejhezčí vzpomínky mám na premiéru jeho Pidisuity, kterou věnoval Opavskému studentskému orchestru vedenému mou ženou Naďou. Je to milá a vtipná hudba, stejně jako byl milý a vtipný její autor. Je mi líto, že si svou Rumbičku poslechne už jen z muzikantského nebe.

Jaromír Javůrek (ředitel mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj): Leon Juřica byl velice laskavý člověk s osobitým smyslem pro humor, který se snažil uplatnit také ve své tvorbě. Byl vyznavačem zkratek a zjednodušených forem vtipných sdělení, což využíval především ve svých komorních skladbách. Byl člověkem velice sečtělým, vzdělaným a stal se neodmyslitelnou součástí ostravského a slezského hudebního života. Jeho místo zůstane dlouho prázdné.

Kateřina Kněžíková (operní pěvkyně): S Leonkem jsem se poznala, když mi bylo asi 14 let. Má paní učitelka zpěvu mi dala zpívat jeho písně, a tak jsme se vlastně poprvé osobně setkala se skladatelem Juřicou, kterého uznávala celá umělecká obec. Jemu hlavně vděčím za to, že jsem se dostala na konzervatoř. Připravoval mě po teoretické stránce a nic mi neodpustil. Když jsme se po letech opět setkali, tak mi jako kolegyni z branže, jak říkal, nabídl tykání, a to byla pro mě ta největší čest. Poslední léta jsme spolu sdíleli i osobní radosti a starosti a chystal se pro mě napsat nějaké písně. Bohužel už k tomu nedojde. Budu na něj vzpomínat s láskou, úctou a obdivem. Leon Juřica byl pozitivní člověk s obrovským smyslem pro humor a velkým srdcem. Bude mi chybět.

Jiří Čech (pedagog, hudební historik, varhaník): Už jen při vyslovení křestního jména mého dlouholetého kolegy z Janáčkovy i Lidové konzervatoře se snad každému vybaví nekonečné množství bonmotů, kterými rozdával pozitivní energii nejen muzikantům či muzikologům.  Ten jeden z posledních, když procházel mojí konzervatorní třídou „Leoš Janáček už zemřel, Bohuslav Martinů též a mně dnes není také dobře …“ se bohužel včera naplnil. Leonův svérázný humor prostupuje také téměř celým jeho kompozičním odkazem.

Jiří Pospíšil (hudební režisér, pedagog a hudební teoretik): Kdyby Leon žil mezi Indiány a měl dostat jméno, které by ho mělo charakterizovat, nebyl by to žádný Šedý Vlk, Orlí Křídlo nebo Prudký Šíp, ale jmenoval by se Atuhleznáš! Když jsme se poprvé setkali asi v roce 1970 v hudebním archivu tehdy Československého rozhlasu, prohodili jsme nejdříve několik seznamovacích frází a informací o svých osobách, nicméně hned následovala jeho nabídka k tykání a dotaz „A tuhle znáš?“ Pochopitelně následovala anekdota. A každé další setkání, hned po ahoj následovalo „A tuhle znáš?“ A vždy následoval nějaký nový, duchaplný a výborně interpretovaný vtip a z následného hovoru měl člověk pocit, že „…svět je přece jen docela dobré místo k narození“. Radost takového člověka potkávat! No, tak to tedy skončilo, škoda. Velká škoda. Ale živě si dovedu představit, jak Leon teď stojí před nebeskou bránou a ptá se svatého Petra: „A tuhle znáš?“ Dost se při té představě usmívám (nevím, jestli je vhodná chvíle), ale Leon by měl určitě radost.

Edvard Schiffauer (skladatel, pedagog): Je možné napsat o Leonovi že byl? Že už nepřijde…? Že jeho legrácky, humor v hudbě i při každém setkání už nebude? Že je zase o kamaráda míň? Ne, nechci, nechci na to ani myslet, ani o tom psát.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.