Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Collegium 1704 na Svatováclavském hudebním festivalu svůj loňský triumf nepřekročilo

Collegium 1704 na Svatováclavském hudebním festivalu svůj loňský triumf nepřekročilo

11.9.2015 Hudba

Rezidenční orchestr interpretující starou hudbu Collegium 1704 a spřízněný sbor Collegium Vocale 1704 se ve čtvrtek představily na patrně nejočekávanějším koncertě Svatováclavského hudebního festivalu. Vystoupení špičkového českého ansámblu jsou vždy velkým zážitkem, letos Collegium 1704 do Ostravy přivezlo Bachovu Mši h – moll BWV 232 v podání zajímavých sólistů z evropských zemí. A byl to velkolepý zážitek, i když nutno dodat, že k naprosté dokonalosti krůček chyběl.

Zvětšit obrázek

Dirigent Václav Luks, umělecký vedoucí Collegium 1704.
Foto: Ivan Korč

Patrně z kapacitních důvodů nevystoupilo Collegium 1704 s dirigentem Václavem Luksem v Evangelickém Kristově kostele u Husova sadu, kde loni dvakrát excelovalo provedením skladeb J. D. Zelenky a zejména Dixit Dominus G. F. Handela. Koncert v kostele Panny Marie Královny v Ostravě-Mariánských Horách byl přesto zcela vyprodán a poslední zájemci kupovali těsně před koncertem vstupenky ke stání.

Bachova Mše h – moll BWV 232 je obrovské více než dvouhodinové dílo, které jedni považují za syntézu toho nejlepšího, co Bach v hudbě složil, druzí jedním dechem tvrdí, že se jedná o kompilát, jehož celistvost má k dokonalosti daleko. Bach totiž do mše vložil řadu svých starších skladeb z let 1714 – 1748. Pečeť umělecké závěti tak získává lehce provokativní nádech.

u0596_10_09_2015_korc

Václav Luks. (Foto: Ivan Korč)

Václav Luks přistoupil k Bachově kompozici s pověstnou precizností v udávání nástupů a strhující výrazovostí gest a dynamiky. Orchestr pod jeho vedením šlapal jako hodinky a vynikající instrumentální výkony fléten a hobojů v áriích a duetech, kde dostaly dechové nástroje takřka stejnou příležitost jako pěvečtí sólisté, byly rovnocenné pěveckým partům. Tradičně zvukově vytříbené a měkce modelované smyčce nezklamaly ani letos, naproti tomu v některých momentech mne trochu rušily zvuky linoucí se z fagotů, ač chápu jejich konstrukční a historické danosti. Rytmickou vytříbenost předvedl v nelehkém partu tympanista Daniel Schäbe v dokonalé shodě s Luksovým energickým modelováním závěrů.

Zajímavé výkony podali sólisté, z nichž Miriam Feuersinger (soprán), Sophie Harmsen (alt) a Oscar Verhaar (alt) skutečně naplnili očekávání. Patrně nejvíc mne zaujala Feuersigner, jejíž procítěný koloraturní soprán nebyl sytý a výrazově expresivní (což ani mše nevyžadovala), ale zato skvěle dynamicky odstíněný a barevně neuvěřitelně lahodný i ve výškově exponovaných partiích. Harmsen místy příliš tlačila na pilu (zejména v duetu s Feuersinger), ač technickou suverenitou byla přinejmenším srovnatelná. Krásným témbrem mne přesvědčil také Verhaar, jehož hlasová barva byla skutečně mimořádná. Další sólisté podali méně vyrovnané výkony.

u0500_10_09_2015_korc

Sólista Yannis Francois a dirigent Václav Luks. (Foto: Ivan Korč)

Collegium Vocale 1704 se zaskvělo zejména ve fugách a dvojsborovém Osanna, kde podalo znamenitý výkon. Bohužel musím upozornit též na méně šťastné elementy provedení, k nimž patřily hlasité sykavé nádechy dirigenta Lukse, kterých si v zanícení asi nebyl vědom. V částech, jako např. Et in Spiritum Sanctum nebo Agnus Dei se jednalo vyloženě o rušivou záležitost, která svou intenzitou zasahovala do komorní instrumentace árií a subtilní dynamiky.

u0454_10_09_2015_korc

Ze Svatováclavského hudebního festivalu. (Foto: Ivan Korč)

Bachova Mše h – moll bezesporu patří k největším dílům liturgické hudby. Rozměrné dílo nepostrádá hlubší tektonickou soudržnost, některé části Kyrie jsou však dosti rozvláčné a není jednoduché se v nekonečném toku polyfonního přediva hlasů a nástrojů zorientovat. Nezbývá než nechat hudbu plynout bez aktuálního předmětného uchopení její strukturní báze. A o to Bachovi v této kompozici šlo především. Je to zevrubné ohlédnutí a životní bilancování. Meditace, nikoli extáze. Bach si vystavěl Mší h – moll dokonalý hudební pomník vlastní skladatelské dokonalosti. Pomník, který už nešlo překročit dále.  Přesto mi hudebně zůstanou bližší jeho Matoušovy pašije.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.