Martin Kasík uhranul publikum a filharmonii na Hukvaldech doprovodil zpěv ptáků

Cesta festivalového návštěvníka vedla prvního červencového dne do Frýdku-Místku. V Národním domě se uskutečnil koncert s názvem Naši slavní rodáci. Název je dvojznačný, protože jej lze vztáhnout na dvě osobnosti pátečního programu – skladatele Leoše Janáčka a znamenitého pianistu Martina Kasíka, jehož recitál přinesl nejprve Janáčkův klavírní cyklus Po zarostlém chodníčku (1. řadu). Deset dílů Janáčkova láskyplného ohlédnutí za jeho mládím je prosyceno jemnou melancholií a vroucím výrazem v melodice. Dá se poslouchat znovu a znovu a stále je možno nacházet nové barvy, zajímavé harmonické postupy evokující zvuk varhan, starobylou atmosféru či lidové intonace.

Martin Kasík se ve svém oblíbeném Janáčkovi představil s překrásně artikulovaným tónem. Hudební výstavba frází byla téměř unikátní, vše hrálo ve prospěch osvětlování dávných vzpomínek, včetně dynamiky, tempa a agogiky. Kasíkova interpretace se podobala fotografovi, který zachytil střípky minulosti s přesností, pečlivostí a obrovským pochopením. Nejvíce uchvátily Frýdecká panna Maria, Tak neskonale úzko a V pláči. Za pozornost stojí také pianistův smysl pro hudební barvu a tempová uvolněnost, s níž staví jednotlivé části skladeb. Kasík respektoval výstavbu celého cyklu, jednotlivé části do sebe zapadaly s podivuhodnou koncízností.

Martin Kasík na Janáčkových Hukvaldech. (Foto: Svatopluk Lév)

Následoval výběr z etud Sergeje Rachmaninova, tedy hudba diametrálně odlišná. Technicky neobyčejně náročné etudy si nekladou příliš mnoho filozofických otázek, jejich úkolem je zaujmout nevšední virtuozitou, náročností pasáží, běhů a akordických rozkladů. Jako takové je Kasík ztvárnil skutečně mistrovsky, ale dokázal díky svému ponoru do díla „vyhmátnout“ místy i zajímavé hudební postupy, zejména etuda d moll op. 39 č. 8 a závěrečná D dur op. 39 č. 9 zazněly v poněkud jiné, ne jen lacině artistní rovině, ale vysvitla z nich také schopnost Rachmaninova nacházet v nástroji novou zvukovost.

Dalším bodem byly Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského. Slavný ruský skladatel, jehož pověstné pití dalo vzniknout pozoruhodným hudebním nápadům, jichž by se zřejmě jeho vrstevníci zalekli, napsal klavírní obrázky z výstavy inspirován obrazy svého přítele. Kasíkova interpretace byla opět brilantní. Vytvořil důslednou protiváhu k orchestrální verzi Maurice Ravela, která má sice mnoho nástrojových barev, ale nemůže být tak flexibilní v dynamice, agogice a spojování frází.

Kasíkovi se povedlo Obrázky skvěle barevně vystihnout, opět zaujal pružným, tentokráte spíše drsnějším tónem a rozezpívanou kantilénou v jemnějších pasážích.

Koncert byl ukázkou klavírního umění na světové úrovni a Kasíka lze obdivovat za jeho výkon dvojnásobně, protože náročný program odehrál v obrovském vedru, kdy v sále nebylo příliš k dýchání.

O den později se v hukvaldské oboře uskutečnil orchestrální koncert, na němž vystoupila Janáčkova filharmonie s dirigentem Stanislavem Vavřínkem. V jejich podání zazněla nejprve Janáčkova raná Suita op. 3. Ústředním bodem programu byl Koncert pro trombon a orchestr č.1 brušperského rodáka Josefa Matěje, který zahrál Kurt Neubauer. Sympatický trombonista pochází z jesenického podhůří a v současnosti působí jako 1. trombonista v Symfonickém orchestru hl. m. Prahy F.O.K. V téměř nesnesitelných podmínkách úporného sobotního vedra se Neubauer zaskvěl v melodicky rozezpívaném Matějově koncertě v tom nejlepším světle. Všechny tři věty utáhl jak tónově, tak výrazově a přesvědčil nádherně rozezpívanou kantilénou, skvěle vystavěnou kadencí a jistou intonací.

Janáčkova filharmonie na Janáčkových Hukvaldech. (Foto: Sv. Lév)

Také třetí skladba orchestrálního koncertu – Suita A dur op. 96 Antonína Dvořáka přinesla dobré výkony filharmoniků, příjemnou výstavbu frází i temp. Koncert v oboře byl pozoruhodný také tím, že se ucho posluchače muselo velice soustředit, Janáčkova filharmonie hrála „nasucho“ a přirozenost tak byla umocněna ptačím zpěvem, který z okolních stromů filharmoniky doprovázel svým kontrapunktem. Takto by se to Leoši Janáčkovi určitě líbilo.

Stejně tak by měl hukvaldský génius jistě radost z koncertu, který se uskutečnil následujícího dne. Třetího července 1854 se totiž Leoš Janáček na Hukvaldech „v té jizbě, co se dívá jedním oknem na kostel a druhým na pivovar“ narodil. A organizátoři Janáčkových Hukvald připravili skutečně nevšední zážitek. V kostele sv. Maxmiliána vystoupilo dechové kvinteto Musica per cinque, jehož členové patří k předním českým interpretům na své nástroje. Výborná akustika kostela, vynikající instrumentální výkony všech členů souboru a skvěle komponovaný program – to jsou patrně největší atributy intenzivního posluchačského zážitku.

Musica per cinque provedla návštěvníky koncertu hudbou různých dob. Od Renesančních tanců Claude Gervaise, přes klasicistní Dechový kvintet B-dur Franze Danziho do 20. století k barevně úchvatnému Putování krále Renée Dariuse Milhauda. Závěrečná skladba byla skutečným vrcholem koncertu – ke kvintetu se přidal Miroslav Plechatý na basklarinet a sexteto zahrálo proslulou Janáčkovu skladbu Mládí, která je ve všech čtyřech větách vrchovatě naplněna nádhernou, emotivně zbarvenou hudbou a obrovskou originalitou hudebních myšlenek.

Z nedělního festivalového koncertu. (Foto: Svatopluk Lév)

Oceňuji skvělé výkony flétnisty Roberta Hegera, hobojisty Dušana Foltýna, klarinetisty Tomáše Čisteckého, hornisty Petra Hernycha, fagotisty Michaela Vernera a samozřejmě Miroslava Plechatého. Takový Janáček, jaký zazněl včera na Hukvaldech, byl skutečně světový. O síle, s kterou mistrova hudba v dokonalém provedení zapůsobila na publikum, svědčí také frenetický aplaus, který přiměl umělce, aby zahráli z Mládí ještě jednou úryvek druhé věty.

Koncert v kostele sv. Maxmiliána měl špičkovou úroveň, skvělou dramaturgii a potvrdil, že festival Janáčkovy Hukvaldy kráčí po pevné a dobré cestě a stojí za to za jeho hudbou vyrazit, protože žádné zklamání se ani omylem nekonalo.