Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Když ze skříní vystupují kostlivci aneb Divoká kachna v Aréně je velmi nadprůměrnou činohrou

Když ze skříní vystupují kostlivci aneb Divoká kachna v Aréně je velmi nadprůměrnou činohrou

23.10.2016 Divadlo

Komorní scéna Aréna je typickým hereckým divadlem. Její poetika stojí na dlouholetém působení dramaturga Tomáše Vůjtka, který je podepsán i pod novou inscenací Divoké kachny Henrika Ibsena v režii Davida Šiktance. Vůjtkův dlouholetý důraz na prioritu hereckých prostředků přináší ovoce již po několik let a herecký soubor doslova dozrál k uvádění vrcholných děl světové dramatiky způsobem, který je srozumitelný laickému publiku i obdivovaný odbornou kritikou. Divoká kachna, která měla v sobotu premiéru, zcela jistě naplní obě zmíněná kritéria.

Zvětšit obrázek

Tereza Cisovská a Zuzana Truplová v inscenaci Divoká kachna.
Foto: Martin Popelář

Ve výkladu zmíněného dramaturgicko-režijního tandemu a podání hereckého souboru Komorní scény Aréna je tato Ibsenova hra tragikomedií. Jednotlivé situace jsou vystavěny s důrazem na hořce komediální  potenciál autorova textu, což přináší mnoho důvodů k hlasitému smíchu diváků. Publiku je ovšem zřejmé, že se směje směšnosti a tragikomičnosti jednotlivých postav. Ibsenův text obsahuje mnoho nápověd tragického konce celého příběhu. Snad jedinou otázkou, směřující k režii inscenace, je míra potřebnosti tyto nápovědy ještě zdůrazňovat a místy i zdvojovat rekvizitami, jak je tomu třeba v případě brýlí podnikatele Verla a Hedvičiny lupy ke čtení, což vede velmi brzy k odhalení jejího skutečného otce…

divoka-kachna_161018_001

Scéna nové inscenace Divoká kachna. (Foto: Martin Popelář)

Autor scény Nikola Tempír postavil na hrací ploše panelákový pokoj vybavený sterilním nábytkem ve stylu severských nábytkových výrobců. Zdánlivá čistota a úpravnost je však v příkrém rozporu se špínou v mezilidských vztazích jednotlivých postav. Rozpor mezi uhlazeným povrchem a skrytou nevábnou skutečností ještě zdůrazňují kostýmy Juliány Kvíčalové, která zpočátku oblékla jednotlivé postavy do fraků a společenských rób, aby je postupně s průběhem děje převlékla do všedního oblečení podtrhujícího jejich charakter, ať již skutečný, nebo předstíraný. Oživující prvkem v garderobiéře postav je oděv starého Ekdala, zpočátku v silném barevném kontrastu s ostatními, dále však postupně přecházející až v celotělovou masku z vojenské maskovací sítě s úplně začerněným obličejem. Tento kostým má i nejsilnější symbolický význam. Ondřej Švandrlík v hudbě k inscenaci používá motivy i instrumentaci místy připomínající  bezduchou pop music, občas ale sáhne i po dramatických tónech podtrhujících narůstající napětí.

divoka-kachna_161018_024

Z inscenace Divoká kachna. (Foto: Martin Popelář)

Režisér David Šiktanc se v maximální míře spoléhá na herecké mistrovství představitelů všech postav. Těžiště jeho režijní práce s herci spočívá v jednání slovem,  v celé hře je jen několik režijně vybudovaných situací, například velmi vydařená scéna společného  oběda, zacházení s knihami ve druhé půli nebo samotný závěr. Autor režisérovi nastražil hned v úvodu nástrahu v podobě dlouhého dialogu mezi podnikatelem Verlem a jeho synem Gregersem (Michal Čapka). Hostující Kostas Zerdaloglu v roli podnikatele Verla hraje starého osamělého muže, který by rád předal svoji firmu synovi. Ten však otcovu firmu a podnikání vůbec zásadně odmítá.

Kostas Zerdaloglu na zkoušce Divoká kachny v Komorní scéně Aréna.

Kostas Zerdaloglu v Divoké kachně. (Foto: Martin Popelář)

Oba herci se snaží dlouhý začáteční dialog ozvláštnit všemi silami, Zerdaloglu sáhl i k řeči přes rameno a Čapka nasazuje mimiku, gestiku i intonaci v co nejširším výrazovém rejstříku, ale dialog se přece jen poněkud vleče. Stejně tak je to s i celou první polovinou do přestávky, ve které je ale tempo i rytmus spíše otázkou zažití jednotlivých postav samotnými herci než stavbou inscenace. Zajímavé je, že je to právě druhá část po přestávce, která má sice více náznaků smutného konce, ale ve které se paradoxně diváci smějí nejvíce. V této části vytěžili režisér spolu s dramaturgem maximum z komediálního potenciálu celé hry.

divoka-kachna_161018_027

Michal Čapka v Divoké kachně. (Foto: Martin Popelář)

Gregers Verle v podání výborného Michala Čapky je moralizující vizionář bez nejmenší schopnosti cokoliv vybudovat a udržet, má jen jedinou schopnost: v přesvědčení že koná dobro je pouze schopen všechno zničit. Čapkův Gregers Verle se vyznačuje dokonalým průběžným jednáním postavy a nabízí více témat k zamyšlení: je lepší jít životem v duchu pořekadla „co oči nevidí, to srdce nebolí“ a neusilovat o obnažení pravdivého obrazu  skutečnosti místo života ve lži a v  iluzích? Je dobré jít slepě za pravdou, i když to může přinést tragický konec nevinných lidí? Inscenátoři arénovské Divoké kachny odpovídají: jedině život postavený na pravdě nedá možnost tragického vývoje situace, jedině takový život nedá možnost samozvaným a mesiášským syndromem zaslepeným spasitelům jako je Gregers zničit životy druhých lidí.

divoka-kachna_161018_015

Josef Kaluža a Zuzana Truplová. (Foto: Martin Popelář)

Další vrcholný herecký výkon odevzdává Josef Kaluža, který hraje fotografa Hjalmara Ekdala. Kalužův Hjarmal je neschopný budižkničemu, navíc obdařený výraznou necitelností. Vrchní slupka milujícího manžela a otce z něj spadne zcela náhle okamžitě poté, co je informován o skutečném pozadí existence jeho rodiny a láska se dílem okamžiku mění v nenávist.

Tereza Cisovská, která hraje Hjarmalovu manželku Ginu, je velmi výrazná a přesná zejména v okamžicích, kdy má beze slov odehrát vnitřní duševní a myšlenkové procesy. Čtveřici hlavních postav doplňuje skvělým způsobem Zuzana Truplová v roli Hedviky, čtrnáctileté dcery manželů Ekdalových. Herečka zde vytvořila vskutku dětskou a dojemnou postavu dítěte milujícího své rodiče a náhle postaveného do bezvýchodné situace. Ze všech nejvíce zdařile užívá mimoslovního projevu a řeči těla.

divoka-kachna_161018_013

Zuzana Truplová a Josef Kaluža. (Foto: Martin Popelář)

Uznání však zasluhují i další účinkující: Petr Panzerberger v roli alkoholu holdujího a cynicky ironického lékaře Rellinga, Vladislav Georgiev, hrající výborně ustrašenost starého Ekdala, nebo Alena Sasínová-Polarczyk, která ztělesnila s nešťastným životním údělem smířenou paní Sörbyovou, hospodyni továrníka Verla. Zdánlivě bezvýznamnou, ale důležitou postavu  zběhlého teologa hraje Šimon Krupa, jeho Molvik je opravdový alkoholik nevnímající dění kolem sebe. Celek doplňuje Lukáš Šveda j. h. v roli sluhy Pettersena.

Z inscenace Divoké kachny v Komorní scéně Aréna.

Z inscenace Divoké kachny v Komorní scéně Aréna. (Foto: M. Popelář)

Divoká kachna v Komorní scéně Aréna opětovně otevírá debatu o vztahu obsahu a formy scénického tvaru. Někomu se může zdát režijně až neinvenční, ale proč vymýšlet nějaká režijní ozvláštnění, když text samotný a jeho vrcholná herecká interpretace k opravdovému zážitku  a naplnění cíle inscenátorů úplně stačí? Rozhodně zde celku k účinnosti nic nechybí a varovné memento celé inscenace je navýsost srozumitelné: nežijte s kostlivcem ve skříni, protože zcela jistě, ať chcete nebo ne, ze skříně vystoupí a udělá kostlivce z vás. Nežijte ve lži, protože vaše lež může zabít úplně nevinného člověka, dokonce i vaše dítě.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.