Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Balabán pod těžní věží dojímal, vrchol Dream Factory to ale byl jen literární

Balabán pod těžní věží dojímal, vrchol Dream Factory to ale byl jen literární

7.6.2015 Divadlo

Na divadelní představení Možná že odcházíme podle próz Jana Balabána (1961-2010) a v podání Švandova divadla čekalo mnoho návštěvníků festivalu Dream Factory jako na vrcholné číslo celé přehlídky. Ani pět let po Balabánově smrti totiž v Ostravě nevzniklo žádné představení inspirované dílem tohoto nenahraditelného autora, zatímco dramaturgové v Praze a Ústí nad Labem už se k podobnému kroku odvážili.

Zvětšit obrázek

Filip Čapka v hlavní roli představení Možná že odcházíme.
Foto: Lukáš Horký

Předpůlnoční Ostrava na přelomu soboty a neděle. Plné hlediště umístěné přímo pod těžní věží Dolu Hlubina napjatě čeká, jak se s Balabánem utká (a hlavně potká) pražské Švandovo divadlo.  Vlastně to nemá být až tak úplně pražské představení, neboť dramatizace Balabánových textů i režie celého představení se ujal Martin Františák, někdejší umělecký šéf Divadla Petra Bezruče a Balabánův kamarád, byť jen v poslední fázi spisovatelova života, když spisovatele požádal a sepsání dramatu o Petru Bezručovi.

2015_06-DFOV_06_sobota-367

Diváci přicházejí na představení Možná že odcházíme. (Foto: Lukáš Horký)

A to už se na plátně objevuje fotografie Jindřicha Štreita Spící muž z roku 1990 – opilec ležící v trávě s výraznými hodinkami na levé ruce. „Nevím, kolik z vás už v nějakém pangejtě leželo, kolik z vás už zažilo to takzvané okno, nebo v této situaci se hodí šikovná metafora, že se někomu utrhl film,“ komentuje snímek přímo Jan Balabán. Pochopitelně z reproduktoru. Anebo ne? Chvíli se totiž zdá, že svým nenapodobitelným hlasem přednáší přímo z pódia, než divákovi dojde, že spíše mluví odněkud z věčnosti.

2015_06-DFOV_06_sobota-461

Z ostravského uvedení inscenace Možná že odcházíme. (Foto: Lukáš Horký)

Pro ctitele Jana Balabána, jehož slovo Ostravě citelně schází a ještě dlouho scházet bude, dost důvodů na pár slz (dojímá se i autor tohoto textu). Spisovatel káže o opilosti a divák narychlo přemítá, kdy měl naposled podobné okno, kdy se s ním také utrhl film. Zpytuje svědomí a na dálku se omlouvá těm, kterým ublížil, než ho Balabán z této trýzně jako vždy vysvobodí: „A najednou jsem si všichni rovni a najednou je tu vždycky nějaký ten pangejt, ve kterém se můžeme nalézt…“

2015_06-DFOV_06_sobota-453

Filip Čapka v představení Možná že odcházíme. (Foto: Lukáš Horký)

Balabán dával naději mnoha ztraceným existencím, sám ji však dostával od málokoho, což je obvyklý úděl kazatelů a spisovatelů. Teď jeho hlas zní Vítkovickými železárnami, kde po vysoké škole začínal na první pracovní štaci coby překladatel.

Buch, bum, buch, ozývají se během představení ocelové trubky z nedaleké válcovny trub. Pořád se tu maká čili robi a Balabán by byl asi překvapený, že se přímo pod těžní věží hraje i divadlo. A ještě kus složený z jeho textů.

2015_06-DFOV_06_sobota-426

Z inscenace Možná že odcházíme. (Foto: Lukáš Horký)

Začátek je silný natolik, že kdyby už dál herci jen v přítmí šachty četli Balabánovy povídky nebo eseje, vlastně by to úplně stačilo. Nástup herců na scénu totiž není úplně vydařený především díky snaze režiséra ukázat Balabána po citovaném evangelijním prologu i jako docela zábavného satirického spisovatele. Humor sice jeho prózy skutečně obsahují, ovšem ten vždy zaznívá v těsném doteku nějakých hrůz, takže čtenáři do smíchu nebývá. Úvodní scéna se třemi bezdomovci ale spíše připomíná špatnou televizní komedii, blbou bakalářskou povídku.

A představení až do konce vlastně pořád běží po naznačené sinusoidě. Velké myšlenky a divadelně silné pasáže se střídají s hospodským mikrosvětem, jenž ale ztrácí balabánovskou naléhavost. Podobně, jako když režisér Menzel filmově zúročil Hrabalovy Slavnosti sněženek a Hrabal se z nich nenápadně vytratil. A třeba až bergmanovské manželské etudy, kdy je divák znova donucen k hlubokému zpytování svědomí nad vlastním partnerským životem, režisér Františák prostě stříhne horníky s krumpáči a havířskou písní, která už navíc zazněla v jedné jeho ostravské inscenaci.

2015_06-DFOV_06_sobota-406

Čím déle představení běží, tím je jasnější, že největším problémem celého kusu je samotná dramatizace. Ač přítomní sebevíce hledají červenou nit, která má jednotlivé ukázky z díla udržet u sebe, ne a ne ji najít. Však tam také žádná není, což režisér a dramatik v jedné osobě vlastně na konci představení nechá alibisticky komentovat hláškou, že tohle dílo nemá být příběhem.

2015_06-DFOV_06_sobota-423

Balabán nicméně psal téměř výhradně o tom, co prožívá, a to byl pořádně pestrý příběh. Ale zároveň se v každé své povídce či novele nenápadně měnil v jakéhosi spasitele, který naznačuje, že i sebetěžší hřích může být z člověka za určitých okolností sejmut. Ne, že by to ale každému ze svých literárních hrdinů dovolil, nicméně už jen tahle přítomnost naděje rozsvěcovala čtenáře, z nichž mnozí četli Balabána jen a jen kvůli tomuhle věčnému světlu.

2015_06-DFOV_06_sobota-416

Ve Františákově inscenaci však věčné světlo chvílemi úplně zhasíná, takže lze pochybovat, že divák, který Balabánovo dílo vůbec nezná, teď poběží hltavě do knihovny a bude se chtít dozvědět více. Kdo ale přečetl alespoň jednu z Balabánových knih, je vlastně spokojen. Znova je totiž zasažen sílou textů a vůbec ho nezajímá, že jsou vytrženy z kontextu a poskládány do jakési ne úplně vydařené mozaiky. Vždyť na konci opět promluví z reprobedny (z věčnosti?) přímo pan spisovatel. O našich činech a šlépějích, které možná nemají smysl nyní, ale třeba až ve chvíli, kdy budou naše děti velké. Nebo ještě později.

2015_06-DFOV_06_sobota-443

Inscenace dostala na Hlubině industriální kulisy. (Foto: Lukáš Horký)

Dum, bum, buch! Z válcovny trub se opět line dutý ocelový hlas. A na ulici zvoní tramvaj. Přesně ta tramvaj, kterou Jan Balabán dojížděl každý den do práce a z práce, neboť ve Vítkovicích bydlel. Tady to měl rád a ve Výběru, u Schönthala nebo u Rosveldy vypil nejedno pivo, když přemítal nad tím, jak dát jiným lidem smysl života prostřednictvím svého díla. Takže, vlastně ano! Tohle byl jeden z vrcholů divadelního festivalu Dream Factory, jenže jaksi mimoděk. Vrchol nedivadelní, vrchol balabánovský.

2015_06-DFOV_06_sobota-480

Diváci odcházejí ze závěrečného sobotního představení. (Foto: Lukáš Horký)

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.