Tomáš Kočko má nové album Velesu. Hudba zasvěcená bohu podsvětí ale tentokrát moc neučaruje

Moravský folkový bard Tomáš Kočko se podíval na nové nahrávce do říše slovanského boha podsvětí Velesa. Je to pohled neveselý a chmurný bohužel i pro samu hudbu nové nahrávky. Po skvěle koncipované a hudebně působivé Cestě na jih (2012) provázejí novou kolekci trable s méně šťastnou melodickou invencí a aranžérsky nepodařenými stylizacemi.

Problém nové nahrávky je ve stylové nesourodosti písní, jež tentokrát nedrží pohromadě ani silou vůle. Nepovedla se inklinace k tvrdšímu zvuku (Vnuk, Na konci dní), která vyznívá diletantsky (snaha o tvrdší rockový a metalový zvuk působí při srovnání se současným metalovým trendem jako špatný vtip). Je naprosto evidentní, že v těchto hudebních vodách je kapela značně nesvá a kýžené stylové obohacení vyznívá do ztracena.

Nejsilnější momenty alba jsou v polohách, které Kočko a kapela znají a umí: v magické folklorní poetice a uhrančivé, tajemné atmosféře jemnějších, barevně mnohotvárných hudebních ploch. Sugestivní je také hymnická baladičnost některých písní i energická a svěží rytmika. Velmi povedené jsou písně Jen se rozpomenout, folkrockově rytmicky houpavá Na mohylách, tanečně orgastická Dokola, či Balkánem prosycená Chors.

Nové album Velesu nepatří k nejzdařilejším nahrávkám Tomáše Kočka, přesto i ono má své světlé stránky a dokáže temnější nádech alba prosytit živočišnou muzikalitou, která je kapele i Kočkovi bytostně blízká. Pozitivem nového alba jsou výborné vokály, ať už se jedná o Kočkův sólový zpěv, nebo o zdařilé sborové party. Instrumentální výkony jsou plně v područí hudebního výrazu, nikde nepřevyšují samotnou hudbu a slouží ve prospěch písni.

Co mě ve srovnání se staršími alby chybí, je melodická svěžest a kompaktnost alba, která je bohužel z těch slabších.