Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Úspěšný judista František Šmehlík vydal knihu povídek a říká: Horor je pro mne startovní čára

Úspěšný judista František Šmehlík vydal knihu povídek a říká: Horor je pro mne startovní čára

25.5.2016 Obraz & Slovo

František Šmehlík (1995) se nejdříve prosadil jako talentovaný sportovec, nedávno mu ovšem vyšel knižní debut, povídková sbírka Temné znamení. Zaměřil se v ní na žánr hororu, sci-fi a fantasy. Pochází z Ostravy a v současné době studuje na Univerzitě Palackého v Olomouci. V dorostenecké a juniorské kategorii byl členem užšího reprezentačního výběru v judu. V tomto sportu získal tři tituly mistra republiky, startoval na mistrovství Evropy, mistrovství světa i evropské olympiádě mládeže. Jeho kniha Temné znamení je pod vlivem takových mistrů svého oboru jako jsou jeho oblíbenci Milan Kundera, Bohumil Hrabal, Stephen King a John Irving.

Zvětšit obrázek

Vynikající judista a zároveň debutující spisovatel František Šmehlík.
Foto: Lukáš Navara

Františku, nedávno vám vyšla knižní prvotina Temné znamení, obsahuje pět povídek převážně hororů, které se odehrávají mimo jiné také v Ostravě, odkud pocházíte. Jak bylo těžké tyto povídky napsat anebo bylo pro ně těžší najít vydavatele?

Povídky jsem tvořil asi dva roky. Dopsal jsem v té době svůj první román, který byl spíše takovou mladickou nerozvážností, ale velmi dobrým tréninkem pro pozdější tvorbu. První povídky jsem využíval jako dárky pro své blízké, jednu jsem dal mámě k Vánocům, jinou dědovi k narozeninám. Tím mi odpadla povinnost něco kupovat. Později, když se povídky kupily, přišel nápad svázat je do jednoho souboru. Některé povídky jsou spíše novely, kniha má 400 stran a je v ní pouze pět povídek. Takže jednu povídku jsem psal třeba půl roku. Co se týče shánění vydavatele, rozhodl jsem se nejprve vydat knihu vlastním nákladem a tak načerpat zkušenosti, jak se kniha tvoří a jak propaguje. Nabízet a prodávat vlastní výtvor mě baví a jsem rád, že jsem se rozhodl pro tuhle možnost.

Proč jste se rozhodl pro tak specifický žánr, jako je horor? Není to jenom rychlá snaha zaujmout?

Po napsání románu, který byl vlastně jen ubohou snahou šestnáctiletého „kuřete“ tvořit velké filozofické myšlenky, jsem si všiml v textu určitých hororových prvků, které byly často zdařilejší než monumentální filozofické pasáže. Uvědomil jsem si svoji vrozenou snahu působit textem napětí, strach, husí kůži. Zabředl jsem do četby Stephena Kinga, Cliva Barkera a dalších velkých autorů. Nemyslím si, že jde o rychlou snahu zaujmout, spíše jsem realista a vím, že v sedmnácti (kdy jsem psal první hororové povídky) člověk není dostatečně zralý, aby psal romány o podstatě světa. Horor beru jako svou startovní čáru, přesto si nemyslím, že by moje horory byly jenom šuplíková záležitost, kdy se mladý autor rozepisuje. A čtenářské reference to potvrzují.

Odkud čerpáte inspiraci? Jsou některé z motivů ve vašich povídkách autobiografické?

Autobiografie je v mé knize poskrovnu. Silná inspirace je v místech, kde se povídky odehrávají. Ať už je to moje rodná Ostrava, Šumperk se vzpomínkami na dětství nebo můj současný domov Olomouc, vždy mám k místům nějaký citový vztah. Příběhy jsou všechny smyšlené, pouze občas se nějaké reálie objeví – třeba postava psa Andyho, který má předlohu v retrívrovi mé babičky a dědy, nebo tragická srážka tramvají ve Vřesině.

Jste úspěšný sportovec, judista. Kde se ve vás vzala touha po psaní a jak se tyto dva protikladné obory doplňují?

Judo mě formovalo a stále formuje jako člověka. Nebýt juda a judistické komunity, nikdy bych neměl sebevědomí psát tak, jak píšu. Možná bych ani neměl odvahu knihu vydávat. Judu jsem vděčný za mnohé a stále se snažím mu jeho služby vracet. Třeba tím, že trénuji děti a ukazuji jim krásy tohoto úžasného sportu.

V šestnácti letech jste prý napsal svůj první román, podle vzoru Milana Kundery? O čem je?

Jak jsem řekl, tento román, který má vskutku neotřelý název Bloudění a trojhlavá zmije, beru spíše jako mladickou nerozvážnost a „tréninkovou tvorbu“ do šuplíku. Asi jako když si pan Maslák párkrát cvičně zaběhne dvoustovku, než jede na mistrovství světa (úsměv). Je to povídkový román, příběhy několika lidí, které se navzájem prolínají. Kdyby se dostal do ruky veřejnosti, asi bych raději chodil kanály.

Prý obdivujete tvorbu Bohumila Hrabala, čím vám je tento autor blízký?

Je to zvláštní, protože Bohumil Hrabal má žánrově hodně daleko k tomu, co se snažím tvořit já. Je to jakoby raper Rytmus nejraději poslouchal Debussyho. Hrabalova poetika je úžasná, problém je, že když čtu Hrabala, začnu uvažovat jeho jazykem a bohužel někdy tak i píšu. Vznikají z toho krkolomná souvětí, které nepůsobí tak přirozeně jako u mistra a do žánru hororu, kterému nejvíc sluší krátké úsečné věty, se ne vždy hodí.

Jak vnímáte historii hororu? Máte rád klasiky jako jsou Poe, Hoffmann, Bierce nebo Meyrink?

Je zvláštní, že u Edgara Alana Poea mám raději jeho satirické povídky, u kterých jsem schopný se smát nahlas, než ty hororové. Asi bohužel patřím ke generaci, která je zkažená a není schopna plně pochopit hrůzu v Poeově díle. Přesto mám Poea jako autora moc rád a je úžasné, jak v tehdejší době žánr, který je dnes vnímán jako brakový, tvořil tak vzdělaný člověk. Vraždy v ulici Morgue jsou výborné. Jinak za největšího z klasiků hororu považuji samozřejmě H. P. Lovecrafta, i když byl velmi problematickou osobností a v jeho textech je to znát. Taky mě od něj nebaví vše, zvláště jeho rané povídky jsou slabým odvarem jeho pozdější tvorby. Přesto to ale byl velký frajer a každý, kdo se snaží psát horor, musí toto jméno znát. A samozřejmě nelze zmínit Raye Bradburyho a jeho mikropovídky. Právě tito dva autoři spolu s Poem nejvíc inspirovali Stephena Kinga a jen to dokazuje, že ti nejlepší se učí od těch nejlepších.

V českém prostředí se hororu dařilo především před válkou, říkají vám v tomto duchu něco jména jako třeba Emanuel z Lešehradu, Karásek ze Lvovic, Ladislav Klíma, Jiří Sumín? Jste bohemista, studujete v Olomouci, takže Arbese nebo Erbena dobře znáte, ale ptám se záměrně na ne tak populární, přesto velmi kvalitní autory.

Řeknu to takhle, jsem si vědom, že moje tvorba není v mých dvacíti letech podložena takovou čtenářskou zkušeností jako u autorů po čtyřicítce věku. Snažím se to napravovat, ale ucelený literární přehled se tvoří dlouho a nikdy ne zcela. Čtenářská zkušenost je důležitá, ale není rozhodující. Když jsem četl úžasný román Myši Natalie Mooshabrové od mého oblíbeného Ladislava Fukse, řekl jsem si, že se Fuks v tom románu snažil vyrovnat Kafkovi a ještě ho stačil překonat. Pak jsem se dozvěděl z Fuksovy monografie od Erika Gilka, že jsem byl v hlubokém omylu, protože Fuks od Kafky nic nečetl. Přesto je jasné, že čtenářská zkušenost je velmi důležitá, protože vždycky je třeba na něco navazovat. Němci by taky dnes nemohli montovat Audi, kdyby Sumerové kdysi nevynalezli kolo.

Která z vašich povídek se odehrává v Ostravě a o čem je? Zmiňoval jste tragédii tramvají ve Vřesině…

Ano, dvě z pěti povídek v souboru Temné znamení se odehrávají v mém rodném městě. Jedná se o povídku Černý pasažér v tramvaji č. 5, který je fiktivním příběhem účastníka tragické havárie tramvají ve Vřesině v roce 2008. Je mi jasné, že jsem v této povídce zabrousil do horkých vod, když je vřesinská tragédie stále v živé paměti. Povídka má silné fantasy prvky, ale v podstatě jde o alegorii s prvky hororu. Hlavní postava zde prochází jakousi terapií, na jejímž konci má dojít ke smíření.

Druhá povídka odehrávající se v Ostravě je nejdelší povídkou souboru, Andyho pán. Vybral jsem tentokrát prostředí Slezské Ostravy a centra, tedy míst, které jsou mi z celé Ostravy nejbližší. Jedná se o zvířecí horor s prvky sci-fi. Je to příběh o pomstě, lásce a přátelství nejen mezi lidmi a jejich čtyřnohými mazlíčky.

Jaké máte další plány? Budete pokračovat v hororových povídkách, nebo vyzkoušíte jiný formát?

Jak jsem řekl, určitě beru horor jako startovní plochu. V současné době mám v hlavě nápady, některé jsou hororové, jiné ne. Ale vím, že chci psát i nadále a snažím se pro to i dělat trochu více, než kdybych byl jen obyčejný milovník knih. Jak napsal můj milovaný John Irving: „Spisovatel nemůže číst jen tehdy, když chce.“

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.