Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Arnošt Vašíček se zajímá o červené skvrny na Landeku i o permoníky

Arnošt Vašíček se zajímá o červené skvrny na Landeku i o permoníky

19.11.2014 Obraz & Slovo

Spisovatel, scénárista a hlavně profesionální záhadolog Arnošt Vašíček se zajímá o záhadné jevy na celém světě. V rozhovoru pro deník Ostravan.cz ale vypráví i ostravských tajemstvích a věcech mezi zemí a nebem. A také o svém vztahu k výtvarnému umění.

Zvětšit obrázek

Arnošt Vašíček na letošním knižním veletrhu v Ostravě.
Foto: Ivan Mottýl

Cestujete za záhadami po celém světě, jaké záhady vás ale trápí doma v Ostravě?

V Ostravě mě trápí špinavý vzduch a pár dalších věcí, které nám znepříjemňují život. Záhady mne netrápí, naopak mi většinou přinášejí radost a jsou životabudičem. V Ostravě jich bohužel moc není, a pokud se nějaké objeví, jsou obvykle pořádně staré. Novodobějšími záhadami Ostrava zrovna neoplývá, ale možná jsem je jen dosud nedokázal odhalit.

Jak staré jsou záhady, o kterých mluvíte?

Vykopávky na ostravském vrchu Landek v roce 1995 odhalily ve vrstvách z období před 23 až 21 tisíci lety dvě tajemné rudě zbarvené plochy o rozměrech 170 krát 120 centimetrů. V jejích hranicích se kupilo neobvykle množství kamenných artefaktů. Kosterní zbytky nebyly nalezeny, ale pravdou je, že v tamní agresivní půdě se kosti mohly dochovat jen stěží. Laboratorní zkoušky prokázaly v barvou zalité vrstvě velké množství fosforu, který nasvědčuje rozpadu případných koster. Zároveň byla zaznamenána přítomnost uhlíku, což signalizuje, že na místě docházelo ke spalování.

Co se tehdy na Landeku dělo?

Ptám se, proč si pravěcí lidé dali tu práci a obě plochy tak důkladně zbarvili do ruda. Jedinou paralelu k této záhadě nacházím v Dolních Věstonicích, kde archeologové narazili na společný hrob tří mladých lidí z období mladšího paleolitu. Výzkumy ve Věstonicích prokázaly, že šlo o dva chlapce a jedno děvče. Už tato skutečnost vzbudila množství dohadů. Patřily objevené kostry sourozencům, kteří podlehli nějaké epidemii anebo jinému nečekanému neštěstí, a proto byli pohřbeni společně? Nebo museli zemřít tak mladí, protože byli obětování při jakémsi magickém krvavém rituálu? Ulomené části lebek ve Věstonicích nasvědčovaly násilné smrti, ale mohly být také produktem pohybu půdy. Opar nejasnosti ještě více zhoustnul poznáním, že hrob byl zasypán červeným barvivem. Jeho hutný nános pokrýval především lebky a pánve. K výrobě posloužily železné rudy, obvykle krevel či hnědel, rozdrcené mezi kameny na jemný prášek a smíchané s vodou nebo jinými pojivy. Archeologové objevili příslušné nářadí, ale hádanku proč byla barvivem zasypána mrtvá těla, se rozluštit nepodařilo.

Při luštění záhad se často opíráte o netypické archeologické nálezy. Má Ostrava také nějaké nálezy, které naznačují kontakt našich předků s něčím tajemným? Když to hodně přeženu, tak třeba i s mimozemskými civilizacemi?

Neznámá létající plavidla (UFO) mají z jakýchsi důvodů v oblibě místa, kde se těží nerosty. Hojně byla spatřena nad stříbrnými doly v Mexiku, nad nalezišti zlata na jihu Afriky a na Sibiři. U nás, jak dokazují kroniky, opakovaně  „navštěvovala“ především Kutnou Horu. O Ostravě se podobné záznamy nedochovaly. Za to zde ve středu 31. března 1999 byly dvě ženy údajně uneseny do UFO. Nad svými hlavami uviděly jakýsi kotouč, z kterého se spustil sloup světla. V něm vystoupily vzhůru a ztratily vědomí. Probraly se až za dvě hodiny. Kde celou tu dobu byly, a co se s nimi dělo, není jasné. O neobvyklé události jsem se dozvěděl ještě ten den, a i když jsem jednu z těch žen znal a považoval za důvěryhodnou, v tomto případě jsem jí vůbec nevěřil. O pár dnů později přinesl druhý program polské televize zprávu o čtyřech lidech, kteří měli naprosté shodné zážitky. Všichni čtyři pocházeli z měst v polském pohraničí, jen několik desítek kilometrů vzdálených od Ostravy. A všichni byli unesení do světelného kotouče ve středu 31. března.

Ufff, to je věc. Tak raději z „reálné“ Ostravy k vašim knížkám. Letos ještě žádná nevyšla, tedy pokud jsem správně informován. Nevěřím ale, že nevyjde, takže o čem bude?

Musíme čtenářům přiznat, že náš rozhovor, vznikal celé týdny. Jezdil jsem po přednáškách a odpovídal s pořádným zpožděním.   Takže ano, nové knížky již vyšly. Jednak je to úplná novinka s názvem Tajuplné objevy, v níž se zabývám záhadami, které dokazují, že vesmír je podivné a zázračné místo, kde realita mnohdy předčí i nejživější fantazii.  Čím jsem starší, tím víc mě zajímají záhady, které jsou podpořeny hmatatelnými důkazy. Tedy něčím, co můžeme měřit, vážit, zkoumat ze všech stran a přesto většinou nemáme tušení, co si o tom myslet. A právě za takovými zcela konkrétními tajemnými nálezy jsem se vydal. Takže se čtenáři navštívíme hřbitovy mimozemšťanů, vražedné jezero koster, tajemné krátery na Sibiři i trpasličí město.
Druhá knížka Utajený svět vychází v novém vydání po patnácti létech a pokouším se v ní přinést svědectví o nejbizarnějších a nejkurióznějších obyčejích, zapovězených rituálech, nevysvětlitelných jevech a záhadných úkazech, které dokazují, že i na prahu třetího tisíciletí na naší planetě přežívá utajený svět tajemných tradic, magie a zázraků.

Na čem dalším teď průběžně pracujete? Pokud to jde vůbec vyjmenovat, při vaší šíři zájmů. 

Jak už jsem říkal, poslední skoro dva měsíce jsem většinou jen jezdil po přednáškách a představoval nové knížky. Až teprve teď se vracím k rozpracovaným projektům.

Loni jste vydal knihu Záhady Orientu, jaký měla ohlas?

V internetovém hlasování na webu www.databazeknih.cz dostaly Záhady Orientu od čtenářů 92 procent.

Když pořádáte besedy o záhadách, mezi posluchači by byl v té chvíli slyšet i padající špendlík. Neúnavně mluvíte třeba o tajemných židovských kmenech, levitujících rakvích, lidech, kteří si kvůli pokání nechávají uříznout ruce i nohy, nebo o mniších, jejichž mumie vypadají i po desetiletí jako živé. A lidé ani nedutají. Přivedl vás už nějaký z posluchačů nebo čtenářů na stopu nové záhady?

Nejednou. Dokumentární cyklus a knížka Setkání s tajemnem vznikly vlastně jen díky příspěvkům čtenářů a diváků, kteří mě přivedli k záhadám ze svého okolí.

Tato rubrika má název Obraz a slovo. Někdy spisovatele Vašíčka vídám ve společnosti ostravských výtvarníků, s kurátorem Vladislavem Holcem nebo s malíři Alešem Hudečkem nebo se Zdeňkem Janošcem Bendou. Čím vás výtvarné umění přitahuje a jaké ostravské kumštýře jste si oblíbil?

Líbí se mi, jak už na prvý pohled dovedou některé obrazy vypovědět to, k čemu literatura potřebuje spoustu slov. A taky mě přitahuje, že mají hodně společného s magií. Nechci to ale podrobně rozebírat, ještě by si někdo mohl všimnout, že jsem v tomto ohledu barbar. Mr. Bean, který se jen tak dívá na obrazy. Vláďa Holec je můj guru, rád si od něj nechám poradit.

Vyjmenovat všechna ostravská výtvarná esa nejde. Ale jsem moc rád, že jsem jich pár mohl poznat osobně. Chodíval jsem kdysi do kavárny, v níž sedával pan Ovčáček, a generačně jsou mi blízcí Jirka Neuwirth a Petr Sedlík. Se Zdeňkem Janošcem Bendou a Alešem Hudečkem mě spojuje zájem o záhady.

Kdy jste byl naposledy na nějaké výtvarné výstavě? A čím vás zaujala?

Byly hned dvě, které stály za to. Výstava převážně černobílých fotografii Aleše Milerského, nabízející krajiny i úžasné portréty a vytvořené klasickou fotografickou technikou negativ-pozitiv, bez počítačových úprav. A výstava obrazů Oldřicha Haroka, který je také autorem minulý týden požehnané sochy Prozřetelnosti Boží u římskokatolického kostela v Šenově.

Šenov, to už jsme zase zpátky v Ostravsko-karvinské uhelné pánvi. Jak se třeba díváte na permoníky, mohou v uhelných dolech žít nějaké tajemné bytosti? Mnoho havířů se už zapřísahalo, že permoníky či nějaké záhadné postavy v podzemí spatřili, sám jsem s jedním takovým mluvil.

Taky znám havíře, kteří to tvrdí. Jenže v dole bývá tma a oko nás dovede lehce oklamat. Na druhé straně není pochyb, že trpasličí bytosti, připomínající naše permoníky, žily na různých místech světa, A často jsou spojovány právě s kutáním nerostů nebo s opracováním kamenů. Archeologické nálezy, které to dokazují, jsem popsal v knížkách a natočil o nich i pár televizních dokumentů. Představil jsem v nich třeba pouhých třicet centimetrů vysokou mumii dospělého jedince z Peru. Stejně vysocí byli Andambulů z Bandiagary na hranicích dnešních států Mali a Burkina Faso. V Iránu se našlo celé město trpaslíků a na Srí Lance jejich miniaturní nářadí, kterým opracovali kamenné bloky při stavbách chrámů. Na Havaji jim říkali menehune a připisuji jim stavby 36 akvaduktů a vodních kanálů. Archeologové kupodivu o existenci této trpasličí rasy většinou nepochybují.

To je dobře, já také nepochybuji o existenci Permoníků v naší uhelné pánvi.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.