Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Chvilka poezie: Jaroslav Erik Frič píše celý život jen o Ostravě

Chvilka poezie: Jaroslav Erik Frič píše celý život jen o Ostravě

29.11.2015 00:00 Obraz & Slovo

O ostravských kořenech básníka, vydavatele a neúnavného organizátora nezávislé brněnské kultury Jaroslava Erika Friče (1949) se ve městě nad Ostravicí a Odrou mnoho neví. Přitom v Ostravě studoval gymnázium a v Mariánských Horách po sovětské okupaci v roce 1968 vydával i první samizdaty. Ve Víkendové chvilce poezie přinášíme jeho tesklivou ostravskou elegii S kým skončila noc.

Zvětšit obrázek

Jaroslav Erik Frič (vlevo) čte ze svých básník za doprovodu Marka Pražáka.
Foto: Archiv Ivana Mottýla

Když jsem před třemi lety začínal připravovat výbor z ostravské poezie a poezie o Ostravě s názvem Briketa, udělal jsem fatální chybu. Po jednom z večerů v Galerii Rubrum, během kterého zazněla ukázka z nové „ostravské skladby“ Jaroslava Erika Friče, jsem autora požádal právě o tento text. Jenže Erik odvětil, že na básni chce ještě pracovat. No a pak nějak nezbyl čas, navíc Erikovi další setkání s básnickou múzou několikrát překazila zákeřná nemoc. Nenaléhal jsem také příliš, což byla opětná zásadní chyba, a jednoho dne jsem prostě Briketu odevzdal nakladatelství Větrné mlýny z Brna. Bez Erika.

Jaroslava Erika Friče považuji za jednu z nepodstatnějších osobností soudobého umění, rozhodně o něm totiž nelze mluvit jen v literárních souvislostech. Erik je hlavně něčím jako adoptivním otcem nezávislé umělecké scény, která spontánně navazuje na někdejší underground. Nemá smysl na tomto místě rozebírat všechny jeho aktivity, neboť tvoří nespoutanou řeku valící se již desítky let Brnem v podobě Potulného dělníka, Boxu či Potulná akademie. A místo Svitavy a Svratky se žene městem jeho Christiania či Vetus via. (Podrobněji o aktivitách J.E.F třeba na: www.christiania.cz/vetusvia/autori/jaroslav-erik-fric).

Fričův literární i publicistický jazyk připomíná kázání, v tom má velmi blízko třeba ke svému někdejšímu ostravskému příteli Janu Balabánovi (1961-2010) a přesvědčit se o tom lze třeba v knize Fričových „sebraných blogů“, jež nedávno vyšly pod názvem Psáno na vodu palbou kulometnou. Jak už ale řečeno, v Briketě se žádná Fričova báseň neobjevila, takže záhy přišla muka. Ve výboru sice záměrně schází řada autorů spjatých nějak s Ostravou, tohle však bylo trestuhodné selhání. Když jsem se ale záhy po vydání Brikety setkal s Erikem, jen shovívavě podotkl: „Nevadí. Celý život píšu jen o Ostravě. A budu psát dál.“

Bože, jsem to vůl. Když loni vyšlo Fričovo dílo pod názvem Jsi orkneyské víno a jiné básně v nakladatelství Ears & Wind Records, pochopil jsem, co tou větou přesně myslel. Ano, Erik skutečně celý život píše o Ostravě, což plyne i z níže uvedené básně S kým skončila noc, v níž čtenář zavítá například do mariánskohorské hospody Na Daliborce. Frič píše výhradně o své ostravské duši, o zesnulé sestře, o domech a ulicích, které už v Ostravě dávno nestojí. Eriku, promiň. A brzy se uzdrav, tvoje Ostrava tě čeká! (Jaroslav Erik Frič se toho času v královohradeckém špitále úspěšně zotavuje z vážného onemocnění.)

*

JAROSLAV ERIK FRIČ: S KÝM SKONČILA NOC

Nezchřadli jsme ještě
neotupěli
v plížících se nížinách noci
zvuk pražců hnaných k nedohlednu
v chladivých poryvech
brízy bezdomoví
popelnicových návyků
každá šelma je znamenaná
šelma šelmička
chtěl bych konec konců vidět tvoji lebku
ale před smrtí
konečky nervů rozjitřují ptáci
vláčíš se s životem v groteskní zkratce
k horám jež se vzdalují
v plíživých nížinách noci
čtu
na okenních tabulkách vzkazy půlených slov
co počít s takovou komunikací
kabelku vlečeš zatím jen s jednou berlí
pomalu
stále pomaleji
krev na dlažbě
výkřiky kolem
co si počít s takovou komunikací
v kolonii z červených cihel
v hospodě Na Daliborce
nakyslým kouřem prodírat se ránem
v hospodě Na Daliborce
vznášejí se vzduchem barevné piliny
lpějí na laciném oblečení
roku šedesát šest
šedesát pět
čekám na zprávy které nepřicházejí
už není pamětníků
mezi příjezdy a odjezdy
mezi přítomností a životem
jednu aspoň chlopeň mi urval čas
vzpomínky tonou v sítích podvečera
pod vykotlané duby
chlápci na lešení třískají do zarezlých trubek
bez příkras a bez nároků
ztuhlí ještě v ranním chladu
v něžné kocovině
v poklidné předčasnosti
pitbul přeražených kostí
a bledší než bledá
vklíněna v horizontu času
v plíživých nížinách noci
hospodě z červených cihel
není s kým skončit noc
náměstí křižuješ bezstarostně
k obědu ve dvanáct deset nahoru
dolů kolem třetí
s cigaretou na rtu
říkáš
já jsem ten člověk ke kterému nepatřím
průvan v Kozmosce
mezi deponovaným kondenzovaným ovocem
rozbité džbány
kdosi ještě s odulou pijáckou tváří
a zprahlá zeleň léta
stýská se v podvečeru
jednu aspoň chlopeň mi urval čas
do zvuků pražců
do zvuků anonymního opíjení
noční víry a stud
kam jsme ještě nedospěli
telefonní záznamník v opuštěných jatkách
ale vás pane by ještě bylo škoda
oprýskané kachlíky s vyrvanými dráty
pohřbené sny
přejetá užovka nad náhonem
letní den a višňový sad
po čtyřech v bílém kožichu
z něhož oprýskala barva
dnes už na tom nesejde
nesejde na tom kolik jsem prohrál
nesejde na tom zdali jsem prohrál
svět k nepoznání
fatální vědoucnosti
a ostatní je škvár a nesolidnost
přežvýkané plevy beznaděje
která už dotrpěla
selská jizba velká jako fotbalové hřiště
co jiného než emigrovat
ostatně nejlepší věci se dějí
na zadním sedadle autobusu
je jedno jak vykrvácíš
v lektorských cvičeních na Oxfordu
na umlklých ranvejích
nebeského ptactva
je jedno jak vykrvácíš
ani moje sestra už není
její život pro oko tak málo viditelný
rakev s křížovými vruty
z leštěného ořechu
nikdy neměla nic
jen malé náušnice s pomněnkami
forget-me-nots
na nichž jsem ponejprv viděl tyrkys
pak už je nenosila
ten tyrkys zapomínání
je jedno jak vykrvácíš
sestro
do životů jsme se nepletli
cizích ani vlastních
dnes rakev nesmí být černá
aby smrt neděsila
kam půjdeme v tom nepořádku hřbitovních domků
ztrouchnivělých smetišť
altánků na pohřební nářadí
které nikdo sám
v pravém slova smyslu nepotřebuje
tvůj život v paneláku tak neviditelný
to místo po opuštěných milencích
lonesome-hearted lovers
v zvonkohře svobody a volnosti
opuštěnosti jež není vpravdě solidní
myslím na tebe
myslím na tebe v rotujícím trychtýři noci
myslím na tebe v zamlklosti sněžných soumraků
s rozervanými roletami
zelenými jako tráva v zubrovce
jako ta vzácná bylina nočních nekonečných hovorů
myslím na tebe v ostře tepaných snech
bez ornamentů slabosti
provždy trochu zvířecí
myslím na tebe v logaritmech noci
v dvanáctém patře namodralého přítmí
opuštěného domu
s rozbitým výtahem
dnes už na melodii nezáleží
když chodívali jsme do mrazivého chrámu
dvou mariánských věží
v mariánských horách
bez domovu jednou provždy
ale ty říkáš
já jsem ten člověk ke kterému nepatřím
pral jsem se v školní jídelně
do krve pro jinou vizi spravedlnosti
nikdy jsem ti o tom neřekl
dnes kdy už prohry sečteny
když jsme naposled u tebe byli
měl jsem vědět že umíráš
spali jsem v jednom z vybydlených bytů
s rozbitými zrcadly
různých tvarů a vůní
daleko všeho narcismu
se zbytky po dávných partajích
měl jsem vědět, že umíráš
byli jsme naštěstí opilí všichni
a naše duše už nepotřebuje doprovod
ale jak jinak přežít vánek ranního rozbřesku
měl jsem vědět, že umíráš
není nádraží slepých kolejí
za jedním je druhé a další
a pak ještě další
na stále kratších tratích
nesprávně se tomu říká čas
ale je to jen trvání
a v něm se čas pohybuje více směry
jen na chvíli závit šroubu zas život přiškrtil
můj život
už dost podchlazený
Otče!
je zima
za nehty zalézá
ledový mráz rukávem vniká
záclona v hotelu tiše povívá
jak čas běží
doby převáté
jako by nikdy nebyly
o tom co je co bylo
jen vzpomínat na způsob lásky
a vědění
a bytí
nevypověditelná tíže hvězd
nepřestali jsme milovat
a život najednou jako bychom dávali
za tak malé věci
v křížovém výslechu noci
opuštěný pes v reflektorech dálnice
uprostřed noci na Štědrý den
a mráček na nebi hlubokém
víš že taky Vladimiro è morto?
Vladimiro
è morto…
půjdeme
rakve se někdy spletou
v serpentýnách žalu
na Svatém Kopečku děvčátko s jahodami v kostele
mohutná argózie valící se chrámem
nebeská argózie
víš že taky Vladimiro è morto?
spolužáci s červeným hřebínkem
v zadní kapse
s rukojetí
ve špičatých sešlapaných botách
v sípavém vzduchu horských cestiček
vyšlapaných generacemi
proježděných sanitní službou
prochozených procesími
v daleké nepodobné zemi
zemi jež bude
zemi která nikdy ještě opravdově nebyla
v zemi jiné než pod Farským lesem
tam ještě dojdeme
vezmeš si svůj starý šedý zimník
se vzorem rybí kost
co sis koupila těsně po svatbě
té první
na první zimu
někdy už zbývá jen ptačí perspektiva
anebo rybí kost
půjdeme už
za devatero mariánskými horami
přes Slezskou Ostravu
půjdeme
a obláčky na nebi hlubokém
výstup po chrámových stupněch
ve vlastních zvratcích
než přijde další humorná story
na skeletonu jeviště
na forbíně nactiutrhání
půjdeme už
té únavy z umírání
nezbadatelné Milosti
pod Božími nebesy
pod burcujícím hlaholem zvonů
dunících varhan a chvějivě exponovaných hlasů
z jiného světa
ale který život je ten pravý?
neříkejte mi kde jsme doma
neříkejte co je naše povinnost
půjdeme
tváře bez ozvěny
v kolotočích smrti
a mráček na nebi hlubokém
k výšinám temnot
nedefinovatelných kmitočtů
půjdeme kolem telegrafních tyčí
ke korunám nekončících alejí
ke korunám nekončících stromů
poledne zvoní
Anděl Páně
vstanem
a půjdem

 

 

 

 

 

 

 

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.