Štěrkovna Open Music

Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Hra Lidumor aneb Má játra beze smyslu v Aréně je žhavým kandidátem na nejlepší inscenaci roku
PLATO

Hra Lidumor aneb Má játra beze smyslu v Aréně je žhavým kandidátem na nejlepší inscenaci roku

15.6.2015 Divadlo

Trojici divadelních premiér, které zažila v právě uplynulém týdnu Ostrava, uzavřelo uvedení nové inscenace Komorní scény Aréna, o které se bude ještě dlouho mluvit. Inscenaci s názvem Lidumor aneb Má játra beze smyslu připravil režisér Janusz Klimsza a bez nadsázky ji lze označit za žhavého kandidáta na nejlepší inscenaci sezóny.

Janáčkovy Hukvaldy

Werner Schwab, enfant terrible rakouského dramatu, se ve hře Lidumor aneb Má játra beze smyslu vypořádává nejen s vlastní matkou a dobou, kterou jako dítě musel s touto bigotní křesťankou prožít. Vypořádává se také se všemi, kteří se navenek snaží vypadat jako slušní a vzdělaní lidé, i když jde o lidskou spodinu. Swab je navíc přesvědčen, že lidstvo je spodina jako celek a nezaslouží si nic jiného, než co nejrychlejší sprovodění ze světa.

Režie této svým způsobem skandální hry (ale která Schwabova hra není skandální?) se v Aréně ujal hostující režisér Janusz Klimsza. Poetikou, kterou vtiskl inscenaci, má Lidumor velmi blízko k jedné z nejslavnějších arénovských inscenací, k Proroku Iljovi. V Lidumoru se však Klimsza a s ním i celý inscenační tým dostal ještě dále – na rozdíl od Proroka Ilji je poslední inscenace sezóny v Komorní scéně Aréna režijně, scénograficky i herecky propracovanější.

DSC_0032

Petr Panzenberger a Alena Sasínová-Polarczyk. (Foto: Roman Polášek)

Na začátku představení se divák ocitá v bytě obývaném paní Červovou a jejím poněkud retardovaným synem Hermanem. V dlouhém dialogu, který by hned na začátku hry mohl být inscenačním oříškem nebýt hereckého mistrovství Aleny Sasínové-Polarczyk (paní Červová) a Petra Panzenbergera (Herman), jsme svědky pravého opaku mateřské a synovské lásky. Matka Červová proklíná své dítě a syn Červ opakovaně touží po co nejrychlejší smrti ženy, která ho přivedla na svět.

Alena Sasínová – Polarcyk se ve svém pojetí postavy opírá více o mluvní part a jednání slovem, Petr Panzerberger předvádí komplexní herectví, hraje doslova celým tělem, a jeho mluvní i nonverbální projev zasluhuje absolutorium.

Dalšími aktéry hry je rodina Kovačičových, kterou tvoří pan Kovačič (Vladislav Georgiev), paní Kovačičová (Petra Kocmanová), a jejich dcery Desiréé (Zuzana Truplová) a Bianca (Tereza Cisovská). Poslední postavou hry je paní Vočistcová, kterou hraje Anna Cónová, hostující herečka Národního divadla moravskoslezského.

DSC_0266

Z inscenace Komorní scény Aréna Lidumor. (Foto: Roman Polášek)

Rodina Kovačičů je typickým obrázkem maloměšťáctví. A Janusz Klimsza se nerozpakuje umístit klíčové scény na koberec v podobě rakouské vlajky. Tím, že po stěnách hracího prostoru ještě rozvěsil portréty Sigmunda Freuda, papeže a sportovních či politických a uměleckých rakouských celebrit, ještě více zvýraznil rozdíl mezi světem skutečných osobností a lidí na okraji společnosti.

Anna Cónová hraje paní Vočistcovou jako nad všechny lidi povznesenou ženu, která však není schopna mít někoho ráda a všechny nenávidí až za hrob. Úsporný herecký projev herečky naprosto odpovídá záhadnosti a tragickému rozměru této postavy.

DSC_0373

Scéna z inscenace Lidumor. (Foto: Roman Polášek)

Všichni výše jmenovaní obývají jeden dům a žijí tak, jakoby v něm byli sami. První část představení nabízí sondu do soukromí obou rodin, ve druhé části po přestávce se pak všichni sejdou v bytě paní Vočistcové na oslavě jejích narozenin.

Režisér Klimsza ovšem kouzlí s prostředím tak, že divák má místy dojem, jakoby všichni obývali jeden jediný byt. V kontextu s textem autora, který posílá všechny své postavy na jednu nevábně vyhlížející hromadu, se jedná o velmi výstižnou metaforickou práci s prostorem.

Režisér vybavil scénu kuchyňským kredencem, stolem v bytě Červových a velkou pohovkou v bytě Kovačičových, k oslavě narozenin paní Vočistcové pak poslouží velká jídelní tabule. Velmi výrazné kostýmy navrhla Marcela Lysáčková, hudba k inscenaci je dílem Vladislava Georgieva, který mimo jiné sáhl i po balkánské hudbě evokující hudební jazyk Kusturici či Bregoviče.

DSC_0286

Výjev z představení Lidumor aneb Má játra beze smyslu. (Foto: R. Polášek)

Řeč jednotlivých postav je u Schwaba velmi vyumělkovaná, postavy mluví rádoby vzdělaně, používají však slova v jiných významech, případně si slova vytvářejí sami různými složeninami a souzvuky (čeština, do které text přeložil Tomáš Kafka, nemá v tomto směru tolik možností jako němčina, ve které je hra napsána).

Chování postav je pak téměř stále v absolutním rozporu s touto rádoby vznešenou řečí, je plné násilí, zahledění do sebe, vzájemných ataků, lidské přízemnosti a nenávisti ke druhým.

DSC_0458

Výjev z inscenace Lidumor. (Foto: Roman Polášek)

Co se herectví týká, nelze nikoho vyzdvihnout nad ostatní, hra také nemá hlavní postavu, všechny party jsou si rovnocenné a všechny jsou odehrány mistrovsky. Je pravdou, že některé scény jsou vskutku na samé hranici snesitelnosti a nebýt určité míry odlehčujícího humoru, byla by to hra jen pro velmi silné nátury. I tak je to, jak se lidově říká, „opravdový nářez“.

Jestli se některému z dramatických autorů podařilo vyobrazit absolutní absenci lidskosti v člověku, pak Werner Schwab v tomto vyobrazení došel nejdále. Klimszova režie a herecké provedení souboru Komorní scény Aréna je v tomto směru kongeniální.

Inscenace hry Lidumor aneb Má játra beze smyslu si velmi hlasitě říká o titul nejlepší inscenace roku. Rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co je v současnosti na české divadelní scéně k vidění.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.