Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Scénické čtení divadelní hry Bezruč přineslo otázku Kam s ním?

Scénické čtení divadelní hry Bezruč přineslo otázku Kam s ním?

25.1.2015 Obraz & Slovo

Galerie města Ostravy PLATO uvedla v neděli odpoledne scénické čtení divadelní hry Jana Balabána a Ivana Motýla Bezruč?! Čtení za účasti spoluautora Ivana Motýla, příbuzných již nežijícího spisovatele Balabána a dalších umělců bylo součástí doprovodného programu k aktuální expozici Kdo na moje místo, která je inspirovaná právě dílem slezského barda Petra Bezruče.

Zvětšit obrázek

V přízemí vítkovického Gongu se četla hra Bezruč?!
Foto: Martin Jiroušek

Božena Němcová, Toyen, Jan Neruda nebo Petr Bezruč. Jen některé z těchto národních ikon se dočkaly adekvátního zpracování v uměleckých médiích po sametové revoluci, kdy už tyto osobnosti mohly být zbaveny prorežimního pokřiveného obrazu. Na národní spisovatelku si Češi netroufli, tak ji zpracovali aspoň Němci v totálně deziluzivním snímku A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu.

Slezský bard Petr Bezruč se zatím prodral jenom na divadlo, přitom hvězd viděl hned několik. Betlémskou i komunistickou. Kde je pravda? Na tu otázku se svým způsobem pokusili odpovědět ostravští tvůrci Ivan Motýl a Jan Balabán v autorské divadelní hře Bezruč?!, která byla v Ostravě uváděna před pár lety. A protože Galerie města Ostravy PLATO právě vystavuje aktuální bezručovskou expozici Kdo na moje místo, stalo se součástí jejího doprovodného programu také autorské čtení této pozoruhodné hry.

Rozpolcená osobnost, maskot režimu nebo vnitřně nevyrovnaná postava? Takový je onen proslulý ikonický Petr Bezruč v očích postmoderních tvůrců a nejinak tomu bylo i v nedělním poloscénickém čtení. Kdo na moje místo? Odpověď není úplně jasná, protože podobných osobností v literární historii zdejšího kraje není. A tento Bezruč?!, který se nabízí, je vlastně jenom autorskou zpovědí historika a básníka. Paradoxně zapadá do obrazu doby, tedy současnosti.

Jan Balabán a básník Ivan Motýl (spolupracovník deníku Ostravan.cz) vytvořili svůj pohled na Vladimíra Vaška alias Petra Bezruče již v roce 2008. Jejich autorská hra vznikla na zakázku Divadla Petra Bezruče, kde měla premiéru o rok později. Inscenace v režii Martina Františáka se stala pro mnohé logickým pokračováním bouřlivých diskusí na téma tvůrce Slezských písní – sbírky, o které třeba písničkář Jarek Nohavica skálopevně tvrdí, že má přinejmenším autory dva.

Motýlův a Balabánův Bezruč sice nechce jít na ruku tomuto tvrzení, přesto přichází s romanticko-expresivním obrazem rozpolcené osobnosti, kterou zachycuje pomocí dvou samostatných rolí. A tyto role, jak se mohli diváci v Gongu na vlastní uši přesvědčit, jsou zrcadlením svých autorů. Pragmatická historie versus básnická licence a apelativní výbušnost k tomu.

Návštěvníci složení převážně z příznivců okruhu Balabána a Motýla zaplnili několik desítek sedaček v rozlehlém prostoru galerie a byli svědky dvouapůlhodinového předčítání i velkých emocí.

Samotné čtení bylo výjimečné z několika důvodů, zaznělo v celé literární délce hry, konalo se v netradičním prostoru a uskutečnila jej inspirativní skupina amatérů a profesionálů. A dostáváme se k další osobité licenci.

Režisér večera, přímo jeden z autorů Ivan Motýl, se rozhodl obsadit jednotlivé role osobami velice blízkými již nežijícímu kolegovi Janu Balabánovi. Petra Bezruče „levitujícího na lešení“ nad hlavami sedících kolegů, ztvárnil Balabánův syn Lukáš, roli Vladimíra Vaška četl introvertní bratr Daniel Balabán, Maryčku Magdonovou dcera Jana Balabána Marie.

Také další role byly svěřeny osobám spjatým s básníkovým světem – expresivní kabaretiér Jiří Surůvka vykreslil zemité figurky jako třeba lékaře Garguláka nebo neomaleného poštovního cenzora, energický sochař Jan Šnéberger pomyslného socialistického režiséra, ale také spisovatele Jana Herbena, drobné role dramaturgyně se zhostila malířka Elli Motýlová a režijní poznámky i apelativní verše zůstaly na Ivanu Motýlovi.

Jedinou profesionální výjimkou byla sugestivní herečka Sylvie Krupanská jako osudná Marie a vhodné hudební zázemí zajistil kytarista Pavel Johan Johančík. Scénickou součástí se staly i mikrosmyčky s autentickými záběry Vladimíra Vaška promítnuté na všudypřítomný šedý beton.

Ivan Motýl, coby režisér v autorské předmluvě upozornil na skutečnost, že kromě neherců a amatérů se tento večer při čtení setkávají i profesionální tvůrci, kteří spolupracovali i na inscenaci v Divadla Petra Bezruče, na mysli měl právě Sylvii Krupanskou a Johana, který se podílel na původní hudbě.

Profesionalita i osobité nadšení vytvořily inspirativní souhru. Samotné čtení mělo několik vrcholů i rozsáhlých očekávání. Představitel Petra Bezruče se dostal ke slovu až po čtyřiceti minutách, skoro jako by se čekalo na samotného Fausta. Bravurní byla souhra mezi Marií a Vladimírem Vaškem. Dvě a půl hodiny utekly jak voda v Ostravici a následoval bonus – beseda s Ivanem Motýlem a galeristou Markem Pokorným, kteří vzájemně poodhalili svůj vztah k ikonickému Bezručovi.

Přestože oni ve Slezských písních nevidí žádný poklad a mladší generace podle nich nebudou vědět Kam s ním?, našli se i takoví diskutující, kteří jejich tvrzení šmahem popřeli. A proč ne, Slezské písně neinspirují jenom Nohavicu, ale také mlíčňáky, rapery nebo herce.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.