Za málo peněz hodně muziky: Skromný opavský Macbeth cti netratí

Režie Jany Andělové Pletichové tentokrát vsadila na úspornější výrazové prostředky místa, času a děje. Je až s podivem, že scéna, která je od začátku do konce představení stejná, nepůsobí toporně a jednotvárně. Jednoznačným úspěchem výtvarného řešení scény (Jaroslav Milfajt) byla stěžejní kulisa, která zlověstně upoutávala pozornost. Výkony některých sólistů tentokrát nebyly bez problémů. Naproti tomu orchestr Slezského divadla pod vedením dirigenta Petra Šumníka podal při nedělní premiéře jeden ze svých lepších výkonů.

Na úvod zaujala sekvence s létajícími čarodějnicemi a depresivní „pavoučí“ oltář z pokroucených černých sloupů připomínajících temnou svatyni. Scéna vraždy krále je však představena sugestivně a připomíná poučenost filmovým řemeslem (F. F. Coppola – Rozhovor).

Přesvědčivá je zejména Katarína Jorda Kramolišová (Lady Macbeth), jíž pěvecky i herecky náročná role svědčí a motivuje ji k pozoruhodným výkonům. Alexandr Vovk (Macbeth) jí sekundoval dobře herecky, pěvecky byl ale ve vyšších tónech zpočátku méně přesvědčivý.

Katarína Jorda Kramolišová a Alexander Vovk. (Foto: P. Veselý)

Verdiho Macbeth je typický nejen náročnými pěveckými party, ale rovněž důležitostí dramatického hereckého projevu. Téma osudu se vine jako příznačná bílá nit celým dílem a hlavní postavy dramatu jednají pod rouškou osudové danosti. O to náročnější je nestát se pouhou replikou, ale vdechnout svým činům také vnitřní opravdovost.

Orchestr v předehře šestiosminového Allegra assai moderata energicky zahájil úvodní souhru fagotů, hobojů a klarinetů přesvědčivě. Smyčcová sekce byla rozjitřená vzrušenými vibraty. Spolehlivé vedení orchestru Petrem Šumníkem bylo až do konce představení jednou z devíz nedělní premiéry.

Alexander Vovk jako Macbeth. (Foto: Petr Veselý)

Druhé dějství bylo uchopeno jistěji. Macbeth už naplno mohl vyjádřit propukající šílenství, které bylo gradováno vidinou dalšího zavražděného – tentokrát Macbethova přítele Banca (Dalibor Hrda). Katarína Jorda Kramolišová jako Lady Macbeth zcela neotřesitelně kralovala scéně zvrácenou sebejistotou, s níž žene manžela do zkázy, pěvecky byla přesvědčivě afektovaná, jedovatá a intonačně jistá. Slušně se představila také mužská část pěveckého sboru Slezského divadla při přípravě vraždy Banca. Problémy, které Vovk projevil ve vyšších rejstřících svého partu, bohužel přetrvaly i ve druhém dějství.

Katarína Jorda Kramolišová svou roli ztvárnila s potřebnou strhující fatalitou, ale získala si diváky také plnokrevnou živočišností a sexualitou, již demonstrovala od prvního dějství v posteli s milencem. Ve druhém dějství byla její nebezpečná svůdnost prezentována druhou postelovou scénou s manželem – nyní již samozvaným králem Macbethem.

Poté co se mordy zaslepený pár rozhodne vyvraždit zbytek potenciálních soků (rodinu zavražděného Macbethova přítele Banca), dochází k dalšímu sestupu na pomyslné dno lidství. Život si zachraňuje pouze Bancův syn Malcolm (Dušan Růžička), kterému se před vrahy podaří uprchnout do Anglie. Odplata nebo spíše spravedlnost však na sebe nenechá příliš dlouho čekat.

Juraj Nociar v jedné z krvavých scén,. (Foto: Petr Veselý)

Shakespeare svou tragédii vystavěl zejména na predestinaci osudu, před kterým se nedá uniknout. Díky tomu je jeho Macbeth psychologicky méně přesvědčivý než jiné Shakespearovy hry a má svým způsobem blíže k antickému dramatu. Postava Macbetha se vzpírá jakémukoli prokreslenějšímu uchopení, zlo jej pohlcuje bez nároku na nějaký boj. Deux ex machina v této slepě osudové hře přichází v podobě pohyblivého lesa povstalců a protivníků, kteří naplní poslední část věštby. Macbeth umírá rukou Macduffovou (Juraj Nociar), jeho žena následkem šoku a šílenství opouští svět ještě před ním.

Jelikož Verdi vystavěl své hudební drama Macbeth zejména na sólech padoušského páru, nelze hodnotit výkony dalších protagonistů příliš relevantně. Co však vadilo, byl toporný herecký projev Dalibora Hrdy. Ostatní představitelé odehráli své party nikoli odevzdaně, předně bych vypíchnul výkony Rudolfa Medňanského, Juraje Nociara a herecký výkon milence Jiřího Siudy.

Během premiéry zaznělo v průvodním slově ředitele Slezského divadla Jindřicha Paskera přání, aby se i za 200 let sešli lidé v tomto místě a prostoru nad uměleckým zážitkem. Takové přání je možné realizovat jen za předpokladu, že jej nebudou házet do žita lidé, kteří o penězích pro uměleckou instituci často díky rozmaru osudu nepodobnému Macbethovi rozhodují. Přejme si, aby jim toto představení, evidentně realizované s jistým finančním nedostatkem, otevřelo oči.