Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Dramaturg festivalu Norma Jan Horák: Dekonstrukce divadla již proběhla, nám nezbývá než si hrát

Dramaturg festivalu Norma Jan Horák: Dekonstrukce divadla již proběhla, nám nezbývá než si hrát

8.11.2016 Divadlo

Jan Horák (1977) v letech 2000 až 2008 studoval Katedru divadelní vědy FF UK. Je autorem literárních a divadelních recenzí v Literárních novinách, A2, výtvarných recenzí v Ateliéru a v dalších uměleckých publikacích. Uspořádal řadu výstav českých umělců v zahraničí, působil v Experimentálním prostoru Roxy / NoD. V letech 2008 – 2012 byl dramaturgem divadla a filmového klubu MeetFactory. V roce 2009 získal Cenua Next Wave za umělecké vedení Divadla MeetFactory. V současné době je uměleckým ředitelem a dramaturgem pražského Studia Hrdinů a dramaturgem ostravského festivalu Norma, jehož druhý ročník se uskuteční v pátek a v sobotu.

Zvětšit obrázek

Dramaturg festivalu Norma Jan Horák.
Foto: Studio Hrdinů Praha

V programu festivalu Norma 2016 je u prvního představení, Bagrového baletu, napsáno, že půjde částečně o rekonstrukci Schlemmerova Triadického baletu. Tam ale šlo o dva muže a jednu ženu, tady jsou dva tanečníci, muž a žena, a dva bagry. V čem je tedy spojitost s Triadickým baletem?

Tento projekt se realizoval pouze jednou v Polsku a já jsem ho naživo neviděl, jen jsem se o něm dozvěděl. Poté jsem zhlédl záznam a přišlo mi to zajímavé a vhodné pro dramaturgii letošní Normy. Ale abych mohl porovnat Schlemmerův Triadický balet s tímto, musel bych celek vidět na vlastní oči. Tady jde spíše o vyjádření vztahu mezi člověkem, strojem a prostorem. Ale fundovaně porovnávat Schlemmera s tímto projektem, to bych opravdu v této chvíli nemohl.

Dobře. Nicméně, už při zhlédnutí fotografie z představení Bagrového baletu přichází na mysl otázka, nakolik je ten projekt zaměřen na vztah mezi člověkem a technikou, tedy stroji. Navíc bagr, to je docela silný stroj, a nabízí se asociace slabý člověk – silný stroj, či naopak?

Jde tam především o tu zmiňovanou vazbu mezi člověkem, strojem a prostorem. Autorku zajímá nadřazenost člověka nad strojem a naopak. Vzniká tam také něco, co by se snad dalo nazvat až jakousi práci s mandalou. Protože kromě estetizovaného pohybu mezi člověkem a strojem je tam práce s objektem, což je písek, který je přemisťován a vytváří se tím určité obrazy.

K druhému bodu programu, kterým je představení Studia Hrdinů Sjón (Tereza Hofová/Kamila Polívková) Skugga Baldur: Z charakteristiky uvedené v programu není zcela zřejmé, o jaký půjde žánr…

Je to především činoherní představení.

Takže by dost velkou roli měl hrát text…

Ano. Je to založeno na textu. Ale důležitou roli tam hraje také výtvarná a pohybová stránka.

A co je hlavním tématem toho kusu?

Je to setkání principů islandské mýtotvorné a české nebo možná spíše evropské divadelní tradice. Je to vlastně jakási novodobá sága, ale nejdůležitější asi je setkání těch dvou kultur. Velmi důležitou roli hraje inspirace vycházející z průběhu zkoušení jak v Čechách, tak na Islandu. Dá se říct, že celý první den je zaměřený na střetávání kultur. Bagrový balet kromě své Schlemmerovské linie pracuje s jistou licencí, s až budhistickým rozměrem. Skugga Baldur se snaží převést do Čech Islandskou ságu a projekt Bokko velmi uvolněně korejský popkulturní fenomén.

To zní zajímavě. Půjde o vyjádření vašeho vztahu (myslím tím inscenaci jako celek) k severskému umění, myšlení, nebo dejme tomu i severskému způsobu života?

Je to o vzájemném inspirování. Protože jsme na Islandu do té věci zapojili i místní lidi, konkrétně postižené downovým syndromem, a chtěli jsme využít i jejich vztah a vnímání vlastní země. Jejich především výtvarný vklad je důležitou složkou celku.

U třetího představení letošní Normy, Bokko, se hovoří o vlivu médií na společnost. Tady se ani nechci ptát na samotný artefakt, ale zajímá mne váš názor na média a jejich působení na dnešní českou společnost.

V jistém smyslu je dnes vliv médií na realitu stále více nebezpečný. Nemohu se zbavit potřeby sledovat to, co se objevuje v médiích, a vidím, že mediální obraz naší globální společnosti je stále více rozostřenější, především asi proto, že velmi relativizuje takové hodnoty jako je pravda a objektivita. Především v kontextu toho, jak politici skrze média komunikují s veřejností, je ten pocit jaksi stále více deprimující. Ale přece jen bych chtěl říct něco na adresu toho představení jako takového. Půjde o velmi energickou záležitost, která se odehraje v prostorách bývalého Bauhausu, a cílem mimo jiné bude vytvoření prostoru pro vzájemné pobavení se během následujícího času po představení, takže doufám, že diváci zůstanou. Jde o jakýsi předstupeň k následnému večírku.

Teď jsme u dalšího bodu programu, u Milana Grygara a Akustických kreseb. Půjde o performanci, která je svým způsobem originál a už se nikdy nemůže opakovat, nebo jde o již pevný, fixovaný tvar?

Popravdě tento projekt jsem neměl možnost vidět, vybral jsem ho na základě důvěry v okruh tvůrců a zvolenému tématu. Tento projekt bude mít na festivalu premiéru, stejně jako projekt Dominika Gajarského.

Dalším představením je tedy projekt Dominika Gajarského a Laury Trenčianské Aesop’s fables no. 2. Dočetl jsem se, že jde o třináct asijských bajek.  O jaký žánr půjde. Jedná se o interpretaci textu?

Možná by se dal použít termín konceptuálně-performativní tvar. Nelze ale říci, že by se performerka odrážela od textu, spíše se text prolíná s ostatními složkami. A všechny složky, tedy mluvené slovo, hudba, pohyb, výtvarná stránka, tu jsou vzájemně vyrovnané. Možná bych mohl hovořit o novém uchopení klasických bajkových příběhů. Jsou to krátké, fragmentální bajky propojené s asociativními osobními postřehy, které texty bajek volně konfrontují. Někomu může ten výsledek připadat nekomunikativní a bude v tom část pravdy, ta věc je svým způsobem uzavřena do sebe.

Poslední věc, Blau Peru. Je to filmové představení?

Je to projekce z kotoučů formátu 8 mm, které autoři nalezli a vyfabulovali si z nich příběh.

A o co jde v tom příběhu?

O cestu rakouského obchodníka pana Blau do Jižní Ameriky začátku 80. let.

Celý festival Norma už v loňském roce obsahoval velkou míru konceptuálního umění. Také letos se v programu objevuje něco podobného…

Konceptuální přístup je jakýmsi leitmotivem celého festivalu.

V této věci běží neustále živá debata, nakolik je dnes konceptuální umění věrno svým zakladatelům, kteří odmítali tradiční formální postupy. A nabízí se otázka, zdali dnes nejde jen o snahu formálně jinak uchopit stále stejná témata. Ptám se tak i proto, že mnozí konceptuální umělci, mezi které řadím i vás, často usilují o velmi kvalitní formu, poměřováno ale tradičními měřítky. Není to ve vzájemném rozporu?

Konceptuální umění, nebo spíše to, co si pod tím představuji, je pro mě svobodným prostorem o uvažování nad uměním. Myslím, že ten termín používám velmi svévolně, je to určitá škatulka, kterou teoretici potřebují, a já jsem ji a s jistým alibismem přijal. Snaha o velmi kvalitní formu nikdy nebyla v rozporu s konceptuálním uvažováním. Nevím, co jsou přesně ta tradiční měřítka, děláme divadlo, uvažujeme nad divadlem a vyjadřujeme se divadlem. Dekonstrukce divadla již proběhla, nám nezbývá než si hrát.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.