Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Bývalá grafiťačka a úspěšná módní designérka Sasanca: Nikdy jsem nebyla galerijní typ

Bývalá grafiťačka a úspěšná módní designérka Sasanca: Nikdy jsem nebyla galerijní typ

24.7.2016 Obraz & Slovo

Podchod na tramvajové zastávce Důl Hlubina už několik let zdobí působivé kresby příšerek vytvořené výraznou černou linkou. Jejich autorkou je výtvarnice a netradiční módní návrhářka Petra „Sasanca“ Gherbetz. Od svých 26 let se pohybuje mezi sprejery a před dvěma lety si otevřela obchod s vlastní módní značkou City Folklore. Vystudovala Ostravskou univerzitu, kde navštěvovala ateliér malby u Ivana Titora, její opravdovou školou se ale stala ostravská ulice. Říká si „city folklore artist“, což v jejím případě znamená mix street artu, komiksu, graffiti, vlivu Asie nebo sci-fi. Do širšího povědomí se dostala i díky ilustrátorskému klání Secret Wars.

Zvětšit obrázek

Výtvarnice Sasanca na archivním snímku.
Foto. Archiv umělkyně

Kde kromě podchodu u Dolu Hlubina můžou lidé najít tebou pomalované zdi?

Ten podchod není jen mou záležitostí, dělalo to hned několik lidí, moje tam jsou jen některé věci, třeba králík nebo tančící postavička s mnoha údy. Něco je ale ještě k vidění na betonových panelech, když se jede z Poruby na centrum, ale to už je taky strašně staré, tak deset let. To byla inspirace ze Zeměplochy, létající želva, věc se secesním ornamentem, ale ta už je přemalovaná.

Kdy jsi naposledy malovala na zeď?

Asi před dvěma roky. Jsem totálně zasekaná prací. Baví mě práce uvnitř komunity. Více mě přitahuje móda, nikdy jsem nebyla galerijní typ. Ilustrace byla fajn, ale ty věčné komentáře, to posuňte tak a tak… Prodávám a někdy je to sranda, mohu říct: Když se ti to nelíbí, tak vypadni.

sasanca4

Ukázka z díla výtvarnice Sasanky. (Foto: Archiv)

A kdy přišel ten zlom?

V okamžiku, když jsem si všimla u známých, že se začalo malovat více to, co se prodává, než to, co jde z tebe. Tam jsem se nikdy nechtěla dostat, protože to bylo hodně svazující. Ty výstavy, kecy kolem toho, ti lidé. Takže mě to hrozně osvobodilo.

Jak přišla éra City Folklore?

Jsem hodně tvrdohlavá. Všichni mi říkali, že živit se módou tady v Ostravě, je pičovina. Ale není to tak, jde to úplně v pohodě. Obchod mám asi dva roky, předtím jsem učila ve škole. Nebyla jsem úplně nezodpovědná. A zjistila jsem, že kolik do toho dám, tolik se mi vrací. Řekla jsem si, tak dám výpověď v práci a dám všechno do módy, a skutečně, ze dne na den to šlo nahoru.

folklore

Ukázka z produkce City Folklore.

Baví tě trička s kresbami?

Kdepak. Každý se vyvíjí, začínám tíhnout k minimalistickým věcem. Jsem jinde než před pěti lety. Nikdy jsem nechápala, jak je to možné, že když se ti líbí Dalí, skončíš u Radkeho nebo Modriana. Proč tomu tak je? Je to stejné jako v hudbě, kde se to také tak projevuje. To je ta cesta. Prostě dojdeš k očistě. Ať ve formě, nebo ve zvuku, u některých to tak zpravidla bývá. Přestala mě bavit trička s ilustracemi, někomu se to nemusí líbit, ale já jsem spokojená.

sss (2)

Ukázka z produkce City Folklore.

Vyrůstala jsi na ulici? Anebo jak ses k této tematice dostala?

Fascinovalo mě to od dětství, ale až po revoluci jsem začala potkávat takovéto typy i na ulici. Pohltí tě to a chytne. Nedávno jsem viděla jeden dokument, ve kterém redaktorka oslovila skupinku týpků kolem 50 až 60 let, kteří byli á priori proti malování po zdech. Dali jim náčiní, ukázali co a jak, vzali je na noční výlet a skončilo to tak, že týpci náruživě malovali. Je to tak, že když si k tomu přičichneš, tak tomu propadneš, prostě adrenalin.

V kolika jsi pomalovala své první zdi?

Začala jsme pozdě, až kolem 26 let, a pak se mi záhy narodilo mládě. Byly i nějaké průsery, ale nebyla jsem nikdy ten typický noční běhač, začali jsme vyhledávat opuštěná místa nebo legální možnosti. To už nebyly malby na půl hodiny, ale na několik dní. Dnes už na to není čas a jsem líná naložit barvy na vozík a tahat je někde po venku.

sasanca2

Z díla výtvarnice Sasanky. (Foto: Archiv)

Nezabýváš se ale jen navrhováním módy, vím, že ses podílela třeba na divadelní inscenaci Zuřivec…

Ano, byla to taková rychlovka, ale Ostrava je celá taková. Dělala jsem třeba i kostýmy pro seriál Pečený sněhulák, což bylo zběsilé a šíleně vyčerpávající, byly to nejhůř vydělané prachy v mém životě. Ale bylo to zábavné, muselo se hodně výtvarničit, papriky, salámy, hrušky v nadživotní velikosti, obří klíště… Každá zkušenost se cení. Jako mládě jsem pracovala v Londýně a uklízela někde v bufetu pro Araby. I to byla zajímavá zkušenost. Jediným problémem dnes je pro mě čas. Bylo by fajn, kdyby se dalo platit místo peněz časem.

Některé tvé kresby vypadají jako postavičky z hororu, čím to?

Ony jsou celkem v poho, svítí na ně světlo (úsměv)... Baví mě tvorba samotná, má samozřejmě trochu šokovat, aby to bylo divné, trochu dekadentní. Tak, že to vybočuje, ale nejde o hluboký obsah, prostě jde o to se vymezit a pobavit. Nejde o to, sdělovat nějaké informace, třeba proč můj králík blije dalšího králíka a jaký je v tu chvíli obsah mého žaludku.

Máš blízko k Davidu Lynchovi?

Ano, neděsí mě, jeho tvorba mi nepřipadá divná, naopak mě baví a hledám v tom krásu. Je to o tom, jak dovedeš věci vidět.

Nezdá se ti třeba, že strach je důležitá součást života a umění může fungovat i jako terapie?

Se strachem jsem jako dítě bojovala dost dlouho a hodně. Bývala jsem hodně sama doma a velice jsem se bála tmy. V té tmě bylo úplně všechno! Mám hodně bujnou fantazii, dokresluji si v hlavě každý flek a všechno, co se skrývá v křoví. Barák jsme měli u staré chemičky, takže jsem se jako děcko toulala se psem v opuštěné chemičce. Děda měl v Muglinově strašně velký pozemek a takové staré šopy, jak říkala prababi. Tam bylo všechno. Hodiny jsem to tam mohla prolézat. Dodneška tam šmejdím se svým dítětem a pak slyším: Mami, proč nemůžeme chodit na nějaké normální procházky jako ostatní děti? Babička mě v tom šmejdění také podporovala, ve čtyřech letech mě naučila šít a hrát kanastu, na dlouhou dobu dvě důležité věci.

Můžeš prozradit, co při tvorbě inspiruje?

Je to rozmanité, většinou inspiraci potkáš na ulici, ale třeba i v divadle. Zmínila bych třeba Jaroslava Duška a jeho větu Auru neodstříkáš, kterou jsme použila jako jeden ze svých výtvarných motivů. Z něho to vyjelo, když měl čtyři slova na improvizační téma: jako auru, kojení a další. Krásně se do toho zamotal, až z toho bylo Auru neodstříkáš. Takže inspirace je odevšad… Nápady nosím v hlavě i čtyři roky. Někdy to vypadá, že sereš od pasu, ale není to tak. Navíc, co říká Dušek, je velice moudré.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.