Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Všechno jsme dělali na koleně, byli jsme na to zvyklí, říká herečka Tereza Cisovská o původní Komorní scéně Aréna

Všechno jsme dělali na koleně, byli jsme na to zvyklí, říká herečka Tereza Cisovská o původní Komorní scéně Aréna

6.8.2016 Divadlo

Herečka Komorní scény Aréna Tereza Cisovská vynikla v roli despotické manželky záletníka Shoře v inscenaci Lidská tragikomedie. S nejmenším profesionálním divadlem v Ostravě je její kariéra spjatá už od roku 2000, kdy se zde poprvé objevila v přelomové inscenaci Prorok Ilja. Vedle hraní v „Divadle roku“ se věnuje muzikálům v Národním divadle moravskoslezském a ještě stihne zpívat v klezmerové kapele Mamalör. Na nedávném vystoupení během Colours of Ostrava, kde Aréna uvedla Ruskou zavařeninu v Gongu, vzpomíná jako na zkušenost s nohou odřenou do krve. Když herec hraje, nemusí si podle ní ani všimnout, že má zlomenou ruku.

Zvětšit obrázek

Tereza Cisovská se svými hereckými partnery během představení Lidské tragikomedie.
Foto. Roman Polášek

Vy jste téměř stálý inventář Komorní scény Aréna. Můžete porovnat, jak se vám hrálo ve staré Aréně a jak v nové?

Rozdíl v hraní si příliš neuvědomuji, ale vždy když se teď ocitám ve Staré Aréně, žasnu nad tím, jak jsme to tehdy dokázali, jak se tam vešel třeba Kafkův Zámek nebo Mrožkovo Tango. Vzpomínám si, že kritici, co k nám jezdili, už tehdy obdivovali především scénu našich představení. Nechápali, jak se to tam všechno podařilo vměstnat a ani já tomu dodnes nerozumím. Vůbec nevím, kudy jsme tam procházeli, jak jsme tam existovali, kde jsme se převlékali. Nebylo tam technické zázemí, vše jsme dělali na koleně, ale tím, jak jsme na to byli zvyklí, nám to tak nepřišlo. Teď už bychom se určitě nedokázali vrátit. Hrací prostor je v nové budově mnohem větší, dokonce i oproti některým kukátkovým jevištím máme scénu širší. Také je to tím, že hrajeme i za dveřmi, které ji uzavírají a vedou do zákulisí. Jeviště se tím prohloubí a je poměrně velké. Takto hrajeme například Gogolovy Hráče a další inscenace.

Nedávno jste ale rozšířili hrací prostor až na gigantické rozměry v bývalém plynojemu Gongu.

To nebylo naše rozhodnutí, ale  údajně naléhali a vyloženě chtěli Ruskou zavařeninu. Nám to přišlo komplikované, už jenom hrát tento typ inscenace na porty je náročné, ale na Colours of Ostrava si to prosadili.

A jaké to bylo, hrát na tak rozlehlé ploše?

Byla to zajímavá zkušenost a diváci byli pozitivně naladěni, ale mám i fyzickou památku na tohle představení. Největší změna byla, že jsme měli porty, a ty se museli vypnout v zákulisí a do té doby jsme nesměli mluvit. Tiše jsem chtěla upozornit naši nápovědku, aby mi s vypnutím pomohla, a v tu chvíli jsem narazila na reprobednu, která stála ve tmě.  S nadávkami na jazyku jsem se sesula k zemi, ale ani necekla! Odřeniny a modřiny mám do teď (smích).

To se stává často, že herec přijde k nějakému tomu šrámu?

Určitě ano, ne vždy jen na jevišti.

Zajímá mě teď právě to jeviště.

Je to celkem běžné, spousta kolegů má tu zkušenost, že se zranili vážně, ale v podstatě si toho v zápalu hry ani nevšimli. Pamatuji si historku mojí mámy z Divadla Petra Bezruče, kde byla svědkem  zlomeniny během představení. Seděla v hledišti vedle doktora a ten ji v jednu chvíli říká: Ona si zlomila ruku. Odpověděla mu, že to přece není možné, vždyť hraje dál! Hra trvala ještě půl hodiny a teprve po skončení za herečkou přišel doktor a říkal jí, že ji to musí hodně bolet. Ona si to ani neuvědomila. Když  šok odezněl, teprve  bolest ucítila! U nás se stal úraz Albertu Čubovi, když v Plešaté zpěvačce ladně skákal na jeviště. Rozřízl si nohu o okraj prakťáku a krev stříkla až k mé botě. Hrdinsky si nohu zavázal šátkem a hrál dál. Až asi za deset minut, kdy bílý kostým prosákl krví, zesinal a říká: Já už to asi nezvládnu!

Jste pojištěni?

Určitě! Doufám.

Po kom jste získala náklonnost k divadlu?

Nevím, v rodině máme samé zdravotní sestřičky, i když je pravda, že tatínek nějakou dobu zpíval v operetě, ale nebylo to jeho hlavní povolání.

Jak se vám to tedy stalo?

Věděla jsem odjakživa, že chci být herečkou nebo zpěvačkou, a nikdo mi to nevymluvil. Už ze školky mě vybrali do hudební experimentální třídy a tam mě v tom spíš ještě podpořili. Byla to Základní škola Josefa Valčíka s rozšířenou hudební výchovou v Ostravě-Porubě. Kdybych nebydlela v centru, tak bych na ni určitě zapsala i své děti.

Vy jste velmi intenzivní divadelní rodina, váš manžel je oceňovaný herec a děti Mášu a Ninu máte inspirované Čechovem…

Jméno Máša jsem měla vybrané už dávno, původně se tak měla jmenovat naše kočka, ale protože jsme z útulku přivezli kocoura, tak zůstalo v záloze. Shodou okolností jsem poté zkoušela roli Máši v Rackovi a přitom otěhotněla, takže se to spojilo. Nina se hodila do páru, obě jména jsou navíc velmi hezká.

Jaké jméno tedy zbylo na vašeho kocoura?

Ten je Janusz. Patnáct let starý.

Před patnácti lety jste v Komorní scéně Aréna dostala svou první roli v inscenaci slavného Proroka Ilji, režisér Janusz Klimsza se vám zadřel pod kůži?

Nebyla to pocta Januszovi, ale to jméno je prostě hezké.

Jak moc vás ovlivnil Janusz Klimsza?

Strašně moc, především mi dal první příležitost. Přitom jsem první půlrok po škole byla na úřadu práce a šance na angažmá nebyla příliš velká. Hostování vám nic nezaručuje, navíc to byl malý soubor, který neměl v úmyslu někoho brát. Ale pak mi dali půl úvazku a nakonec celý.

Na kterou inscenaci z té doby ještě ráda vzpomínáte?

Vzpomínám na všechny! A na většinu  ráda! Třeba na  Komplikátora od Arnošta Goldflama, režíroval  jej Akram Staněk. Byla to právě jedna z těch inscenací, kde se hodně povedla scéna. Jedna kostka jako středobod a kolem ní několik různých prostorů, kostka byla průsvitná, takže se dalo hrát i za ní. S Renátou Klemensovou a Gabrielou Wilczkovou jsme tam hráli sudičky a ještě další role. Byla to jedna ze situací, kdy mi Marek, můj pozdější manžel, dělal pasáka (smích). Ještě před tím v Chorobách mládí!

Máte za manžela herce, jak doma unikáte před divadlem?

Není třeba unikat, mám málomluvného muže. Není divné, když se nebavíme o ničem. Občas něco probereme, ale pak si každý myslíme svoje.

Své role si tedy domů neberete?

Vůbec. Ani si do toho nemluvíme.

Když hrajete v Lidské tragikomedii despotickou manželku hýřivého Shoře, inspirovala jste se s něčím z domácnosti?

Každý herec do toho vkládá své zkušenosti a podvědomí…

A vědomě?

To těžko, vzhledem k tomu, že to doma  máme naopak! Já jsem ta, co hýří a chodí do společnosti, a Marek je ten hodný, který mě usměrňuje. Takže je to protiúkol.

Jste ten typ herce, co se těší na prázdniny?

Za poslední sezónu nebo dvě si už ráda vychutnám odpočinek. Potřebuju slunce, teplo, světlo a vodu. Nikdy jsem se na prázdniny netěšila, ale teď už ano. Zvláště si musí odpočinout mé hlasivky, protože  občas zpívám v divadle a také v kapele Mamalör, se kterou jsme měli  hrát i na Festivalu v ulicích, ale rozhodli jsme se, že potřebujeme dovolenou.

Co vám imponuje na muzikálech? Zpívala jste například v Sázkách z lásky, v Josefově pestrobarevném plášti nebo v Ptákovinách.

Od dětství jsem ráda zpívala a tancovala. A v Aréně si toho moc neužiju. V pubertě jsem byla k muzikálu kritičtější, to jsem brala jen ty legendární filmové jako Vlasy a Jesus Christ Superstar. Sázky z lásky se na repertoáru moc  dlouho neudržely, i když to byl  muzikál z lákavého prostředí gangsterů a plný stylové  muziky, Josef a jeho pestrobarevný plášť se bude od září vracet a Ptákoviny, to byl úlet. Nedivím se, že skončil a nevím, proč jej dramaturgie nasadila.

Dovedete si představit, že byste opustila Ostravu?

Já ano, ale vím, že se to nikdy nestane, protože manžel by to nikdy neudělal. Je velký ostravský patriot a samozřejmě by neopustil Arénu! Já moc ráda poznávám nová místa a lidi v nich. Právě díky našemu divadlu a inscenaci Slyšení jsme se podívali do Berlína, který mi učaroval!  Líbily se mi ty architektonické kontrasty z historie a nedávné minulosti, které stojí v bezprostřední blízkosti. Němci se za ně na rozdíl od nás nestydí a klidně je vystaví a využijí a hlavně se o ně postarají, kdežto u nás tyto cenné pozůstatky dob chátrají. Pocitově a atmosférou mi to město přišlo velmi blízké, něco mezi Ostravou a Prahou.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.