Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Dušan Zakopal dostane cenu za celoživotní přínos a říká: Ochotníci jsou svým způsobem praštění lidé

Dušan Zakopal dostane cenu za celoživotní přínos a říká: Ochotníci jsou svým způsobem praštění lidé

19.2.2016 Divadlo

Dušan Zakopal je ostravský ochotnický režisér a herec, který v loňském roce oslavil osmdesáté narozeniny. Před několika dny ministerstvo kultury rozhodlo, že mu udělí Cenu za celoživotní přínos v oblasti neprofesionálního divadla. Cena bude Dušanu Zakopalovi předána v říjnu v rámci národní přehlídky venkovských divadelních souborů Krakonošův divadelní podzim 2016 ve Vysokém nad Jizerou.

Zvětšit obrázek

Dušan Zakopal v roli otce Frederika v inscenaci hry souboru Aureko Neděle.
Foto: Archiv souboru Aureko

V loňském roce jsi byl navržen k udělení Ceny Ministerstva kultury za rok 2014 spolu s Františkem Zborníkem, ale ocenění nakonec získal on. Letos jsi byl navržen opět, tentokrát spolu s Emou Zámečníkovou, jednou z nejvěhlasnějších odbornic na umělecký přednes. Jaké pocity jsi měl vloni, když jsi cenu nedostal, a jaké máš letos coby její držitel za rok 2015?

Františka Zborníka znám už z jeho působení v Šupině Vodňany, souboru, který zakládal a který se pod jeho vedením stal jedním z nejlepších v republice. Setkali jsme se v životě mnohokrát na nejrůznějších festivalech, setkávali jsme se, když pracoval na ministerstvu kultury, když působil na Národním poradenském středisku pro kulturu NIPOS-ARTAMA a kdybych seděl v komisi pro udílení cen, určitě bych pro něj hlasoval. Emu Zámečníkovou znám samozřejmě také, je to velká osobnost. Myslím si, že to velké uznání si také zaslouží. Myslím, že jsem se dostal do velice dobré společnosti držitelů této ceny, počínaje profesorem Janem Císařem, Vlastimilem Ondráčkem, Rudou Felzmannem a dalšími. Za to ocenění se samozřejmě sluší nejen poděkovat předsednictvu Svazu českých divadelních ochotníků, které mne navrhlo, ale hlavně chci poděkovat mé ženě Evě. Kdybych toto zázemí neměl, kdyby tady nebyl její podíl na tom, co pro ochotnické divadlu dělám a co jsem celý život dělat mohl, nic bych nedokázal. Za to patří v první řadě srdečný dík jí.

Ochotnické divadlo je tvoje životní hobby. Přinášelo ti jen radost, nebo i strasti?

Já jsem se celý život snažil o naplnění role jakéhosi oráče, který vede svou brázdu v ochotnickém poli. Chtěl jsem, aby ta brázda byla rovná a hluboká. Snad se mi to povedlo. Ocenění je třešnička na dortu, to ano, ale je tady také jakýsi hořký pelyněk. Za mnou není nikdo z mých dětí, které by mne následovaly, ale je namístě také jejich oprávněná výčitka, že jsem se jim díky mé práci pro divadlo dostatečně nevěnoval.

Ty jsi jednou v létě, když bylo venku krásně, řekl na adresu ochotníků ne zrovna lichotivá slova. Řekl jsi, že jsou to svým způsobem praštění lidé …

Ano. To je takový můj bonmot: Čím je venku více slunka, tím více my diskutujeme v tmavých suterénech o našich divadelních představeních. To profesionálové neznají. Já je chápu, mají svoje řemeslo a jsou velice citliví na každou kritiku. Můj dávný kamarád, režisér České televize Alois Müller, utekl z hodnocení své inscenace na Jiráskově Hronově se slovy, že tohle nemá zapotřebí. Nechal nás tam samotné na pospas porotě.

Minulý týden jsi založil pobočku SČDO v Moravskoslezském kraji. Proč?

Protože tady něco takového chybělo. Naši moravskoslezští ochotníci tak trochu zapomínají na to, že mají svoji stavovskou organizaci, málo je potkávám na seminářích a vzdělávacích akcích, které bohužel probíhají více v Čechách než na Moravě a ve Slezsku. Takže si myslím, že tohle potřebuje změnu, potřebují trochu probudit. V našem kraji je mnoho venkovských divadelních souborů, ale nejen venkovských, i městských. SČDO-Moravskoslezská oblast, tak se nová instituce jmenuje, bude organizovat postupové přehlídky jednoaktovek, monologů a dialogů, tato přehlídka bude od 15. do 17. dubna ve Staré aréně na Masarykové náměstí v Ostravě. Chceme organizovat dětskou soutěž Kandrdásek pro děti do patnácti let, Divadlo jednoho herce a rezervy jsou i v amatérské loutkařině.

Budou i vzdělávací akce?

Zajisté. Právě proto, aby ochotníci z našeho kraje nemuseli jezdit za vzděláváním do Prahy, do Hronova, chceme nabídnout semináře herecké, režijní, vzdělávání v oblasti mluveného slova, jevištního pohybu a dalších komponent inscenací. Takovým specifikem naší moravskoslezské pobočky by se v mých představách měl stát seminář kriticko-hodnotitelský, který by vychovával lektory a hodnotitele amatérského divadla.

Asi víš, že Česká republika chce navrhnout do seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva při UNESCO právě naše venkovské divadlo. Zatím jsou na seznamu UNESCO folklorní záležitosti – tanec Slovácký verbuňk a Jízda králů. Čím by se mělo argumentovat v žádosti a takový zápis?

Myslím, že takový systém soutěží, jaký běží v jednotlivých krajích, nemá žádná jiná země. Je devět licencovaných oblastních přehlídek, které mohou nominovat inscenace do programu vrcholné národní přehlídky, kterou je Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou.  Na těch licencovaných přehlídkách každoročně vystoupí přibližně šedesát divadelních souborů. Ale možná, že to jsou až stovky dalších souborů, které se těchto soutěží nezúčastňují, ale každoročně připravují nové inscenace a vytvářejí kulturní život v obcích. Venkovská divadla jsou taková, která působí v obcích s menším počtem obyvatel než je pět tisíc. Takových obcí je v České republice mnoho a lidé v nich žijící by si bez místního ochotnického spolku moc kultury neužili. Nemluvě o tom, že v takovém spolku působí místní muzikanti, vedou tam práci místní kantoři. Navíc jsou obce, kde místní spolek pravidelně zve na své jeviště další divadelní soubory z jiných obcí. Lidé na vesnici, co se týká kultury, nemají moc možností. Mají svoje zaměstnání, k tomu domácí hospodářství, to chce spoustu času a vstupenky a cesta do velkých divadel v sídelních centrech, to stojí hromadu peněz. Díkybohu za každý ochotnický soubor, který svým sousedům nabídne kvalitní divadelní představení. A aby bylo kvalitní, od toho je tu vzdělávací systém SČDO. Vezměme třeba spolek ŠAMU Štítina. Za deset let se vypracoval z úplných začátků mezi divadelní špičku, a to díky seminářům na jejich domácí přehlídce Štivadlo.

Zmiňuješ štítinské ochotníky, kteří dokázali vyprodat sál Slezského divadla v Opavě, navíc se stejnou hrou, kterou hrál místní opavský profesionální soubor – a reakce veřejnosti byla jednoznačná:: Ti ochotníci jsou lepší! Čím to je?

Oni hrají s obrovským nasazením, ve velké bezprostřednosti a srdečnosti a s velkým nadšením. Je na nich vidět, jak mají divadlo rádi a jak si hraní na jevišti užívají. Vytvářejí takové zvláštní vlny, které se přelévají mezi hledištěm a jevištěm. To se na profesionálním divadle často nevidí.

Vídám tě pravidelně v hledištích ostravských profesionálních divadel. Která představení z těch, co jsou momentálně na programu, tě potěšila nejvíce?

Jednoznačně Slyšení v Komorní scéně Aréna, ale také Plešatá zpěvačka a Něco za něco. Pak také Škola pro ženy a Španělská muška v Národním divadle moravskoslezském. Jistý dluh mám vůči Divadlu Petra Bezruče, na které jsem v poslední době neměl čas. Myslím si, že Komorní scéna Aréna dělá moc pro propagaci Ostravy. Do toho divadla chodím nejraději.

Ty sis tam dokonce v jedné inscenaci i zahrál …

Ano, ve hře Nebožtíci na bále.

Pořád ještě hraješ, jsi členem divadelního souboru Aureko. Co teď aktuálně připravuješ?

Pracuju teď na scénáři pořadu z textů italského dramatika Aldo Nicolaje. Doufám, že to dotáhnu až k premiéře.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.