Festival duchovní hudby boduje: Adiemus bleskově zvedl lidi z kostelních lavic

Svatováclavský hudební festival nabízí povětšinou exkurze do historických hudebních epoch, nejraději má hudební baroko, které zaznívá na koncertech v interpretaci vynikajících sólistů. Adiemus velšského hudebníka a skladatele Karla Jenkinse je z jiného těsta. Jedná se o projekt fúzující etnickou hudbu, neoromantismus, historizující neo styly, esoterickou a relaxační hudbu s neskrývanou magickou a rituální funkcí. Obdivuhodná je především Jenkinsova schopnost vybalancovat pomyslnou laťku mezi umělecky přesvědčivou hudbou a hudebním kýčem, přičemž to první převažuje díky Jenkinsově smyslu pro rafinovanou výstavbu, gradaci a sugestivní rytmus.

Jedna z písní Adiema se jmenuje Tintinnabulum a prozrazuje Jenkinsovu poučenost hudbou estonského génia Arvo Parta, jako celek strhuje posluchače Adiemus především nádhernými melodiemi, pompézními harmonickými postupy, orgiastickou rytmikou a výbornou instrumentací.  Paradoxem zůstává, že Adiemus byl napsán jako reklamní hudba pro leteckou společnost Delta Airlines. Sám Jenkins si přes pozdější obrovský úspěch zachoval pokoru a britský nadhled, když se k úspěchu vyjádřil: „Je to zahanbující i potěšující, že je moje hudba provozována po celém světě“.

Koncertní sbor Permoník pod vedením Evy Šeinerové patří dávno ke světové sborové špičce, o čemž svědčí úspěchy ze soutěží po celé planetě. Také Adiema Permoníci ztvárnili neskutečně sugestivně, včetně báječné pohybové a gestické role, když rukama a celým tělem podle promyšlené choreografie podpořili hudební výraz. Nejkrásnější je, že si hudbu Jenkinse všichni mladí sboristé neskutečně užívali, rozesmáté tváře, pohoda a neskutečné nasazení musely dojmout snad všechny posluchače.

Sólistky koncertu, na kterém zazněla skladba Adiemus. (Foto: Ivan Korč)

V sólových rolích se představily sopranistka Gabriela Vermelho, mezzosopranistka Johana Freywaldová, kontraaltistka Alena Drozdíková a flétnista Jan Kvapil. Bravurní byla zejména sopranistka Gabriela Vermelho, jejíž hlas se k Jenkinsově hudbě báječně hodil, Freywaldové místy nesvědčil spodní tónový rozsah partu, který byl pro její dispozice příliš nízko. Společné tercetty však vyzněly v jedinečné barvě.

Janáčkova filharmonie podala pod vedením dirigenta Paola Gatta precizní výkon, místy se pod palbou rozšířené perkusivní sekce a fortissimem sborů dynamicky upozadila, ale celkové atmosféře to nijak nevadilo.

Jenkinsův Adiemus je svou pozitivní konotací hlubokým zážitkem, který zůstane dlouho v srdci a uších. Svatováclavskému hudebnímu festivalu patří právě za tento programový bod nesporný dík a obdiv.