Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Vídeňská klasika ožívá na novém CD členů souboru Camerata Janáček a varhaníka Tomáše Thona

Vídeňská klasika ožívá na novém CD členů souboru Camerata Janáček a varhaníka Tomáše Thona

19.8.2016 Hudba

Zásluhou brněnského vydavatele a violisty Filharmonie Brno Karla Plocka vyšel titul s názvem Komorní hudba pro smyčcové nástroje. Jedná se o pozoruhodný počin, jehož live záznam umožňuje ochutnat autenticitu živé nahrávky se vším všudy. Hudbu jednoho z největších mistrů vídeňského klasicismu Carla Ditterse von Dittersdorf oživil znamenitou interpretací ostravský komorní orchestr Camerata Janáček pod vedením koncertního mistra Pavla Doležala. Na cédéčku se nachází také výběr z varhanních skladeb Dittersova českého vrstevníka Jana Křtitele Vaňhala v stylově poučeném provedení opavského varhaníka Tomáše Thona.

Zvětšit obrázek

Soubor Camerata Janáček, jehož členové nahráli skladby Carla Ditterse von Dittersdorf.
Foto: Ivan Korč

Producent a vydavatel dávno zasutých děl zejména epochy klasicismu Karel Plocek nepostavil díla Ditterse a Vaňhala vedle sebe náhodou. Oba skladatele narozené ve stejném roce 1739 spojují podobně pohnuté osudy (které by vydaly na samostatné romány!), a dlouholeté přátelství, jež bylo zjevné ze společného muzicírování ve smyčcovém kvartetu s Mozartem a Haydnem (vynikající houslista Dittersdorf hrál druhé housle, multiinstrumentalista Vaňhal na violoncello). Oba skladatelé Plockovy kolekce se ve své době prosadili vedle Mozarta a Haydna jako neuznávanější a nejoblíbenější tvůrci své doby.

První skladbou nahrávky je Tercet G dur pro dvoje housle a violu. Smyčcové trio je v podání Cameraty Janáček nástrojově rozšířeno na tři primy, tři sekundy a dvě violy. Zvuk se tak stal daleko plnější, jednotlivé nástrojové skupiny provází vzácná vyváženost s pečlivě odstíněnou dynamikou melodicky vedoucích hlasů, doprovodů či kontrapunktických pasáží.

Tercet G dur Carla Ditterse von Dittersdorf od první věty Allegro non troppo presto dýchá od prvních tónů neobyčejně lahodnou melodikou italského typu. Na podkladě zdánlivě prosté rondové formy se rozvíjí nečekané harmonické bohatství s četnými změnami tónin a modulacemi. Provedení Cameraty se vyznačuje lehkostí, vzdušnými tahy smyčců soubor docílil až éterického vedení melodie, nenuceně zaoblených melodických ozdob a racionálně výstižné dynamické škály.

Uhrančivou melodikou oplývá také druhá věta Adagio, jejíž rytmická stránka je velmi pozoruhodná: věta začíná synkopou a přes čtvrťové trioly akceleruje v první části rytmický pohyb až k šestnáctinám se zvláštními změnami dur-mollového tónorodu.

Pregnantní MenuettoTriem si nezadá s totožnými větami Haydnových kvartetů. Dittersova hudba využívá velmi rafinovanou motivickou práci, která v konkrétním případě Menuetta sestává ze sestupných stupnicových běhů, jež opět znamenitě stupňují intenzitu výrazu střídáním principu dur a moll ve smyslu „světla a stínu“. V této větě Camerata Janáček vedle již naznačené elegance, s níž se hudebníci zmocňují jednotlivých dílů skladby, předvádí rovněž spolehlivou instrumentální vytříbenost.

Závěrečná věta Tercetu G dur je jednoduchou fugou (s expozicí, provedením i kratičkou reprízou), v níž je téma uvedeno v jednohlase výraznou melodií (dux), která obsahuje oktávový skok a trylek na citlivém tónu postupující k tónice. Ovšem už fugová odpověď (comes) není melodicky totožná. Ditters při nástupu dalšího hlasu opakuje první hudební myšlenku a při odpovědi využívá znovu comes, což odpovídá fuze dvojité (ačkoli témata se téměř neliší a druhé vyrůstá melodicky i rytmicky jednoznačně z prvního). Fugovou expozici s převahou polyfonní hudby střídají prosté homofonní pasáže v terciových a sextových intervalech s imitačním řetězením jednotlivých nástrojů. Dittersova barokní reminiscence je naplněna novou energií, čitelné střídání melodicky vedoucích nástrojů v přebírání duxu a protivět je neseno v jemně noblesní dynamické rovině bez větších přeryvů. Intenzivního výrazu dosahuje Camerata svěží odlehčeností interpretace, která se na první pohled jeví jako samozřejmá, ale právě tato vlastnost patří k výsadám mistrů.

V porovnání s Tercetem G dur je druhá skladba nahrávky Tercet F dur dílem hudebně méně velkorysým. Její charakter spočívá daleko častěji v prostém průběhu základních stupňů tóniky, také melodika nemá onu charismatickou na první poslech okouzlující tvárnost. Celková koncepce druhého tria je rovněž formálně odlišná. Po prvních rozsáhlejších dvou větách přichází kratičké MenuettoTriem a závěrečné Presto, jež demonstrují ryzí tvůrčí hledačství Ditterse, který se nespokojil s totožným formálním útvarem. V interpretaci Cameraty Janáček dosahuje i zde Dittersova hudba vzácně autentickou podobu svědčící o nevšedním hudebním talentu, který stojí za pozornost i po staletích.

Dittersova hudba je ve své nejčistší podobě hudbou svrchovaně melodickou (s tím souvisí také její vynalézavá rytmická stránka). Ve svých nejlepších tématech, motivech a harmonických funkcích je Ditters roven největším mistrům klasicismu Haydnovi a Mozartovi. Proto lze považovat záznam tercetů za počin mimořádně přínosný, interpretačně ve všech ohledech zdařilý a posluchačsky jednoznačně atraktivní.

Také výběr z varhanních skladeb Vaňhala v interpretaci Tomáše Thona zasluhuje pozornost. Opavský varhaník a muzikolog Thon se Vaňhalovým dílem dlouhodobě zabývá, vyhledává jeho díla v archivech po celé Evropě a jeho sbírka Vaňhalových varhanních děl je skutečně unikátní. Výběr skladeb obsahujících Vaňhalova praembula a fugy byl zvukově zaznamenán ve Veřovicích. Nástroj zdejšího kostela postavil v roce 1856 Jan Neusser, v roce 2013 byly varhany znamenitě restaurovány bíloveckým mistrem Martinem Tvarůžkou. Lze předpokládat, že některé fugy, které Thon na CD natočil, nebyly dosud zvukově zaznamenány a jedná se patrně o jejich světovou premiéru.

THON.jpg

Nahrávka je vzácným dokladem Vaňhalova skvělého kontrapunktického myšlení. Jejich sazba je varhanní (ač jsou určeny vedle varhan i pro pianoforte), nejsou psány klavírně, protože některé zaznamenané ligatury by v klavíru zvukově zanikly. Vaňhal ve fugách vytvořil barokně-klasicistní styl. Retrospektivní návrat k baroku je zřejmý zejména v expozicích, praembula mají znatelnější klavírní sazbu.

Thonova interpretace je zřetelně poznamenána nevšední úrovní jeho hudebně-teoretických, historických a dobově estetických poznatků. Z nahrávky čiší vzácná vyrovnanost, spolehlivá technika se opírá o pokorné odevzdání se ve prospěch hudby.

Jedinou výtkou zdařilé nahrávky je řazení jednotlivých skladeb. Domnívám se, že by bylo daleko přínosnější „promíchat“ díla obou skladatelů a neřadit je za sebe. Kdyby se polovina Vaňhalových děl přesunula mezi obě terceta, vznikl by prostor pro větší kontrastnost a také pro jednodušší srovnání děl obou velkých vídeňských mistrů.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.