Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Má cesta do Lesa vedla přes divadlo, říká malíř Ondřej Tkačík

Má cesta do Lesa vedla přes divadlo, říká malíř Ondřej Tkačík

6.1.2015 Obraz & Slovo

Beskydy, Odra v Americe, Hlavy, Klid, Prouduhy. Více jak dvacet obrazů vystavuje malíř Ondřej Tkačík až do konce února v klubu Les v centru Ostravy. Mezi nejčastější náměty výstavy nazvané Pod proudem patří krajiny, charakterizuje je melancholická modř, ale třeba i tryskající žluť. Ondřej Tkačík je absolventem ateliéru Jiřího Sopka a pochází z Ostravy.

Zvětšit obrázek

Ondřej Tkačík u svého obrazu Vodopád.
Foto: Tereza Smutná

Ondřeji, jak bys představil svou výstavu Pod proudem?

V prvé řadě jsou to díla, která vznikla převážně za poslední dva tři měsíce. Většina obrazů vychází z motivů krajiny. Pro mě je to zároveň má první výstava, která není přímo ovlivněná tím, co jsem dělal na Akademii. Před tím jsem víceméně rozvíjel pouze témata, která vycházela z diplomové práce.

Na výstavě převládají přírodní krajiny. Jak ses s tímto motivem potkal?

Krajina mě zajímá už od okamžiku, když jsem začal pracovat na své diplomové práci. Většinou ale šlo o krajiny, do kterých se promítalo něco dalšího a kde byla krajina prostředím. Postupem času jsem se snažil, aby se jednalo o ně samotné, přitom to jsou samozřejmě krajiny imaginární. Často mi jde o to, aby obraz působil jako krajina, ale přitom jsou v něm popřeny fyzikální zákony anebo se v nich objevují určité paradoxy, když se budete dívat trochu pozorněji.

Téměř na každém obraze je zachycen motiv vody, ať je to jen stojatá hladina, nebo rovnou proud řeky. Čím to?

Na základě mého studia mi utkvělo v paměti několik podstatných vět. Jedna z nich je ta, že bych k obrazům měl dělat „bratříčky“. Často si tedy vezmu obraz, který jsem už udělal a rozvíjím ho v následném. Už v diplomce jsem měl obraz, který se jmenoval Tok času. Takže jsem se pustil tímto směrem, ale jsou tady také Hlavy, aby trochu oživily tuto monotematičnost krajin.

Jak intenzivně na obrazech pracuješ?

Dříve jsem měl problém pracovat kontinuálně, ale teď už asi rok a půl se mi to daří a poslední tři měsíce se snažím sáhnout na štětec téměř každý den. V současnosti mám k malování vhodné prostory a tolerantní přítelkyni, což je velice důležité.

Říkáš, že jde o první výstavu, kde se dostáváš pokud možno mimo přímý školní vliv, jak bys vysvětlil toto vymanění se z pout?

Je to dáno tím, že jsem začal malovat více pro sebe než pro někoho jiného, což byl můj osobní problém. Je to osvobozující a tím, že maluji skoro každý den, si mohu dovolit i nějaké to procento zmetků. Je mi v uvozovkách do určité míry jedno, jak to dopadne, a tím pádem jsou mé obrazy i uvolněnější.

Z některých tvých děl je cítit hodně intenzivní vliv přírody, jak k tomu došlo, jsou to nějaké podprahové proudy?

V roce 2006 jsem navštívil Ameriku. Jezdili jsme hlavně po národních parcích, už tehdy jsem uvažoval, jak tuto zkušenost využiji. My tady v Česku máme sice úplně všechno, ale v malém, kdežto tam je všechno obrovské, třeba stěna, která vede kolmo kilometr dolů. S těmi proudy to souvisí podprahově, dříve jsem téma krajiny považoval za víceméně „podřadné téma“, ale na základě vlivů a zkušeností jsem krajinu vzal na milost a úplně opustil figurální témata.

Tady ale před sebou vidíme nikoliv Ameriku, ale konkrétní Beskydy, je to navíc nejrozměrnější plátno v celém Lese…

Po návratu z Ameriky jsem si uvědomil, že potřebuji pevný bod, část rodiny máme v podhůří  Beskyd a zjistil jsem, jak je toto prostředí v mém životě důležité, tedy spodní proudy.

Máme tady vody tekoucí i stojaté, jeden obraz připomínající lázně dokonce nese název Klid.

Klid je parafrází renesančního obrazu Zvěstování od Fra Angelica, ze kterého jsem troufale odstranil figury. Vlivy různých směrů nakonec samy vyplují… Samozřejmě nějaká korekce tady musí být, ale nejde mi o filozofování. Navíc umělecké dílo má být aspoň trochu chytřejší než autor. Ale zároveň obraz nemá být ukecaný, žádná literatura. Své oblíbence mám pověšené doma, třeba ty dvě ze tří vystavených Hlav. Až jich bude 22, tak skončím, ale to je zase jenom hra se slovy.

Klub Les oplývá oním pověstným geniem loci. Kde jinde vystavovat přírodu, než v Lese, ale není to tak trochu i nošení dříví do lesa?

Nechtěl jsem přímo namalovat les, i když mám doma rozpracovaný obraz Mraveniště, ale ten je přírodní jen napůl, vychází ze hry Tetris.

Obraz Beskydy, největší plátno obsažené na výstavě Pod proudem, také zachycuje les, ale možná by se v jeho tvaru dalo najít i něco jako anatomický řez mozkem.

Proto je zajímavé vystavovat, z důvodu konfrontace, člověk se aspoň zase něco dozví. Často se argumentuje tím, ať si v tom najde, kdo chce, co chce. Ale já bych se rád dostal do fáze, aby lidé vnímali, co chci sdělit. Pokud chci, aby dílo bylo dobré, tak musím poskytnout klíče k tomu, aby se divákovi otevřelo.

Odkud čerpáš inspiraci kromě přírody?

Z umění mě v poslední době inspiruje abstraktní expresionismus, i když se jeho vlivům vědomě bráním, ani ne tak Pollock, ale i on byl americkými Indiány ovlivněn. A určitě mě ovlivnil pobyt v Novém Mexiku, kde jsem dělal zahradníka na poušti, navštívili jsme několik indiánských slavností a pro Indiány i vařil. Takže i tady by se nějaký ten proud dal najít. Ale raději bych chtěl balancovat na hraně abstraktního a konkrétního. Aby to pořád byla krajina, ale přitom jde o barevné plochy, které někdy nemají logiku, ale snažil jsem se postavit tak, aby působily jako krajina.

Jak vznikl obraz Odra v Americe?

Celý život si s sebou nosím Odru. Mám rodinu v Ludgeřovicích a jezdím přes tamější most, z Černého potoka do Petřkovic, ten most se mi vryl do paměti, Odra taky. Je to něco, co mám v sobě a cestuje to se mnou. Chci ji protáhnout přes celý svět.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.