Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo S Petrem Hruškou a Jakubem Chrobákem o tom, co se děje v zákulisí Měsíce autorského čtení

S Petrem Hruškou a Jakubem Chrobákem o tom, co se děje v zákulisí Měsíce autorského čtení

1.7.2016 Obraz & Slovo

Bez básníků Petra Hrušky a Jakuba Chrobáka si ostravskou část Měsíce autorského čtení, který v klubu Les začíná v neděli 3. července, snad ani nelze představit. Oba ostravští poetové totiž tradičně uvádějí české a slovenské spisovatele (pomáhá jim ještě Yvetta Ellerová a Libor Magdoň). Jenže přivítáním autorů jejich práce zdaleka nekončí, jak podotýkají v rozhovoru pro Ostravan.cz.

Zvětšit obrázek

Petr Hruška (vlevo) a Jakub Chrobák.
Foto: Pavel Kotrla

Literáty musíte v Ostravě nejen přivítat a uvést, ale po čtení s nimi často sedět u piva. Nebo jim rychle ukázat něco z ostravských industriálních krás. A mimo oficiální program se může leccos přihodit, takže vás napřed trochu bulvárně poprosím o nějakou historku z natáčení.

Jakub Chrobák: Je jich opravdu celá řada, ale já rád vzpomínám na Pavla Zajíčka. Ještě před jeho příjezdem přicházely děsivé zprávy: Pavel se v Brně třikrát ztratil. Nikdo neví, jestli dojede, jestli vůbec trefí. A nakonec: On jede úplně jinudy, prý ještě musí stihnout vernisáž. A do toho všeho podivná, nesplnitelná prosba: Pohlídejte ho, prosím, tak ale, aby o tom nevěděl. Pavel Zajíček do Atlantiku tehdy přijel i se skvělým kytaristou a já si ohledy nebral: Pavle, naval všecky věci a já se od tebe nehnu. Zatímco všechny kolem oblil studený pot, Pavel zajásal: No, konečně! Tak to si můžu dát i panáka. Byly to tehdy jedny z nekrásnějších cest do Lesa i z něj, v jakémsi jemném nerealizovaném zaklesnutí do sebe jsme mluvili o muzice, o psaní. Pavel potom, po fantastickém čtení, při kterém snad poprvé a naposledy nikoho nerušilo šílené vedro, ani puštěná klimatizace, a kdy se doopravdy zastavil čas, spořádaně ulehl do své postele v hotelovém pokoji a ráno se taxíkem vydal na další pouť.

Petře, legendární je také historka spojená s básníkem Ivanem Jirousem Magorem a ostravskou městskou policií, kterou jste už literárně zpracoval.

Petr Hruška: Ano. S Magorem jsme tenkrát poněkud pili, nejprve před vystoupením, pak po něm. V noci mne úplně nesmyslně zadržovali městští policisté a Magor mne svou profesionální obhajobou z jejich náruče vysekal. Druhý den jsme poněkud pili a večer Magora nesmyslně zadržovali jiní městští policisté. Protože jsem měl od něj nechtěné školení z předchozího dne, podařilo se mi ho osvobodit na revanš, stejnými slovy, které jsem si od něj pamatoval. Pak jsme poněkud pili a ve chvíli, když nás zadržovala třetí hlídka policistů, přiřítil se můj přítel Libor Magdoň, aby nás oba halasně zachránil svou řečí. Nevěděl ovšem, že tentokrát nás policisté zadržují jenom proto, aby si do svých otevřených bločků nechali podepsat undergroundovou legendu, neboť byli vzděláni víc než většina současných vysokoškoláků. Ostrava se tehdy měla po právu stát Evropským městem kultury…

Často jste uváděli své přátele z literárního provozu, mnohokrát ale také spisovatele, s nimiž jste se viděli poprvé v životě. Jak se na ně připravujete, studujete třeba kvůli akci jejich dílo (čímž se asi celá šichta spojená s vaší úlohou ještě natahuje)?

Petr Hruška: Snažím se celý den před uváděním soustředit jenom na dílo dotyčného autora, i když ho třeba z dřívějška dobře znám. Chci znovu zaslechnout vnitřní vzkaz, který je v něm obsažen, pocítit jeho vibrace, jazykovou energii. A pak ji večer při uvádění alespoň několika větami zprostředkovat. Myslím, že to je důležitá účast, která snad trochu i ponouká posluchače k tomu, aby si vytvořili tu svoji. A případně s tím, co jsem říkal, souhlasili či nesouhlasili v následné debatě.

Jakub Chrobák: Neumím si to představit jinak, z informacemi z Wikipedie či Googlu bych se styděl vylézt před ty lidi i před svého autora. Je to ale vždycky tak, že přece jen si vybíráme autory, ke kterým máme jakousi blízkost, takže těch náhodných setkání zase není tolik, v tomto smyslu bude tento ročník dobrodružnější. Co je ale podstatné – aspoň pro mě jsou to v drtivé většině krásné a vzácné objevy, nebo také potvrzení. Často člověk autora zná podle jedné knihy, někdy jen odposlechnuté či citované věty, a je to pak jako skok na laně, pročítat ty věci a doufat, že to bude tak dobré, jak si jeden přeje, protože není těžšího úkolu než uvádět někoho, kdo je vám vzdálený. Nebo hůř, lhostejný. To se mně ale stalo opravdu jen v ojedinělých případech, spíše naopak: Často se z neznámého autora stala láska, jako třeba nad romány Maroše Krajňaka, které rozezvučely touhu po „easternu“ ve mně a navrátily mě do podmanivého a tajuplného prostředí trojhraničí mezi východním Slovenskem a Polskem a jihozápadní Ukrajinou. Ale taky se při moderování a besedách do pozdních hodin nočních či ranních rodí i trvalá přátelství a blízkosti, jako třeba s Viťo Staviarským, ale i řadou dalších.

Moderujete i besedy s autory, které následují po každém ze čtení. Když publikum klade blbé dotazy, tak jste v docela nevděčné úloze, ta blbost je tak trochu na vás. Vzpomenete si na nějaké ultra hloupé dotazy z minulých ročníků?

Jakub Chrobák: Nezapomenu na jeden takový variovaný dotaz, který jsem nakonec musel ukončit. Když Martin Reiner představoval svůj román o Ivanu Blatném, jeden ze stálých návštěvníků, kteří všichni mají mé velké uznání, protože je to taky pěkná dřina, upsat se k poslouchání literatury po celý červenec, se prostě nemohl smířit s tím, že Martin nedostatečně rozhodl, jestli teda ten Ivan Blatný byl blázen, nebo jen blázna hrál, aby měl klidné živobytí na psaní. Nepomohly řeči o tom, že literatura neumí všecko po detektivním způsobu vyřešit, objasnit. Ta otázka bobtnala, ale pořád tekla tím směrem: Je teda ten Blatný blázen, nebo ne? Když už to začalo připomínat české diskuze o Švejkovi, raději jsem ten proud utnul. I to je možná dobré zjištění, když člověk odchází ze čtení i s tím, že má svou hodnotu některé věci přesně nevědět.

Petr Hruška: Já dotazy nerozlišuji na blbé a chytré, ale na upřímné a předvádivé. Když se někdo ptá „ze sebe“, kvůli skutečné potřebě dozvědět se, pak je každý dotaz svatý, koneckonců, kdo může posoudit blbost a chytrost. Ale velmi protivné je – a docela snadno se to pozná – když se někdo ptá ne proto, aby se dozvěděl, ale aby se ukázal. Před autorem, před moderátorem, před zbytkem publika, jak je znalý a hlubokomyslný a zaujatý. Takové dotazy, byť by zněly sebemoudřeji, dokáží atmosféru debaty nepříjemně pokazit. Často dokonce nemají ani formu otázky a jsou jen pokusem přiživit se na vystoupení autora vystoupením svým.

Diskutuje se lépe s prozaiky? Básníci jsou přece více intimně až introvertně založeni, mnozí se moc rádi veřejně neprezentují…

Petr Hruška: To lze těžko zobecnit. Prozaici bývají někdy v pokušení více vyprávět o okolnostech vzniku svých knih, o jejich tématu, o záměrech atd. Ale básníci se někdy „prokoktají“ k náhlému, nečekanému vhledu do povahy poezie, jednou větou cosi podstatného o svých verších „prořeknou“, aniž by to v té chvíli sami čekali – to jsou ty pravé záblesky, na které celá ta debata čeká. Záleží spíše na individuální psychologii autora než na literárním druhu, ve kterém tvoří. Jura Krchovský nebo Vít Slíva se debatám vyhýbají, takový Petr Král nebo Ivan Štrpka je umí v nejlepším smyslu slova využít, Magor si je někdy přímo užíval.

Jakub Chrobák: Prozaici bývají spíše daleko připravenější, jakoby jejich syžety a příběhy přímo vybízely ke konkrétním otázkám, tak už je autoři znají a jsou na ně připravení, ale také velice často pak diskuze uteče od samotného díla k tomu, o čem to dílo vypráví, takže člověk v polovině debaty zjistí, že vůbec nemluví o skvěle napsané vzpomínkové knize Milana Uhdeho, ale o tom, jak to Uhde vlastně má s politikou a co v ní udělal dobře, a co blbě. A přitom právě Milan Uhde byl jedním z nejpříjemnějších překvapení posledních let, protože můj přirozený respekt a strach rozehnal v zásadě za jednu větu a i v sále to potom vypadalo jako na intimním jevišti, nebo při zpovědi. Je ale pravda, že u básníků také velmi často musím říct i to, že diskuze se přesouvá do kuloárů, protože se jim prostě v té chvíli žvanit o přečteném nechce. Ten, kdo na tu hru přistoupí, se potom po půlnoci diví, jak přesně se dá po několika kontušovkách a pivech formulovat, co je vlastně poezie a k čemu je na světě.

Na Měsíci autorského čtení je fascinující, že svoje práce čtou přímo tvůrci. Někdy šumlují, jindy čtou moc rychle nebo příliš tiše, kouzlo akce je ale v tom, že slyšíme přímo autora. Je to podle mě i určitý klíč k pochopení toho, proč píše zrovna tak, jak píše. Co pro vás osobně znamená autorské čtení?

Jakub Chrobák: Za prvé znova a znova objevované a potvrzované zjištění, že báseň, jednou napsaná, už ti vlastně nepatří, že se už jaksi říká sama a dokonce mnohdy úplně jinak. Kolikrát se mně stalo, že jsem si při čtení říkal: Ty vole, takto! Takto je to přesně! A za měsíc se slyším, jak stejný text čtu úplně jinak – tak, jak on chce, ne já. Na straně druhé je to prazvláštní, možná i trochu namyšlená a možná i exhibicionistická radost z blízkosti. Najednou se mně občas prostě stane, jako kdyby ti lidi, co tě poslouchají, byli s tebou málem v té chvíli, kdy se báseň psala.

Autorské čtení je také svého druhu nejbrutálnější kritikou, což zdaleka neznamená, že nejpřesnější. A to podle toho, jak lidé mlčí, jak si podávají k ústům své lahve, nebo jak nervózně smrkají, jak se v nejvyšší předstírané úctě naklání k uchu druhého a ty víš, že stejným vzduchem letí: Co je to za kravinu? V tom všem je něco dobrodružného. Na autorském čtení je prostě parádní to, že bát se ho člověk, pokud úplně nezblbne, bude už napořád. A že toto existování se strachem je pak i v těch večerech a že dobrý posluchač o tom ví a dokáže s tím být stejně pozorně, jako autor.

Petr Hruška: Když čteš slova, která jsi tak pozorně a vážně hledal při psaní, když je čteš před publikem, znějí jinak, chvějí se trochu o svůj život a ty s nimi. Slyšíš, zda žijí a jak žijí a to je dost nenahraditelné, dozvídáš se o charakteru svého psaní a své osoby v té náhlé „panice“ cosi nového a podstatného. Tahle krutost mi stále stojí za to, i když se vždy znovu před každým vystoupením proklínám, že jsem to bral.

*

Měsíc autorského čtení — čestný host Španělsko
17.
ročník (7. ostravský ročník)
3. července až 4.srpna 2016
Denně španělští autoři od 19.00 a čeští, slovenští, polští a ukrajinští ve 20.30.
Absintový klub Les, Střelniční ulice, Moravská Ostrava
PODROBNÝ PROGRAM OSTRAVSKÉ ČÁSTI ZDE

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.