Bourání hranic pokračuje. Nohavicu na pódiu doprovodili vozíčkáři z Bílé holubice

Zaplněný divadelní sál nadšeně sledoval více než hodinu a půl, co dokáže energie a nadšení ve spojení s melancholickými písněmi, které vždycky skončí dobře. Nohavica a jeho parťák Robert Kusmierski váleli jako vždy, ale není to úplně přesné, protože stejně významné slovo měli tanečníci a Nohavicovy písně ve spojení s jejich vystoupením dostaly zvláštně emotivní náboj.

Každá slovní metafora se dala vnímat ve spojitosti s nelehkým osudem tělesně postižených, ale na druhou stranu byla ve vzduchu neskutečná atmosféra optimismu a nadšení pramenící z vůle a touhy toto omezení překonat, a to se nepochybně povedlo.

Nohavica – Holubica, Holubica – Nohavica, ale také Kometa, Ostrava, Fotbal, novější Puma nebo dokonce předělaný Mozart, co více si přát od klasika české písně za jeden večer pod jednou střechou se strhujícími tanečními kreacemi při kterých běhá mráz po zádech?

Advent v Ostravě nemohl mít lepší úvod než právě tento fascinující večer, kdy venku už pořádně mrzlo, ale uvnitř to hřálo nejen symbolickou nadějí, ale hlavně strhujícími emocemi a nefalšovaným nadšením.

Z adventního koncertu Jaromíra Nohavici a Bílé holubice. (Foto: Petr Kiška)

Samostatnou zmínku si zaslouží organizátoři večera v čele s Ivanou Martákovou, která to všechno vlastně vymyslela, jak prozradil Jarek ten večer v závěru na jevišti, kdy už bylo jasné, že se záměr téměř zázračně vydařil.

Občanské sdružení Bílá holubice se věnuje taneční a divadelní tvorbě, do které zapojuje „chodící“ i „sedící“ tanečníky. Co si pod tím představit? „Sedící tanečníci jsou lidé tančící na vozíčcích, popřípadě tanečníci s jiným fyzickým handicapem, a chodící jsou ti, kteří ke svému tanci nepotřebují vozíček,“ vysvětluje jedna ze „sedících“ tanečnic.

A tanečníci s vozíčky nebo i bez nich, byli úžasní, vystoupení prolínající se s písněmi Jarka Nohavici mělo sugestivní choreografii a podmanivou hudbu. Práce se světly jednotlivým výstupům dodávala napětí a publiku se doslova tajil dech nad tím, co se skutečně běžně nevidí ani na těch nejlepších divadelních festivalech.

Večer nazvaná Nohavica – Holubica měl velmi sugestivní momenty. (Foto: Petr Kiška)

Adventní koncert Bílé holubice se v této podobě konal již potřetí. „Od prvního ročníku se snažíme co nejvíce propojit naše tanečníky s hudebními hosty. Předchozí dva koncerty byly rozděleny na dvě samostatné půle, které se jen velmi zlehka propojily společným vystoupením tanečníků a muzikantů,“ říká zástupkyně sdružení Ivana Martáková a dodává: „Pan Nohavica se navíc nabídl, že bude koncertem provázet, což dodalo celému večeru celistvost a určitou neformálnost.“

Ale v podstatě nešlo ani tak o provázení, Jarek byl v tomto směru velmi decentní a opravdu neformální, jak už to má ve zvyku, a proto je i lidem více sympatický. Ve svém černém mundúru (rifle a košile) a s pověstnou černou hvězdou nad hlavou sice vedle protagonistů Bílé holubice působil jako ten havran, co zrovna přiletěl z pole, aby zvěstoval sněhovou nadílku, ale to nic nezměnilo na jeho emotivním výkonu, který do písní vložil.

Jaromír Nohavica, Robert Kuśmierski a členové Bílé holubice. (Foto: P. Kiška)

„Těší mě, že se můžu zúčastnit takového koncertu, který je zatím největší v mé taneční kariéře,“ uvedl před koncertem vážně Michal – „sedící tanečník“ – a dodal s lehkým úsměvem na tváři: „Obdivuji pana Nohavicu, že si se mnou také zazpívá, je to pro mě čest a upozorňuji, že to dělá na vlastní nebezpečí.“

A skutečně spolu zpívali. A nejen oni. Struhující tečkou bylo spontánní řádění tanečníků, sice s handicapem, ale jinak bez jakýchkoliv zábran a ostychu. Nastartoval je Fotbal, kdy se všichni převlékli do modrobílých dresů a Jarek udával tón. Pak už jej ale nechtěli z jeviště pustit a musel přidávat.

Koncert Advent na trůnech byl skvělým zážitkem. (Foto: Petr Kiška)

Kromě toho zazněl skutečně i ten upravený Mozart na ostravské téma a s typicky nohavicovskou ironií vůči Praze nebo prezidentovi. „Zacpěte dětem ústa, zdůrazňuji ústa, ne uši,“ uvedl se Jarek a pak už chrlil své rýmy. „Ale všimněte si, že to vyslovuji Mocart, nikoliv Mozart, pozor na to,“ vzdělával své milované Ostravaky.

Večer nabitý energií a radostí skončil za bouřlivého potlesku vestoje. „To mělo teda grády, co?“ uznale konstatovali diváci hrnoucí se do šaten. A někde uvnitř zůstal ten zvláštní pocit, že právě spojení Nohavica a Holubica bylo kongeniální, protože Jarkovy písně se svou zvláštní melancholií i radostí, s touhou po opravdové a do mrtě prožité poezii, jako kdyby byly přímo stvořené pro sedící „tanečníky“.