Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Kazimír a Karolína v Divadle Petra Bezruče je antilove story ze Stodolní ulice

Kazimír a Karolína v Divadle Petra Bezruče je antilove story ze Stodolní ulice

8.3.2015 Divadlo

Hra německého dramatika Ödöna von Horvátha z roku 1932, která má v českém překladu název Kazimír a Karolína, se původně odehrává na proslulém mnichovském Oktoberfestu. Ovšem v pojetí režiséra Štěpána Pácla, který nastudoval její novou inscenaci v Divadle Petra Bezruče, je příběh zasazen do kulis Stodolní ulice.

Zvětšit obrázek

Pavla Gajdošíková a MIchal Sedláček jako Kazimír a Karolína.
Foto: Lukáš Horký

Zamilovaný pár Kazimír a Karolína nejsou žádná holoubátka, právě se rozcházejí a svůj ztracený ráj marně hledají v davu, z nějž prýští bujaré veselí. Zdánlivě banální příběh o rozchodu má svou vnitřní sílu a přesvědčivost. Nekárá, nemoralizuje. Odsuzuje ale lež a straní pravdě. Hru uvádí mottem: „A láska neumírá nikdy.“

Jak by také láska umírat mohla, zejména když má oslovit publikum divadla, ze kterého je to na vykřičenou Stodolní ulic jen co by lahváčem dohodil.

kazimir_11

Výjev z inscenace Kazimír a Karolína. (Foto: L. Horký)

Bezručácká antilove story vychází nejen z osobní zkušenosti inscenátorů z pobytu v ostravských zábavních podnicích, ale také má co říct k současné citové společenské krizi nebo k invazi obchodních měřítek do soukromých vztahů.

A kdo si na toto divoké přestavení zajde, měl by si uvědomit, že Ostravě předně chybí dvě zásadní věci: pořádná horská dráha (vlastně jakákoliv horská dráha) a vzducholodě nad hlavou. Obě neuchopitelné rekvizity, znaky moderního velkoměsta, jsou silným motivačním zdrojem pro nevyzpytatelnou Karolínu (Pavla Gajdošíková), ale tak trochu unikají rozumu prostoduchému řidiči Kazimírovi (Michal Sedláček).

kazimir_9

Šikmá scéna připomíná podchod na Stodolní. (Foto: Lukáš Horký)

I když to tak zpočátku nevypadá, režisér Pácl své hrdiny zdaleka nezaklel jen do jednoho podchodu s nakloněnou rovinou. Šikmá scéna z dílny Andreje Ďuríka musí trknout každého, kdo třeba jen jedinkrát prošel podchodem od železničního nádraží Ostrava-střed na slavnou ostravskou ulici. Dá se po ní klouzat, ale především si na ní hrdinové divadelní pouti vylévají své osobní city. Odněkud někam, ode zdi ke zdi, od graffiti k poblitému koši…

Ale režisér Štěpán Pácl je obdařen velkou fantazií, takže zadní stěna podchodu se dá odsunout jako dveře od šatní skříně a za ní to žije. Potloukají se tam týpci, co chodí pařit. Pochybné ženy, majitel obchodů, velká zvířata i nalitá babička. Ale hlavně tam mlátí do strun parádní formace Freakband, složená s herců, ale i kulisáků a zvukaře s pomalovanými ksichty jak na nějakém keltském obětišti. (Kolikátá to vlastně už je kapela, která se v útrobách Bezručů zrodila?)

A tady také ožívá pekelná jízda, při které vás režisér lehce přesvědčí, že na divadle skutečně není problém ztvárnit jízdu na horské dráze se všemi typickými atributy, vlastně v podání Pavly Gajdošíkové je to akrobatická krasojízda.

kazimir_4

Pavla Gajdošíková a Michal Sedláček. (Foto: Lukáš Horký)

Divadlo je svým způsobem cirkus a Páclův cirkus dodává Ostravě říz, skoro by se chtělo říci, že srovnání se Stodolní, která už je přece za zenitem, nic moc neřekne, ale co takhle představit si Kazímíra a Karolínu jako zrcadlo ke Colours of Ostrava? Tam sice také není horská dráha, ale zase tam lítá něco jako vzducholoď a dá se vyjet skipovým výtahem pěkně vysoko. A ten mumraj kolem, těch lidí, co se nacházejí a rozcházejí, je určitě mnohonásobně větší než za jednoho pátečního večera na Stodolní. Ale principy jsou neměnné, láska sice věčná, ale ke komu a na jak dlouho?

Dramaturgie (Daniela Jirmanová) do Ostravy ideálně přitáhla hru, která má šanci oslovit mládež a přitom nenudit moralizováním. Hlavní herecký pár Pavla Gajdošíková a Michal Sedláček je typologicky perfektní a určitě má i vlastní nefalšovanou zkušenost nejen ze Stodolní. A ani jejich kolegové diváky nemohou nudit.

kazimir_3

V inscenaci hostuje i Ostravanům dobře známý Jan Vlas. (Foto: L. Horký)

Milým návratem starého známého je hostování Jana Vlase, který svému krejčímu dodává až prvorepublikový šmrnc. I když nebyl by to Pácl, aby z něj neudělal třeba zmrzlinového maniaka nebo každému známého týpka s tou obří vietnamskou taškou, do které při nejbližší příležitosti vloží sebevětší náklad, který ještě unese.

A tady se klube pointa příběhu, není to jen o Stodolní, ale daleko více právě o Karolíně, zejména Nové Karolině, která nás slovy Pavly Gajdošíkové ironicky ujišťuje, že teď už to bude jenom lepší a lepší, jenom lepší a lepší. Dokud celá nezmizí právě v inkriminované nákupní tašce. Tak a ne jinak, mohl by dodat se svou oblíbenou replikou její teď už bývalý Kazimír.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.