Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Sova & Slamák mají Anděla na dosah a říkají: K tomu albu nás dokopal Honza Žamboch

Sova & Slamák mají Anděla na dosah a říkají: K tomu albu nás dokopal Honza Žamboch

21.3.2016 Hudba

Po deseti letech spolupráce a koncertování vydalo ostravské folkové duo Sova a Slamák v minulém roce album s názvem Nad Řípem se blýská…, které je aktuálně nominováno na žánrovou cenu Anděl v kategorii Folk & country. Ať už bude ve středu 23. března písničkářům cena udělena, nebo zůstane jen u nominace, jde pro folkovou scénu na Ostravsku o obrovský úspěch. Oba protagonisté (tedy Jakub Slomiany a Milan Sova) v rozhovoru prozradili, jak se dali dohromady, a také nás zasvětili do tajemství skládání svých písní. Deník Ostravan.cz navíc v premiéře představuje jejich první oficiální klip k písni Nad Řípem se blýská...

Zvětšit obrázek

Zleva Jakub "Slamák" Slomiany a Milan Sova.
Foto: Rostislav Šimek (koláž Ostravan.cz)

První otázka bude hodně neoriginální. Co pro vás znamená nominace na žánrovou cenu Anděl v kategorii folk a country?

Slamák: Řekni, Sovo, co to pro tebe znamená ta nominace? Ať si taky někdy uděláš nějaký rozhovor…

Sova: Tak určitě máme vekou radost… (ticho).

Slamák: Milan totiž nemá rád rozhovory a já ho schválně nechávám, aby se v tom vymáchal. Začal dobře. Jedna věta na začátek, to je výborné… (smích). Ale je fakt, že k tomu asi není co dalšího dodat. Máme prostě radost.

Vy spolu vystupujete už velmi dlouho. Vzpomenete si ještě na okamžik, kdy jste se poprvé potkali, a taky na chvíli, od které začalo být jasné, že se vaše tvůrčí dráhy protnou?

Slamák: Poprvé v životě jsme se viděli tady, v této hospodě, asi před dvanácti lety. Ta hospoda se tehdy jmenovala Target a seznámil nás společný kamarád. Sova tam přišel z vystoupení na tehdejší Trampské portě na Slezskoostravském hradě a byl takový trochu zkroušený, asi se tehdy neumístil podle svých představ. Pak nás odsud vyhodili, a tak jsme si šli sednout do Díla, které bylo otevřeno non-stop. Tam jsme vytáhli Milanovu kytaru a přehráli jsme si vzájemně svoje písničky. Zjistili jsme, že se nám ty písně líbí, takže od té doby jsme o sobě tak nějak věděli.

Sova: Zjistili jsme taky, že máme rádi úplně stejnou muziku a posloucháme stejné muzikanty. Když jsme se seznámili, zrovna jsem se domlouval se zpěvačkou Luckou Bublavou, že spolu něco uděláme. Tím jsem si chtěl možná vyřešit ty svoje neúspěchy…

Slamák: Já jsem mu říkal, že to stejně klapat nebude (smích). Trvalo to asi rok, než se rozešli.

Sova: To byla doba různých soutěží. Já jsem říkal Kubovi, který do té doby skládal jen do šuplíku, ať se taky na nějakou přihlásí, a pak jsme jeli na krajské kolo Porty do Frýdku-Místku, kde jsme vystoupili ještě každý samostatně. A oba jsme dostali cenu, já jsem zvítězil a Slamák dostal cenu diváků. Uplynul další rok a už jsme hráli spolu.

Slamák: Asi v roce 2005 jsme napsali první společnou písničku Kapesní atlas světa. Milan tehdy jel hrát na jeden festival a řekl, abych jel s ním. Tam jsme s tou jednou písničkou vystoupili a lidem se to líbilo.

Sova: Byl na to jednoznačný ohlas. Myslím, že tam se to nějak přelomilo, aspoň pro mne…

Slamák: A taky tehdy napsal Belmondo ve Folktime, že by naše spolupráce mohla být do budoucna zajímavá. Tak jsme řekli, že když už to říká někdo, kdo tomu rozumí, tak na tom něco bude.

Proč vlastně vaše debutové album vyšlo až loni, po tak dlouhé době?

Sova: Já jsem v zásadě dost líný člověk a lidé mě musejí přemlouvat. Myslím, že Kuba je ten hlavní tahoun a já jsem ta brzda, která říká: Ještě to není dobré, ještě musíme cvičit, ještě musíme něco napsat…

Slamák: Jenomže pak stejně necvičíme, takže to jen oddalujeme… Velký vliv na to, že se to všechno pohnulo, měl Honza Žamboch, který nás do nahrání toho alba tlačil několik let. Pak už to dospělo do situace, když jsme pochopili i my, že má pravdu, že už bychom to měli mít z krku. A je pravda, že za námi chodili lidé po koncertech, ptali se na cédéčko a my jsme jim neměli co nabídnout.

Tomu rozumím, ale přece jen mi to přijde jako strašně dlouhá doba. Zvlášť u folkových muzikantů, vždyť to nahrání nemusí být tak finančně náročné…

Slamák: Ale my jsme to nechtěli nahrávat někde doma, na koleně. Šli jsme do kvalitního studia u Iva Viktorina, Honza Žamboch a Jura Nedavaška nám dělali hudební produkci… Musely se do toho vrazit nějaké peníze, co se týče techniky ve studiu. Kdybychom to nahráli jen sami dva, určitě by to nebylo tak dobré a možná bychom dnes ani nedělali tento rozhovor.

Součástí vydání alba byla v minulém roce série koncertů, na kterých vás doprovázeli právě lidé, o kterých byla výše řeč a kteří s vámi nahrávali album. Bude tato spolupráce pokračovat, nebo už zase budete koncertovat jen sami dva?

Slamák: Když se s nimi někde potkáme, tak si spolu zahrajeme, ale jinak většinou budeme hrát sami dva. Občas na festivalech potkáme nějakého kamaráda, který hraje třeba na foukačku nebo na housle, a přizveme ho na pódium. Takové experimentování nás baví.

Možná ale někteří fanoušci, kteří vás objevili až teď, budou očekávat, že písně uslyší ve stejné podobě jako na desce…

Slamák: No to se může stát. Ale ani „ve dvou“ nebudou zklamaní. Zrovna včera jsme hráli v klubu a po koncertě za námi přišel jeden fanoušek s tím, že jsme ho dostali, protože naživo je to prý ještě lepší než na cédéčku.

Sova: Ona je ta deska udělaná tak, že další nástroje naše písně jen přikrášlují. Takže to zase není až takový rozdíl.

Slamák: Při nahrávání jsme se shodli, že nemá cenu z toho dělat nějaký bigbít, že ty písničky fungují samy o sobě. A tak kluci řekli: Pojďme je jen trošku přizdobit. A myslím, že to bylo dobré rozhodnutí. Je to písničkářská deska.

V některých písních lze vycítit silné autobiografické prvky. Dá se říct, že vaše zážitky prolínají celým albem?

Slamák: Většina písní nemá přímo autobiografický prvek, ale je pravda, že obsahují prvky příběhů, které jsme někde zažili a viděli. Milane, řekni třeba, jak vznikl Kapesní atlas světa

Sova: To je píseň o mém kamarádovi, který byl nejdál v Liberci. A ten kamarád, to je Slamák, který jel stopem do Chorvatska a za dva dny se vrátil zpátky domů.

Slamák: No, já už jsem předtím v Chorvatsku několikrát stopem byl, ale tentokrát na mě něco vlezlo a navíc bylo špatné počastí, tak jsem to v Rakousku otočil a vrátil jsem se zpátky. A volám Sovovi: Jsem doma, nezahrajeme si nějakou společnou zkoušku? Přišel ke mně domů a já jsem mu povykládal, proč jsem se vrátil. On pak uviděl, že mi u postele leží knížka Kapesní atlas světa, a začal se smát… Během chvilky měl nahozenou první sloku a za pár dní byla písnička hotová.

IMG_3865

Milan Sova (sedící) a Jakub Slomiany. (Foto: Rostislav Šimek)

Podobných mikropříběhů je na albu celá řada. Co třeba baletka Vlaďka, taky existuje?

Slamák: To je konkrétní živá bytost, která skutečně existuje.

Sova: Ano, je to jedna žena, kterou jsem poznal. Když jsem pak šel večer domů, napadaly mne kousky textu i melodie. Občas to tak dělám, a když se třeba vracím z hospody, tak si to nahrávám, abych to nezapomněl. Když si pak doma pustím výsledek, většinou se zděsím, ale tentokrát tam přece jen něco bylo. Napsal jsem kousek písně, ale pak jsem si s tím nevěděl rady, a tak jsem to poslal Kubovi, který mi za pár dní poslal zbytek.

A ekologická aktivistka, která se v jedné z písní přivazuje k bráně jaderné elektrárny v Temelíně?

Slamák: To je snad jediná postava z našich písní, kterou jsme si vymysleli.

Sova: Ale zase je fakt, že tam jsou autobiografické prvky, protože jsem byl na vojně v Týně nad Vltavou a kolem Temelína jsem jezdil docela často…

A co píseň Erazim Hauer? Tu osobně považuji za perlu alba. Kde žije ten havíř, o kterém zpíváte? Je to skutečný člověk, nebo jen fiktivní postava?

Slamák: Na té písničce je zajímavé to, že jsme vůbec nevěděli, co skládáme. Prostě jsme si jednou řekli, že složíme píseň na jeden rým. Zvolili jsme jméno Erazim a pak jsme poskládali všechna slova, která se s ním rýmují. A ještě byla podmínka, že to bude v ostravském dialektu. Byla to sázka. Trvalo to strašně dlouho, asi půl roku.

Tak takovou odpověď jsem opravdu nečekal…. Co říci závěrem? Ceny Anděl se v žánrových kategoriích vyhlašují 23. března. Těšíte se?

Slamák: Jasně, vesničani z Ostravy si udělají výlet do pražského Lucerna Music Baru. Bude to určitě příjemná cesta…

Sova: Možná bychom o tom mohli složit ve vlaku nějakou píseň.

Pokud tu cenu dostanete, tak se dá očekávat, že se o vás bude docela mluvit. Vždyť už jen samotná nominace je velký úspěch. Asi se o vás teď budou pořadatelé prát…

Sova: Ono to tak bohužel nefunguje. Víme od některých našich přátel, co se stalo, když dostali žánrového Anděla. Nestalo se vůbec nic.

Slamák: My už to máme vyzkoušené. Když jsme získali cenu Krtek na festivalu Zahrada, tak jsme si říkali, teď budeme konečně hrát, nestalo se taky nic. Ale uvidíme, necháme se překvapit…

Aleš Honus | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.