Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Dekameron na Hukvaldech: Netušené vyvrcholení festivalu a skvělá zábava

Dekameron na Hukvaldech: Netušené vyvrcholení festivalu a skvělá zábava

4.7.2015 Divadlo

Slavný soubor sta novel italského renesančního spisovatele G. Boccaccia se dočkal kongeniální adaptace v hudební hře Pavla Helebranda. Provedení v rámci festivalu Janáčkovy Hukvaldy se uskutečnilo za skvělého počasí přímo na hradu. A všichni si tuto lechtivou pikanterii užívali od začátku do konce.

Zvětšit obrázek

Michal Sedláček v Helebrandově hudebním představení Dekameron.
Foto: Tomáš Sedláček

Boccaccio napsal Dekameron v letech 1348 – 1353. Deset mladých lidí si při útěku před morem, který tehdy skutečně vypukl ve Florencii, vypráví příběhy o lásce, touze, nevěře, zradě, pomstě i odpuštění na podkladě komických, satirických i sarkastických událostí. Pravdivost a přesné zachycení charakterů postav dělá z Dekameronu trvale platné svědectví o neměnnosti základních lidských vlastností.

Skladatel Pavel Helebrand je v oblasti autorských hudebně dramatických projektů jako ryba ve vodě a Dekameronem jen stvrdil své mimořádné nadání. Z rozsáhlé předlohy vybral pět příběhů, z nichž čtyři se týkají efemérního milostného citu, kterému se lidé chtě nechtě poddávají, ať jsou jejich osudy a úděly jakékoli.

V prvním příběhu je to mnich Rustiko (hraje ho Juraj Čiernik), který naučí tuze krásnou dceru Alibech, jak zahnat „ďábla“ do „pekla“. Ve druhém příběhu si dosyta užije zdánlivě němý zahradník (v podání Petra Němce), který je přijat do ženského kláštera jako zahradník. Jak to dopadne, to si můžete domyslet. Třetí příběh s názvem Slavík líčí milostné hry bohatého mladíka a dcery dvou chudších měšťanů, které proběhnou na balkóně. Parohy za parohy jsou typickým příběhem, jak se podvedený manžel pomstí svému nejlepšímu příteli za nevěru s jeho ženou. Poslední povídka Tři sta lir se týká peněz a toho, jak mohou kazit charakter.

DSCN5422

Z představení Dekameron na Janáčkových Hukvaldech. (Foto: Tomáš Sládeček)

Hudební část inscenace obstaral komorní soubor Národního divadla moravskoslezského. Kvarteto ve složení Vladimír Liberda (housle), Ilona Kučerová (violoncello), Magdaléna Liberdová (příčná flétna) a Eva Dajčová (kytara) představilo velmi zajímavý zvuk způsobený nestandartním nástrojovým seskupením a specifickou akustikou hradní motty. Pochopitelně, že bylo nutné „vytáhnout“ kytaru pomocí mikrofonu na úroveň dynamicky silnějších smyčců a flétny, kvalita ozvučení naštěstí byla celkem slušná (s ozvučením klasických kytar je vždy potíž, protože nástroj ztrácí barvu) a všechny nástroje tak zněly vyrovnaně a konkrétně. Velice mne zaujal kytarový part, jenž byl znamenitě koncipovaný: kytara často hrála rytmicky nelehké melodické linky spolu s vyloženě melodickými nástroji. Tvořila harmonickou i melodickou páteř hudební stránky Dekameronu.

Hudba Pavla Helebranda je vždy velmi úzce propojena s literární předlohou a její hlavní úlohou je podpořit celkové vyznění díla. Proto nijak výrazně nepřebývá, nešokuje, ale souzní, místy jen ševelí a barví (bottleneck u kytaristky Dajčové jako zvýraznění napětí a magické flétnové monology Liberdové), nejčastěji však upoutává melodií, která je třeba jen krátkými motivy schopna vzbudit pozornost a dovoluje vnímat hudbu nikoli jako kulisu, nýbrž jako zásadní složku díla.

DSCN5360

Z představení Dekameron na Janáčkových Hukvaldech. (Foto: Tomáš Sládeček)

V první povídce Helebrand skvěle evokuje prostředí orientu využitím typických intervalových postupů. Druhá povídka začíná překrásnými sekvencemi akordů na podkladu neměnného basu. Dekameron je ukázkou Helabrandovy brilantní skladatelské dovednosti – využívá zde jednodušších hudebních forem, jako jsou písně, balady, kánony, echa a modlitby, což dokonale souzní s myšlenkovým ovzduším předlohy. V závěrečné „ódě“ na narození děťátka pak na uhrančivou melodii beze slov ukazuje doslova kontrapunktickou vytříbenost. Hudební nastudování komorního souboru NDM se neslo v příjemném, zvukově intimním duchu a hudebníci zahráli své party bez nejmenších potíží.

DSCN5415

Z představení Dekameron na Janáčkových Hukvaldech. (Foto: Tomáš Sládeček)

Zcela jedinečný byl herecký koncert interpretů, kteří se neobyčejně šťastně doplňovali. V hlavních rolích se představily sopranistky Veronika Holbová a Simona Mrázová. Mužské postavy zahráli tenorista Petr Němec, basista Juraj Čiernik a herec a hudebník Michal Sedláček. První příběh s názvem Jak zahnat ďábla do pekla zaujal výrazným komediálním talentem sopranistky Veroniky Holbové, jejíž grimasy propukající vášně byly zkrátka neodolatelné. Simona Mrázová v prvních dvou povídkách zaujala precizní intonací a barevnou dispozicí svého hlasu, který je aristokraticky vznešený. V Němém zahradníkovi, kde ztvárnily obě dámy mladé lascivní jeptišky, měla Holbová komediálně mírně navrch. V roli abatyše se zde představil basista Juraj Čiernik, který na sebe okamžitě upoutal pozornost. Herecky a zejména pohybově mimořádně disponovaný Čiernik vyždímal z každé role maximum humoru.

V dalším příběhu Slavík excelovali Holbová a Sedláček – Mrázová a Čiernik byli pasováni do role rodičů. I zde Čiernik svými gagy a nepřekonatelnými grimasami představujícími přehnaně starostlivého cholerického otce opět dobyl publikum. Mrázová rovněž přesvědčivě ztvárnila matku a stejně tak dobře v další povídce záletnou manželku. Povídka Parohy za parohy byla opět hereckým koncertem Čiernika a stejně tak poslední Tři sta lir jej potvrdila jako komicky nejvýraznější postavu inscenace. Na své si přišel také ostravský herec Sedláček, který si pohlídal dobrou artikulaci při přednesu veršů, zdatně sekundoval pěvecky, zahrál si rovněž nesnadný kytarový part v jedné z povídek, ale zcela přirozeně herecky exceloval. Hlasová vyváženost a erudice všech protagonistů se sešla v Dekameronu neobyčejně šťastně.

DSCN5406

Z představení Dekameron na Janáčkových Hukvaldech. (Foto: Tomáš Sládeček)

Dekameron je protkán celou řadou výborných nápadů (milování loutek, jež postupně shazují šaty, sekyra po prohýřeném večeru čtená z lístku s perfektním frázováním atp.), skvělé práce s využitím prostoru, dobrého pohybu herců a nepochybné kreativitě jejich herecko-pěveckého projevu, která se intenzivně přenesla na diváky. Závěr páté povídky přinesl skoro magicky rituální hudbu ilustrující narození dítěte. V její dokola se opakující melodii dochází lidé, navzdory všem patáliím, ke smíření a pochopení přirozeného koloběhu života, který je nade všechny peníze světa. Z provedení všech interpretů čišela vskutku renesanční živočišnost, uvěřitelnost a životní elán. Tak to má být.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.