Slavný primáš Martin Hrbáč před ostravským koncertem: Když začnu hrát, všechno zlé mizí

Pane Hrbáči, dovolte, abych vás oslovil tak, jak je ve vašem případě zvykem: Majstre. Tento rozhovor vzniká z toho důvodu, že přijedete koncertovat do Ostravy. Kdy jste tu byl naposledy, a proč?

V Ostravě jsem naposledy vystupoval loni 28. října, a to při veřejném koncertě Brolnu v ostravském rozhlase, kde jsem účinkoval v rámci dětské soutěže mladých zpěváčků. Ale samozřejmě ne jako soutěžící, ale folklorní legenda! Jinak jsem koncertoval s mojí kapelou naposledy v televizi Noe, tehdy ještě s Lubošem Holým, asi v roce 2008.

Co pěkného jste natočili v Ostravě?

Rád vzpomínám na natáčení v Ostravě v době, kdy byl v rozhlase Jan Rokyta starší, se kterým jsem natočil spolu s muzikou Technik pár nahrávek, jako například horňáckou Bože můj, otče můj nebo slovenskou Tam za Váhom biely dom, kterou si  dnes s oblibou zahraje kdejaká cimbálová muzika. Ale nejraději mám nahrávku, kterou jsme natočili na vícestopý pás ve dvou, já a Jan, sadu horňáckých sedláckých Anička chudobná, Janošek nic nemá, ket si spolem lehnú, pánbu jim požehná“. Já jsem nahrál prim, terc, obligát, zpěv a Jan violový kontr a kontrabas.

Vy jste byli s Jankem Rokytou dobří přátelé. Janek byl ovšem čistokrevný Valach z Jasenné. Vaše Horňácko a Jankovo Valašsko, to jsou výrazné folklorní regiony. Vaše horňácká muzika hrávala písně z různých regionů i zemí. Máte v repertoáru nějakou  valašskou? A kterou valašskou máte nejradši?

Už když jsem začal hrávat s Jožkou Kubíkem, hlavně ve Strážnici na slavnostech, tak jsem poznal známé muzikanty, primáše a zpěváky z okolních regionů, jako byl třeba vynikající valašský primáš Jasénky Zdeněk Kašpar nebo Jarku Šulákovou, později Jožku Lažu, Evu Porubovou, Zdeňka Tofla a samozřejmě muziku Technik s Janem Rokytou. A mám rád všechny ty krásné známé valašské, i když s oblibou vždycky provokuji, že stejně všechny pocházejí původně z Horňácka!

Když hráváte na festivalu ve Strážnici, hrajete většinou v pátek odpoledne a končíte až po půlnoci. Tak to bylo i letos. Přitom vám bude za tři roky osmdesát let. Kde berete sílu?

Když začnu hrát, zapomenu na všechny starosti, problémy, bolesti a vnímám jenom radost a potěšení z hraní, písniček a z toho, že mají radost i ti moji příznivci. V muzice a v písničkách je nepřeberné množství nálad a pravd, které prožívali už naši předci, a já jenom navazuji na to krásné, co nám v těch písničkách a muzice  zanechali.

Mám kamaráda divadelníka Jana Číhala, který díky divadlu zvítězil nad rakovinou. Prostě to nevzdal, protože chtěl ještě hrát divadlo. O vás vím, že jste měl nedávno mozkovou příhodu, ochrnula vám částečně pravá ruka, a přesto hrajete dál. Jak se vám hraje?

Letos je to již třináct roků, co mne postihla ta nešťastná cévní příhoda. Myslel jsem, že je to konec mého muzicírování. Vzpomínám, že když jsem přijel z nemocnice domů, tak asi za týden jsem otevřel futrál s houslemi a vzal do ruky smyčec, ale ten mně vypadl z prstů. Ale nevzdal jsem to a zkoušel dál, až jsem dokázal ten smyčec udržet a postupně hrát. Bylo dobře, že levá ruka byla normální, a tak jsem brzy hrál, skoro jako před příhodou. Jinak bylo zajímavé, že mne postihla nejdřív takzvaná výstražná příhoda v kostele na Myjavě na slavnostech, kde jsme zkoušeli  spolu s Miro Dudíkem program k jubileu Samka Dudíka. Ale nevěnoval jsem tomu pozornost v domnění, že se mně jenom udělalo zle. Den předtím jsme totiž měli náročnou hru v Brně. Ale na druhý den už to bylo zlé. Ještě vzpomínám, že jsem tehdejší moji náladu vyjádřil v písničce, kterou jsem složil pro Samka Dudíka: „Keď som hrál v kostele na Myjave, Samko na mňa volal, poď Martinko ku mně, budeme hrát spolem myjavské, horňácké, ale já sem mu povedal, že já mosím hrát eště tady dole“.

Vím, že jeden váš syn je také aktivní muzikant, ale tak možná před deseti lety jsem vás viděl pod větrným mlýnem v Kuželově, jak máte na klíně malého chlapce, vy jste držel housle, on tahal smyčec a vy jste mačkal struny. To byl váš vnuk? A co dnes, hraje?

Byl to vnuk Vojtíšek, syn Martina. Dokud měl tři, čtyři roky, tak syn Martin mu pouštěl DVD  s nahrávkami mojí muziky a on vrzal, primoval, kontroval i zpíval o dušu. Každé ráno nás budil s husličkami a dožadoval se pustit muziku dědečka. Ale teď má pět roků a nějak ho to přestalo bavit. Ale to samé bylo i se starším Martinovým vnoučkem Martinkem (v rodině v pořadí čtvrtým). Nejstarší vnuk je rovněž Martin, ten musel chodit do hudebky na housle taky, ale zatím to na nějakého primáše nevypadá.

Říká se, že Moravské Slovácko, Horňácko, ale také Dolňácko a Podluží jsou regiony, kde „sa děcka rodijú s huslama“. Co je podle vás rozhodující, talent, nebo píle a výdrž při cvičení?

Obojí.  Já jsem samouk a noty jsem se učil, až když už jsem uměl docela hrát. Ale musím přiznat, že mne moc nebavilo hrát z not kdejaké etudy. Já jsem si raději zašel zahrát k Majstrovi Kubíkovi, kde jsem měl tu nejkrásnější školu.  Ale dneska jsou hudebky na vysoké úrovni a je to dobrá líheň muzikantských a primášských hvězd. A taky díky tomu, že se mladým cimbálovým muzikám v hudebkách věnuje velká pozornost.

Měli by rodiče „přitlačit“ na dítě, když se mu v útlém věku nechce chodit do hudebky? Vzpomínám na dceru Ludvíka Vaculíka, která si před otcem jednou posteskla: Nechtělo se mně chodit do klavíru a ty jsi  mě nenafackoval. A dneska bych tak ráda hrála, ale už je pozdě …

To je věčný problém. Často se potkávám s lidmi, kteří říkají to samé.

Pojďme k vašemu nadcházejícímu ostravskému koncertu. Co zahrajete? A budete mít nějaké hosty, nebo to bude čistě záležitost vaší horňácké muziky?

Muzika bude hrát tentokrát v hudeckém obsazu a samozřejmě hlavně Horňácko. Ale když bude někdo chtít zahrát na přání něco jiného, a budeme-li to umět, zahrajeme to taky.

Koncert Martina Hrbáče a jeho doprovodné kapely v ostravském Domě umění se koná v pátek 8. července od 19 hodin a bude spojený s autorským čtením výtvarníka a spisovatele Pavla Petra. Předcházet mu bude vystoupení ostravské skupiny Mamalör, která bude hrát od 16 hodin.