Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Umělecká šéfka Divadla Petra Bezruče: Nostalgie po minulém režimu je příznakem krize z rozežranosti

Umělecká šéfka Divadla Petra Bezruče: Nostalgie po minulém režimu je příznakem krize z rozežranosti

12.11.2015 Divadlo

Janka Ryšánek-Schmiedtová je divadelní režisérka, která toho za dvaatřicet let svého života stihla opravdu hodně: dvě maturity, z toho jednu v americkém Portlandu, studium režie na JAMU, stáže v Lisabonu a v Glasgow a početnou řadu režií v divadlech v Brně, Plzni, Zlíně, Šumperku a Pardubicích. V Ostravě režírovala v NDM hry Kuřačky a Perfect Days. Nyní pracuje se souborem ostravské operety/muzikál na režii Plesu v opeře a od začátku této sezóny je uměleckou šéfkou Divadla Petra Bezruče. V rozhovoru pro Ostravan.cz jsme si povídali o divadle jako takovém a také o plánech do budoucna.

Zvětšit obrázek

Režisérka a umělecká šéfka Divadla Petra Bezruče Janka Ryšánek Schmiedtová.
Foto: Radek Ryšánek

Máte toho ve spojení s divadlem docela dost za sebou. Těšila jste se na nástup do funkce umělecké šéfky Divadla Petra Bezruče?

Určitě. Posledních mnoho let jsem jezdila na Ost-ra-var, takže jsem Bezruče znala. Budu upřímná: moc jsem si přála dostat se do Ostravy, protože mi konvenovalo, jak se tu lidé od divadla k sobě i divadlu chovají, i to, jaké se tu ve výsledku hraje divadlo – jak se vytváří a následně jak existuje. To, že mou současnou milenkou jsou Bezruči, to mi v první chvíli dost vyrazilo dech. Přišlo to narychlo a myslím, že nejen pro mne, ale i pro soubor. Jsem teď u Bezručů moc ráda, ale myslím si, že je to zatím tak rychlá známost, že potřebujeme, a to obě dvě strany, nějakou chvíli na to se řádně očuchat. Ostravou se mi splnil můj velký sen, a míním to velice vážně.

Takže se rýsuje třeba něco, co bude možno nazvat érou Janky Ryšánek Schmiedtové v Ostravě?

Koupila jsem si v Ostravě byt. Myslím, že větší důkaz, že to tady myslím fakt vážně, ne na sezónu nebo dvě, už nemohu vytáhnout.

Bezruči pod vaším uměleckým vedením začali pro řadu lidí překvapivě. Takže musím položit jednu otázku: Proč byla první premiérou letošní sezóny hra Jana Krause Nahniličko?

Ve chvíli, kdy odcházel Štěpán Pácl, jsme museli nějakým způsobem doplnit dramaturgický plán. Na Nahniličko jsem si dlouho myslela. Je to komedie – text téměř nehraný a reflektující devadesátá léta, žádný další takový neznám, tak jsem ho navrhla a prošlo to. Jsem přesvědčena, že ten šlendrián, který začal v devadesátých letech, u nás pokračuje dodnes. Jenom si ti mafiáni koupili lepší obleky, mnoho z nich je v naší vládě a jejich čičinky se už nevoní deodorantem Fa, ale parfémem Versace. Kdo viděl předávání státních vyznamenání na Hradě, kdo byl svědkem vyznamenání Františka Ringo Čecha a minulý rok Filipa Renče, ten přece nemůže říkat, že Krausovo Nahniličko je mimo! Možná někomu může připadat text Jana Krause Nahniličko starý, ale on je spíš divný – prostě jiný. On byl jiný už v době svého prvního uvedení v Divadle Na zábradlí. Krausův slovník je velmi zvláštní, ty nadávky jsou tam až archaické, nedávají smysl, ale to je poetika Jana Krause. Ovšem to hlavní, o co v tom příběhu jde, že obyčejný člověk nakonec ostrouhá a je rád, že je rád, protože mu mafiáni málem vypálili barák a zmizeli ve vteřině, stejně jako se objevili, to je pro mě velmi aktuální. Aktuálnější, než by se mi líbilo, aby to aktuální bylo.

V tomto kontextu asi ano. Ale to je jakoby jste řekla A, ale chce to ještě B. Bude nějaké B v repertoáru Bezručů?

Jsem přesvědčena, že je zapotřebí se přestat bavit o minulosti, kterou už nezměníme, ale ze které se máme poučit, což neděláme. Je třeba začít diskutovat o současnosti, na které se podílíme – klidně s nadhledem, humorem, ale drze a bez zbytečných keců okolo! Mnoho lidí dnes vyměnilo možnost svobodné volby za to, že mají větší výběr tavených sýrů v supermarketu. Mnoho lidí vzpomíná na minulý režim s nostalgií a láskou – to je prostě krize z rozežranosti, což je podle mě nejvíc aktuální a nejvíc současné téma – teď už jen musím vymyslet, jak ho co nejlépe dostat na jeviště!

Platí stále to, že divadlo je dobrým divadlem, když se v tom místě a čase, kde a kdy se dělá, nějakým způsobem dotýká reality?

Pro mě je podmínkou dobrého divadla příběh. Ať už je odvyprávěný klasicky, nebo alternativně, nově, invenčně – chcete-li. A když ten příběh rezonuje s publikem, má smysl ho hrát. Jsem si naprosto jistá, že divadlo, které funguje s divákem, které ho vzrušuje a nutí k pozornosti, je takové, co vychází i z jeho zkušeností. Pak vzniká to krásné spojení mezi děním na jevišti a tím, co člověk prožívá v hledišti, v té chvíli vzniká zázrak, kterému já říkám dobré divadlo.

Ta zkušenost může být jakákoliv, společenská, nebo z hlediska života jedince existenciální, případně umělecká, estetická atd., to máte na mysli? Bavíme se o tom, že musí existovat tento styčný bod?

Ano, je-li tam, je to prostě dobré. To propojení mezi autorem, režisérem, dramaturgem, herci a následně diváky, to je základ. Když se na jevišti hraje o něčem, čemu divák nerozumí, co nezná, je to nuda. Mnohokrát se mi stalo, že jsem z jeviště cítila nadřazenost tvůrců, jakoby mi říkali: „To jednou třeba snad možná pochopíš.“ Pardon, ale neuznávám egocentrické divadlo, které si hraje na to, že je chytřejší než divák. A neuznávám divadlo, pro které není důležitý divák, to je pro mě onanie, ne divadlo.

Jsou ovšem někteří, kteří nepotřebují srozumitelnou linii příběhu a udělají dobrou inscenaci …

Ale pozor, on i v těch inscenacích, které jsou jiné než klasické a přece srozumitelné, příběh často stejně je, byť v minimálním množství. Ono stačí, že se hraje, jak někdo někoho miluje. To pro mne mnohdy funguje stejně, jako když se odvypráví celý příběh Macbetha o zmíní se všechno, co kdy provedl, koho zabil a že ho k tomu navedla lady Macbeth. Ten velký a propletený příběh beru stejně jako příběh o člověku, který nechce odejít za dveře, protože se bojí toho, co je za nimi.

Zmiňujete jednu z největších Shakespearových tragédií. A zrovna před několika hodinami mi pravidelný návštěvník divadla řekl: já už toho mám dost. Pořád nějaké dusby (jeho výraz pro depresívní scény na jevišti), pořád nějaké řešení nějakých problémů, já už tohle nechci. Já chci od divadla zábavu, relax, odpočinek…

O tomhle už dlouho přemýšlím – jak se s tím poprat? Já jsem z Prahy, odešla jsem studovat do Brna, prošla jsem studiem na JAMU, a tam mi někteří profesoři opakovali: Na jedné straně je divadlo avantgardní, hledající nové směry, divadlo, které nestojí na textu, na vztazích a situacích, to je divadlo hledající a novátorské a je to TO dobré divadlo. A pak je tady na druhé straně bulvární divadlo, které jde od vtipu k vtipu, kde herci proslavení z televize udělají cokoliv, aby se zavděčili publiku, a to je špatně, to je TO špatné divadlo. Já jsem vyšla ze školy a měla jsem před sebou jen tyto dva extrémy, nic víc. Nikdo mi nějak neřekl, že mezi těmito dvěma extrémy je neskutečně velký prostor, ve kterém je mnoho a mnoho dobrého divadla.

Existuje dobré bulvární divadlo? A co musí mít, aby podle vás bylo dobré?

Existuje. Nerada bych ale mluvila o bulvárním divadle, protože to zní rovnou hanlivě. Mluvme raději o zábavném divadle. To může být skvěle vystavěná komedie, kterých jsem viděla desítky a kterých jsem příznivcem, miluji je – navíc mají-li nějaký přesah, drápek. Divák má právo dostat takovou komedii. Z mého pohledu je ale třeba, aby se kombinovalo. Není možné dělat jen alternativní nebo jen velké dramatické divadlo nebo jen komedie, protože divák je pak unavený, stejně jako herci a tvůrci, cyklí se. Jako režisér jsem dělala alternativu i klasiku, minulou sezónu jsem se dostala i k něčemu, čemu by se dalo říkat bulvární divadlo. Řekla jsem si, proč to nezkusit. Měla jsem tři velmi slavné herečky a komedii, na které jsem autorsky spolupracovala. Za šest týdnů se nám podařilo vystavět dojemnou inscenaci, během které se diváci smějí od začátku do konce, ale ve výsledku jim zatrne, protože jim dojde, že se dost možná smějí sami sobě. Je to divácky velmi úspěšná komedie a přece má přesah takový, že nejde jen o pouhopouhý kasaštych, kdy se diváci zblízka podívají na hvězdy televizní zábavy a herečky zkasírují tučné honoráře.

Nikdy nebudu zpochybňovat komedie a dávat jednoznačně přednost divadlu řešícímu aktuální společenské či politické problémy, jakkoliv i takto angažované divadlo vyhledávám možná častěji než komedie …

Každý má právo si vybrat. Ještě vám ale řeknu jednu zkušenost. Daleko víc lidí se chytí na komedii a jdou do divadla. Když pak vidí dobře udělanou inscenaci, nadchnou se často pro divadlo obecně a přijdou na další dvě inscenace, kterým jsou pak ochotni dát daleko více energie, aby je pochopili, vstřebali. Komedie jim de facto do divadla otevře dveře. Je to tak. Vždycky, když už dlouho létám ve svém snu o divadle – a jak by se mělo a nemělo dělat, kouknu se na nějakou reality show. Nesleduji jen české, ale i zahraniční. Z toho prostého důvodu, že se chci nechat profackovat ze vzletného pocitu, že dělám divadlo pro umění. Prostě se nechám těmi skutečnými příběhy obyčejných lidí postavit znovu oběma nohama na zem, abych byla schopna přemýšlet o našem skutečném divákovi. Kvůli tomu jsem se podívala i na několik dílů Výměny manželek. A co mi to dalo? To, že jsem si zopakovala, že základním úkolem divadla je získat diváka, zprostředkovat mu zážitek, prožít s ním katarzi, a pustit ho domů. Divadlo nezmění svět, to není jeho úkol, ale dokáže člověka vytrhnout, motivovat, nadchnout, rozesmát nebo rozplakat, prostě ukázat mu, že je svět krásné místo k žití, že má cenu bojovat, má cenu mít rád, a nebo třeba dokázat říct ne.

Říkáte zprostředkovat zážitek. Ale to je přece úzce spojeno s tématem …

Víte, co je skvělé? Že se už konečně přestalo říkat, že naše generace nemá téma. Dlouho se opakovalo, že po roce 1989 nemáme společného nepřítele, nevíme, proč divadlo dělat, lidé se ptali, jestli vůbec má ještě divadlo cenu. Ale ono na sebe mnoho velmi složitých témat nenechalo dlouho čekat. Co třeba taková krize životních rolí, kdo je to muž a kdo žena a co jsou jejich povinnosti? Tohle téma se otevíralo už za Shakespeara a stále se vrací. Krize rodiny, krize identity, kdo jsem, kam směřuji a proč vlastně? Pro mě je teď velmi palčivá stále se opakující věc: lidé jsou přesvědčení, že v rámci demokracie mají právo na vše – hlavně na to být šťastni, což často znamená materiální uspokojení, ale odpovědnost za svá rozhodnutí by rádi přehodili na někoho jiného, protože co když jsou nebo budou jejich rozhodnutí špatná? A o tom už se dá divadlo dělat jedna radost.

Je tento výčet témat úzce spjat s vašimi plány do funkce umělecké šéfky Divadla Petra Bezruče?

Byla bych ráda a udělám pro to vše, abychom uváděli inscenace, které reagují na současný svět. Jenže upřímně: autorů, kteří jsou schopni napsat dobrou současnou hru, je velice málo, daleko méně, než by bylo třeba. A najít takového autora, to je jako začít s někým žít, je to vztah s nutnou obrovskou dávkou důvěry a intimity. Vy autorovi předáváte své myšlenky a on je zapracovává do společně vznikajícího textu, který je ve výsledku lepší, než jste si představoval. Mluvím teď o spolupráci s Annou Saavedra, díky které vznikly Kuřačky inscenované v Národním divadle moravskoslezském. To byl krásný kaštánek vyloupnutý z pichlavé slupky. To byl malý zázrak. Teď se spolu s Aničkou, po jejím mateřském vypětí, vracíme do stejně nastavené spolupráce, výsledky uvidíte doufám i v Ostravě.

Tak ať se vám daří a těšíme se na éru Janky Ryšánek Schmiedtové v Divadle Petra Bezruče!

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.