Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Stará aréna na sebe opět výrazně upozornila, tentokrát obskurní sci-fi hrou Hřeby v hlavě

Stará aréna na sebe opět výrazně upozornila, tentokrát obskurní sci-fi hrou Hřeby v hlavě

29.2.2016 10:00 Divadlo

Scénické sci-fi, děsivá vize budoucnosti, nástin možného středověku 21. století. Tak bychom mohli charakterizovat strhující podívanou, kterou v pondělí v premiéře představila Stará aréna. Scénář nové hry Hřeby v hlavě napsal Pavel Gejguš na motivy prózy Vladimíra Sorokina Telurie. Sám také tuto hru ve vznikajícím ostravském divadle režíruje a podepsán je i pod scénografií.

Zvětšit obrázek

Z inscenace Staré arény Hřeby v hlavě.
Foto: Tomáš Zeno Václavík

Sorokinův román, který vyšel v češtině v roce 2014, je rozsáhlý, v padesáti kapitolách autor uvádí do děje několik desítek postav. Pavel Gejguš vytvořil spíše divadelní vizitku Sorokinovy prózy. V představení vystupují pouze tři herci – jedna žena a dva muži. Andrea Berecková hraje jedinou ženskou postavu, Šimon Krupa a Jan Chudý ztělesňují několik mužských postav.

V pozadí hrací plochy je křeslo a stolek, na něm malý oltář s bronzovou bustou Klementa Gottwalda a dvěma rozžatými hřbitovními svíčkami v rudě zářících skleněných nádobkách. Nad tímto  oltářem visí velká podobizna J. V. Stalina. Na ploše je ještě položený menší tříramenný lustr, později použitý jako symbol skomírajícího ohně. Režisér využívá pro hereckou akci hlavně prázdný prostor a dva průchody po stranách scény.

Zvukovou komponentu inscenace tvoří vedle řeči postav ještě ruchy a hudba. Děj je přerušován hlukem startujících a přelétajících objektů, zvukem přesýpaných krystalů z jednoho do druhého plechového vědra a jinými sluch drásajícími ruchy. Hudba je převážně technicistní, místy výrazně rytmizovaná, místy využívající jen dlouhé tóny, a směřující k výraznému kontrastu s melodií J. S. Bacha, použitou ve finální scéně.

V jednoduchém příběhu dívky podvedené ženatým mužem, která po milostném zklamání zatouží po dlouhodobě působícím narkotiku obsaženém v telurovém hřebu zatloukaném přímo do mozku, vystupuje ještě dvojice jejích spolupracovníků (jeden z nich je falešný milenec), pak postava tesaře, muže oprávněného k zatloukání telurových hřebů do hlav, dále dvou podivných tvorů mezi člověkem a psem vzniklých křížením biologických druhů a dvojice homosexuálních mužů společně absolvujících zatloukání hřebů v podobě jakéhosi rituálu podobného sňatku. Celek rytmizuje dvojice dívek připomínající robotické modelky.

Pavel Gejguš v textu hry výrazně upozorňuje na dědictví komunistických totalitních systémů někdejšího Stalinova SSSR a Gottwaldova Československa. Právě použití Gottwaldovy busty je oním spojovníkem, kterým do sebe vplétá historii obou totalitních systémů a naznačuje možnou hrůznou společnou budoucnost Evropy a možná i celého světa. Inscenace na rozdíl od Sorokinovy prózy nepracuje s historickými paralelami středověkých scenérií a motivů a působí spíše současně. O to více je však varující.

Andrea Berecková hraje zpočátku dívku vykonávající monotónní otrockou práci s odevzdaným a bezduchým výrazem ve tváři. Život a cit jí vdechne až zájem mladého muže (Šimon Krupa), který ji však poté, co dosáhne svého, rázně od sebe odstrčí. O tom, že byla pouhým sexuálním objektem, se dívka přesvědčí po příjezdu mužovy manželky s dětmi. Její výkon je velmi přesvědčivý a až do okamžiku podlehnutí telurovému hřebu v mozku je její postava v trojici s ostatními dominantní.

Herečka používá velmi výraznou mimiku a díky scénickému prostoru těsně propojenému s hledištěm i výrazné hry očí. To ostatně dělají i její spoluhráči. Janu Chudému ve druhé mužské roli stačí například jedno malé gesto ruky, aby rozesmál publikum. Bezprostřední sepětí hracího prostoru a hlediště ostatně využívá sama režie k důrazu na detail v pohybu, mimice i gestu. Co však zaslouží velkou pochvalu, to je mluvní komponenta inscenace. Všem třem hercům je výborně rozumět každé slovo, Šimon Krupa a Jan Chudý navíc ve scéně „lidopsů“ důsledně a přesně pracují i se zvířecími hlasovými projevy. Proměnami hlasových rejstříků a intonací ukazují značnou šíři mluvních interpretačních prostředků, nezůstávají však jen u nich. Různé postavy odlišují i výrazným tělesným projevem.

Režisér Pavel Gejguš staví jednotlivé scénické obrazy s důrazem na jejich převážně temnou atmosféru, pracuje však promyšleně i s komickými momenty. Přibližně hodinové představení běží v rychlém tempu. Není zde hluchých míst, divák je od samého začátku vtažen do děje a zejména ti, kteří Sorokinův román Telurie neznají, jen fascinovaně zírají. Na druhé straně pak platí, že i znalci románové předlohy neodcházejí zklamáni, neboť Pavel Gejguš jako scénárista se naštěstí nesnaží Telurii celou převyprávět, ale spíše inscenovat ducha a memento díla, což se podařilo.

Menším nedostatkem této divadelní premiéry Staré arény je absence programu k inscenaci. Lze to pravděpodobně přičíst ne zcela bohatým finančním prostředkům, kterými Stará aréna disponuje. Pro budoucí projekty však vydání individuálního programu k inscenacím lze jen doporučit.

Scénický jazyk hry Hřeby v hlavě je blízký zejména mladšímu publiku, obsah a téma hry zase dokáží v celku docenit zejména diváci, kteří si pamatují doby před rozpadem Sovětského svazu a před československou listopadovou sametovou revolucí. Zmínky o islámských radikálech (o kterých píše už Sorokin v románové předloze) jsou ve světle současných událostí velmi aktuální. Jako celek pak inscenace i představení dokládají pokračování slibného vývoje, kterým na sebe začínající nové ostravské divadlo již delší dobu výrazně upozorňuje.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.