Jak to slyší kytarista Jiří Šoltis: Gary Moore, Ladě i Voxel

Vusi Mahlasela – Ubuhle Bomhlaba (2013): Skladba začíná decentním, klasickým intervalovým postupem, kterým vzniká příjemná harmonická plocha pro zpěv, připomínající svou radostí a bezprostředností zpěv afrických kmenů. Postupně skladba získává rytmickou údernost, která ji provází až do jejího konce. Zpěvák používá hlas spíše jako hudební nástroj, tím pádem není omezen v projevu slovy a hudba se stává absolutní. Příjemný poslech.

Slash – World On Fire (2014): Opravdový hardrockový nářez s velice moderním crunchovým zvukem kytary. Klasická výstavba hardrockového hitu s údernými riffy a podbízivým a energetickým refrénem. Nic nového, každopádně ale kvalitně zvládnuté rockové řemeslo.

Franco Morone – Miles And Miles (2011): Franco Morone! Univerzální kytarista, hrající na akustickou kytaru muziku irské kultury přes hudbu evropského kontinentu až po blues Jižní Ameriky. Tato skladba zastupuje případ poslední. Franco respektuje syrovost blues a ještě k tomu přidává svůj osobitý přístup – decentní perkusivní techniku pravé ruky a vkusnou práci levé ruky při bendech. Palec nahoru!

Bobby McFerrin – Say Ladeo (2014): Bobby je mistr v práci s možnostmi hlasu. Ač ve videu kromě perkusí slyšíme pouze lidský hlas, hudba je plná ve všech spektrech a dostává nezaměnitelnou barvu. Zvláště mě zaujala práce s basovým partem. Písnička drží v sobě napětí a udržuje si svoji mystickou pohodu.

Foo Fighters – Something For Nothing (2014): Úvod písně fungující na principu chromatického sestupu akordů, vytváří svou drásavou náladou příjemný otvírák pro další, tvrdší část. Ta prostřednictvím opakujícího se riffu dává hezky vylézt textu, který je pro sdělení poselství v písních tohoto žánru mnohdy nejdůležitější. Konec v duchu slušné hudební smrště dává písní slušnou tečku.

Ladě – Je to asi tím (2014): Decentní alternativa s hezkou, neokoukanou kytarovou linkou. Projev frontmana a autora textů Michala Kubesy je hodně nekompromisní, neučesaný a v jistém ohledu i stylový. Prioritou zpěvu u téhle kapely nebude krása táhlé melodie, ale expresivní vyjádření hloubky textů. Navíc se jedná o místní, regionální počin. Super!

Květy – My děti ze stanice Bullerbyn (2013): Začátek evokuje éru kosmických zvuků 80. let. Hudební plocha s minimalistickým nádechem na dvou akordech vytváří prostor pro výpravnost textu. Občas se zde objeví i minimalistické vstupy nástrojů v mezihrách. Zpracování klipu je zajímavé, (místy ale působí dojmem onakosti a přeplácanosti za každou cenu) s motivy, které se tváří, že jsou do klipu implantovány zcela náhodně.

Voxel – V naší ulici (2014): Takzvaná mainstreamová pohodová ukulelovka. Vliv středního proudu zasáhl autora ve své plné síle. V písni není v podstatě nic originálního a drží si svou jistotu být úspěšná až do svého konce. Bez nějakého risku zaujmout. Škoda.

Gary Moore – Still Got The Blues (2006): Píseň Still Got The Blues má s tradiční formou bluesové hudby společného málo. Drží se sekvencovité akordové progrese, kterou známe spíše z jazzových standardů. Slovo blues ale znamená něco pochmurného, smutného. A tuto náladu do písně Gary svým zpěvem a kytarovým zvukem dostal. Kytara v rukou legendárního kytaristy v této písni pláče, má utrápený a uštvaný charakter zvuku a doslova promlouvá k posluchači. A to je to nejdůležitější! Snad největší a nejsilnější věc, kterou nám po sobě tento génius zanechal!

Bill Frisell – Shenandoah (2004): Příjemná náladovka a krásná ukázka práce s neomezenou paletou zvuků kytarových efektů. Výstavní ukázka toho, jak krásně zaplní hudební prostor jedna elektrická kytara a vynalézavost kytaristy s různými zvuky. Ke konci skladba opouští svůj vznášející se charakter a uzemní se v pentatonickém „bluesovém“ motivku. Proč ne.