Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Juraj Kukura: Divadlo není jen od toho, aby lidi bavilo, ale aby je nenechalo chladnými

Juraj Kukura: Divadlo není jen od toho, aby lidi bavilo, ale aby je nenechalo chladnými

5.6.2015 Divadlo

Herec Juraj Kukura ztvárnil postavu otce Karamazova v inscenaci Bratři Karamazovi, která byla uvedena ve čtvrtek v rámci ostravského divadelního festivalu Dream Factory. Krátce před představením poskytl rozhovor internetovému kulturnímu deníku Ostravan.cz.

Zvětšit obrázek

Juraj Kukura v zákulisí ostravského festivalu Dream Factory.
Foto: Lukáš Horký

Není vám líto, že nehrajete starého Karamazova v inscenaci Slovenského národního divadla, kde vaši postavu ztvárnil Dušan Jamrich?

Ne. Já jsem tu inscenaci viděl, a to mi potvrdilo moje rozhodnutí, že jsem učinil správně, když jsem přijal nabídku Činoherního klubu na ztvárnění této postavy v inscenaci textu Evalda Schorma a v režii Martina Čičváka.

Říká se, že Dostojevského Bratři Karamazovi jsou o víře, o lásce, a o Bohu. Vy sám jste věřící člověk?

Já jsem byl v Jeruzalémě a tam je Kristův hrob. Každá křesťanská víra tam má svůj oltář. Každá má své vlastní obřady, modlitby, roucha, relikvie, zpěvy. Každý to dělá úplně jinak a tvrdí, že věří v Boha. A vůbec se navzájem nerespektují. Byl jsem tam na Štědrý den, odpoledne, a když jsem viděl ten zmatek a chaos, tak mne napadlo, že Bůh je jen jeden, ale management je pokaždé jiný. A když jsem přemýšlel, zdali Bůh je a jaký je a kde je, tak jsem došel k jedinému závěru, že Bůh se jmenuje pokora. A kdo má v sobě pokoru, tak má v sobě Boha a není sám.

kukura4

V Ostravě uvedli inscenaci Bratři Karamazovi s Jurajem Kukurou. (Foto: Lukáš Horký)

Jestli jsou Karamazovi o Bohu a o lásce, tak nelze než se zeptat, co se pro vás skrývá za slovem láska? Mnozí tvrdí, že láska je jen výmysl romantiků…

Co je láska, to vám nepovím. Láska samozřejmě existuje. Ale zaujalo mne, jak říkáte, že Karamazovi jsou o Bohu a o lásce. Jsou také o ďáblovi a také o nelásce. Když jsme diskutovali s kolegy o té hře, tak někteří tvrdili, že je to o nenávisti, že ti synové nenávidí svého otce a otec že nemá rád ty svoje děti. Já jsem se jim snažil vysvětlit, že je to právě naopak, že je to o lásce otce k dětem, o nenaplněné lásce dětí k otci a o touze dětí po otcovské lásce. A že se to všechno vzájemně míjí. Protože nemohou najít společnou řeč.

V některých recenzích se píše, že hrajete starého Karamazova jako lidskou bestii …

Možná to někdo tak vidí, ale to je jeho problém (úsměv). Já v něm nevidím nic zlého. Jeho zabili, ne že on někoho zabil. Je to člověk, který celou vlastní bytostí netouží po ničem jiném, než aby ho lidé měli rádi a aby dostal zpět svoji lásku, kterou ostatní neumí přijmout.

kukura3

Z představení Bratři Karamazovi v Ostravě. (Foto: Lukáš Horký)

Ve zpravodaji festivalu Dream Factory se objevila otázka, zda lze divadlem měnit svět k lepšímu. Jak je to podle vás? Lze?

Já si myslím, že hovořit o změně světa k lepšímu, to jsou příliš velká slova. Divadlo má nezastupitelnou funkci v životě každého kulturního národa. Ale tady se skrývá jeden zásadní omyl: Tvrdí se, že divadlo má především bavit, poskytovat oddech, zábavu a odpočinek. Ale divadlo tu není jen proto, aby lidi bavilo, a když, tak tedy aspoň ať tak činí na úrovni. A pak se divák může bavit i na Bratrech Karamazových. Divadlo je tady k tomu, aby nastavovalo zrcadlo moci, aby lámalo tabu, aby nastolovalo otázky a bylo v konfrontaci s mocí, aby provokovalo a hlavně, aby nenechávalo lidi chladnými.

Jsem velmi rád, že tohle říkáte. Mnozí divadelníci touží hlavně po smíchu v hledišti a je jim jedno, jakým způsobem, někdy i dost pokleslým, ten smích vybudí. Nedávno jsem slyšel houslistu Ivana Ženatého, jak říká, že největší odměnou pro něho je po posledním tónu odehrané skladby absolutní ticho v hledišti.

To chápu. Absolutně.

kukura2

Juraj Kukura v inscenaci Bratři Karamazovi. (Foto: Lukáš Horký)

A co je pro vás jako herce adekvátním naplněním onoho ticha, o kterém mluvil Ivan Ženatý?

Odpovím vám takto: Já jsem intendantem jednoho divadla. A zakázal jsem veřejné generálky. Nechci veřejné generálky, protože divadlo se dělá proto, abyste jednoho dne, v den premiéry, obrazně řečeno vystoupil na Mount Everest. Někteří chtějí generálky, aby si potvrdili své hraní, režírování a podobně. Tady někde začíná ten pricipiální omyl některých herců. Oni bojují o to, aby si na generálkách ověřili své věci. Ale já si myslím, že není co ověřovat. Je třeba to udělat tak, aby se věc nazkoušela a pak se v té podobě, jak je nazkoušena, hrála dvacetkrát, třicetkrát, nebo stokrát, dokud je zájem. A ne si něco ověřovat, měnit, přidávat, aby se lidé smáli. Proto já se na jevišti nudím, když hraju, třeba i hlavní postavu. Protože tam už je všechno dohodnuto, všechno je jasné, nelze žádné emoce ani přidávat, ani ubírat, protože všechno je nazkoušené, a hotové.

Takže vás nejvíce ze všeho baví zkoušky?

Přesně tak. Zkoušení je velmi zajímavé. Herectví není v tom, že někdo hraje něco, co ví. Třeba i na základě talentu. Ale velké herectví je v tom, že se vydáte na cestu tam, kde jste nikde nebyl, když někomu uvěříte a začnete dělat to, co jste ještě nikdy nedělal, a kde nemáte jistoty. Velké herectví končí na jistotách a začíná na nejistotách.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.