Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Ostrava trpí podobnou frustrací jako Budapešť, říká překladatel Jiří Zeman

Ostrava trpí podobnou frustrací jako Budapešť, říká překladatel Jiří Zeman

30.5.2016 Obraz & Slovo

Román spisovatelky Tibor Noé Kissové Už máš spát byl loni v Maďarsku nominován na Knihu roku a právě vyšel v češtině. Ostrava má tu čest, že vydavatelem knihy v překladu Jiřího Zemana je ostravské nakladatelství Protimluv. Se Zemanem se kulturní deník Ostravan.cz setkal exkluzivně v Budapešti, kde překladatel žije už více než deset let. Řeč se vedla o Kissové, maďarské realitě i o Ostravě.

Zvětšit obrázek

Překladatel Jiří Zeman během rozhovoru v Budapešti.
Foto: Ivan Mottýl

Kniha Tibor Noé Kissové mě zaujala již po pár větách. Odehrává se v neutěšené maďarské vesničce, v níž je vše rozvráceno a v úpadku. Vztahy lidí, místní ekonomika včetně bývalého státního statku, morálka i životní úroveň. Jako kdybych se ocitl někde v Sudetech, na Osoblažsku nebo na Bruntálsku. Proč Kissová píše zrovna o tomhle prostředí?

Říká, že ji taková místa přitahují. Místa rozpadu, zmaru, beznaděje a zoufalství, mimochodem to přirovnání k Sudetám už jsem slyšel vícekrát. Noé Kissovou zajímají osudy ztracenců či zoufalců, prostě outsiderů, kteří se nemohou vymotat z bludného kruhu, v nikom ale jejich problémy nezpůsobují  vážnější zájem. Vlastně jsou k takovému životu odsouzeni nadosmrti, přitom se nejedná o nějakou bezvýznamnou část maďarské společnosti. A nejde jen o Maďarsko, tahle zoufalost je společná mnoha místům v bývalém východním bloku, v Rumunsku, v Polsku nebo třeba na Slovensku.

Stejný problém máme i v České republice, a také nejde o nějakou bezvýznamnou část společnosti. V Ostravě je to i dost dobře vidět, a to nejen ve vyloučených lokalitách v Hrušově nebo v Přívoze kolem ulice Palackého. Stejná tíha čiší z ubytoven nebo z některých paneláků na Dubině nebo na Fifejdách. Než jste se odstěhoval do Budapešti, žil jste v Praze, nakolik jste stačil poznat Ostravu?

Díky vydavatelství Protimluv už Ostravu začínám znát. Poprvé jsem byl na festivalu Protimluvfest v roce 2012, no a pak ještě dvakrát. Atmosféra, jakou najdeme v knížce Noé Kissové, ta se dá opravdu najít i v Ostravě, mnohá ta místa jsem viděl a lákají mě, což je samozřejmě i důvod, proč jsem rád přeložil zrovna tohle dílo. Ostravu si pokaždé užívám, z periférií jsem prošel třeba Vítkovice, tam už je to ono.

Není vám líto, že novela, která byla loni v Maďarsku nominovaná na Knihu roku, vyjde v České republice zrovna v Ostravě? Všimnou si titulu vůbec Pražáci, kteří si často myslí, že Ostrava leží „někde za Kyjevem“?

V tom máte pravdu, že jisté riziko tu bylo. Pokud to ale mohu sledovat, tak majitel vydavatelství Protimluv Jiří Macháček už titul dostal do celorepublikové distribuce. Teď v květnu jsme právě vydaný český překlad navíc představili na pražském knižním festivalu Svět knihy 2016. Tam  se o knize podařilo natočit i reportáž pro Českou televizi, které se bude vysílat v červnu v literárním magazínu 333, tak snad se už o titulu v Praze ví.

Sedíme teď v lidové pivnici kousek od stanice metra Blaha Lujza, v knihkupectvích na nedaleké Rákócziho třídě jsem viděl řadu knih českých autorů. Čtou Maďaři více českých spisovatelů, než přečtou Češi maďarských autorů?

Zcela jistě vítězí Maďaři, tady je o české literatuře pořád výrazně větší povědomí, než mají Češi o maďarské literatuře. A to nemyslím jen na velká jména jako Bohumil Hrabal nebo Milan Kundera.

Vím, letos vyšla v Budapešti i sbírka ostravského básníka Petra Hrušky. Jak se to vůbec stalo, že jste pro Protimluv překládal Kissovou?

Protimluv udržuje v Maďarsku partnerství s literárním časopisem Jelenkor (Přítomnost), jehož redaktorkou je právě Tibor Noé Kissová. No a já měl tu příležitost, že jsem napřed přeložil ukázky z díla pro Protimluv, no a poté celý román Už máš spát. Takže to šlo docela hladce.

Jak jste se vůbec dostal k maďarštině?

Někdy to z legrace nazývám „traumatem z dětství“, babička totiž byla Maďarskou z jižního Slovenska, odkud byla po druhé světové poslána na povinné sezónní práce do středních Čech, kde už zůstala. Vzala si ale Čecha a maďarsky se doma nemluvilo, jedna její sestra však žila v Maďarsku a já jsem ji s rodiči už jako malý kluk často navštěvoval, to bylo v osmdesátých letech. Vlastně díky ní mi poprvé došlo, že všichni nemluví jen česky, a tohle moje první setkání s cizím jazykem na mě zřejmě udělalo tak silný dojem, že jsem se později rozhodl maďarštinu studovat na Univerzitě Karlově.

O současném Maďarsku se někdy v Česku píše jako o zemi, která koketuje s novým typem totality, která už třeba omezuje svobodu tisku. Čím to je, že národ, který dokázal v roce 1956 povstat proti sovětské nadvládě a pokusil se zemi prohlásit za neutrální stát, teď přihlíží omezováním lidských práv?

Mimo jiné to souvisí se všeobecnou frustrací a zklamáním, což není jen maďarský problém, totéž je přece znát i u části české společnosti. Naděje, které lidé čekali s pádem komunismu, se nenaplnily a ani po 27 letech nejsou Maďaři ani Češi na té ekonomické úrovni, jakou vidí na Západě. Naopak, v Maďarsku se nežije vůbec lehce a voliči dnešní vlády se rekrutují především z těchto zklamaných a chudších lidí. Jak se říká, často nemají co do huby, a to v mnohem větší míře než v Čechách.

V tom mi Budapešť připomíná Ostravu. V ulicích Budapešti vidím hodně bezdomovců, levná bistra, second handy, vietnamské krámky s čínskými šunty, to je stejné v Ostravě. Na Ostravsku teď navíc krachují doly, frustrace, kam se jeden podívá.

Ano, z tohoto úhlu jsou si obě města dost podobná.

Směřuje tedy Maďarsko k nacionalistickému totalitnímu státu?

Pomalu ano. Třeba Brusel je dnes politiky používán jako strašák. Běžně hlásají, že Evropská unie je nebezpečná. Propaguje se hlavně to, co je maďarské. Maďarská rodina i maďarská kultura.

*

UŽ MÁŠ SPÁT
(ukázka z románu v překladu Jiřího Zemana)

Řadu domů tvořilo deset stejných budov. Domy byly postaveny pro zaměstnance státního statku. Kuchyně, komora, půda, zápraží. Mezi oběma pokoji kachlová kamna, v koupelně plechová vana, splachovací záchod, třetí kategorie. Naproti řadě domů malý lesík, uprostřed louka, kdysi fotbalové hřiště. Tady se pořádaly místní přebory. Kravaři proti traktoristům, po stranách hřiště sto lidí. Nejvíc gólů dával Feri Gulyás. Znal tady každý drn a přesně věděl, kde jsou největší díry.

Hřiště připomínaly už jen dva rezavějící železné rámy. Plevel pomalu zarůstal i fotbalové branky. Plácek u vodojemu i vážní domek s vytlučenými okny a zbytky neonových trubic zely prázdnotou. Prázdné byly hangáry a chlévy. Obchod ještě fungoval, Antal Pongrácz otevíral dvakrát denně na půl hodiny. Fungovala i protialkoholní léčebna v dvoupodlažní budově hned vedle lesíka. Chovanci léčebny se v pyžamu a v papučích procházeli po dvoře. Když jim došly síly, opřeli se o plot nebo si sedli na lavičku před obchodem. Někteří se pouštěli až do osady. Měli nejistý krok, žlutohnědou kůži a bezbarvé oči. Balili si cigarety a víno pili z umělohmotných kelímků. První dávku dostávali brzo ráno přes plot. Schovávali se za skladištěm plynových láhví a s třesoucíma se rukama se řadili u drátěného plotu. Víno jim vozil ze vsi Laci Pék. Prodával dvě deci za padesát forintů, to bylo oboustranně výhodné.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.