Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Ostravští skladatelé po boku Leoše Janáčka aneb Hudební současnost začala nejlépe, jak mohla

Ostravští skladatelé po boku Leoše Janáčka aneb Hudební současnost začala nejlépe, jak mohla

9.11.2016 Hudba

Festival Hudební současnost se letos rozmáchl v pestrou škálu rozličného umění skladatelského, interpretačního i výtvarného. Úterní zahajovací koncert nebyl jen přehlídkou velkých jmen ostravské hudební kultury Milana Báchorka, Edvarda Schiffauera, Miroslava Klegy či Jana Grossmanna, nýbrž i instrumentačně nečekanou sondou do díla Leoše Janáčka v podobě cimbálu Daniela Skály a Gabriely Jílkové. Program 42. ročníku vypadá impozantně, vraťme se však k tomu, co bylo na úvodním koncertě k vidění a slyšení.

Zvětšit obrázek

Úvodní koncert přehlídky uzavřel sbor Permoník.
Foto: Martin Popelář

„Hlavním dramaturgickým tmelem Hudební současnosti se nám stal princip propojování,“ stojí psáno v úvodu festivalové brožury slovy uměleckého ředitele festivalu Daniela Skály poněkud rozmazaným písmem. Typografická stránka bulletinu by v tomto ohledu snesla preciznější oko. Z programu je zřejmé, že počet koncertů Hudební současnosti vzrostl, každý má svého vlastního dramaturga, orientaci a hudební směřování, což je progresivní, potěšující novinka.

image00014

Daniel Skála přivítal publikum úvodního koncertu. (Foto: Martin Popelář)

Úvodní projev pronesl v sále Janáčkovy konzervatoře nový ředitel festivalu Daniel Skála. Ačkoli ihned v úvodu poznamenal, že jeho řeč bude improvizovaná, ani zdaleka se nejednalo o nekoncepčnost – Skálův proslov byl velmi živý, vtipný a použitým slovním výrazivem i noblesní. Na posluchače tak dýchla skálopevná důvěra ve zvolenou dramaturgickou koncepci. Tak například v sále byly rozmístěny plastové figuríny s natištěnými obličeji skladatelů. Tak se vlastně toužebné stalo skutečností: člověk si mohl sednout třeba vedle Krzysztofa Pendereckého nebo vedle ostravského doyena skladby Milana Báchorka. Jejich i figuríny dalších skladatelů z dílny výtvarníka Tomáše Volkmera byly rozhozeny horizontálně i vertikálně napříč sálem.

0002

Figuríny skladatelů krátce před vpuštěním publika. (Foto: Martin Popelář)

Skála poprosil, aby jimi případně posluchači nešustili, protože koncert bude natáčen. Toto šibalské gesto se povedlo. Stejně tak jeho omluva skladateli Edvardu Schiffauerovi za neuvedení názvů tří skladeb pro čtyři citery. Lehce rozpustilý projev uměleckého ředitele festivalu Skály byl sympatický, závěrečný citát pak potvrdil, že za onou rozpustilostí, stála bezvadná příprava a přesně cílená a trefná slova.

Vraťme se k hudbě. Cože vlastně Hudební současnost na zahajovacím koncertu nabídla? Jako první se objevilo na pódiu ostravské těleso Benda Quartet. Ti, kdo toto mladé smyčcové kvarteto znají, určitě zaregistrovali, že došlo k nečekané alternaci. Na pozici prvních houslí se objevil nově jeden z koncertních mistrů Janáčkovy filharmonie Jakub Černohorský. Houslistu Petra Grabovského a violoncellistu Tomáše Svozila posluchači zastihli na svých místech, violy se nově ujal houslista Petr Benda.

image00025

Z koncertu Benda Quartetu. (Foto: Martin Popelář)

Benda Quartet zahrál jednovětou skladbu legendy ostravského rozhlasu Vladimíra Studničky s názvem Na oko baroko. Tuším, že název více než šedesát let staré skladby vznikl drahně později, než byla skutečně psána. Jak posléze milý skladatel prozradil, jednalo se o absolventský výstup z předmětu Nauka o kontrapunktu. V této souvislosti také Studnička velmi sympaticky připomněl osobnost pedagoga, který jej tehdy kontrapunktu vyučoval – Josef Kubenka patří mezi legendy ostravského hudebního školství a jeho předčasná smrt ve vlaku byla pro Ostravu podobnou ztrátou jako brzy připomínané výročí úmrtí tragicky zesnulého dirigenta Janáčkovy filharmonie Václava Jiráčka.

Studničkova skladba v sobě pojí folklorně prostou melodiku a romantickou harmonii. Na první poslech však lze okamžitě vyzdvihnout perfektní motivickou práci a plastickou nástrojovou fakturu. Po preludiu následovala fuga, v níž se Studnička představil jako vynikající znalec kontrapunktu. Podání Benda Quartetu bylo muzikantsky šťavnaté, s precizními výkony všech členů.

image00145

Citerové trio Citrum a Michal Müller. (Foto: M. Popelář)

Následovaly Tři polky pro čtyři citery Edvarda Schiffauera v podání citerového tria Citrium a Michala Müllera coby zodpovědného a náležitě zapáleného „šéfa“ tohoto hudebního projektu. Šlo o skladby Polka pro sýkorčino koňadro, Polka pro Rumcajsovu Manku a Polka pro Zlatou tretru.

A zaznělo něco, co se na koncertech hudebních současností tak běžně neslýchává. Umět udělat legraci v hudbě, to je totiž dáno jen velmi málo skladatelům, a je to velmi těžké. Jedním z nich však bezesporu je Edvard Schiffauer. Z jeho tří skladeb inspirovaných koloritem vídeňské secese či starých kriminálek s Liškovou hudbou čišelo živelné muzicírování, bez zjevné snahy o zvukové kouzlo dané specifickou barvou citery. Kabaret, chromatický tlak, místy až neapolská melodická lyričnost a jinde zase větrno jako z karet večerníčka. Schiffauer by se mohl noblesně pasovat na nástupce Petra Skoumala, kéž by měl k této tvorbě dostatek příležitostí a nabídek.

image00154

Členky Citria během koncertu. (Foto: Martin Popelář)

Klobouk dolů také před interpretací Citria. Kateřina Nováková, Jana Jodlbauer a Pavlína Cabadajová mne bezezbytku přesvědčily o smysluplnosti této skladby. A Michal Müller od začátku do konce jejich vystoupení potvrzoval své hudební vzdělání, erudici a nadšení pro objevování tohoto nevšedního nástroje.

Miroslav Klega patří k váženým osobnostem ostravské hudby. Málokdo z mé generace si jej může pamatovat osobně. Přesto například jeho Pantomima nebo Výpověď osamělého pěšáka se mi výrazně zapsaly do hudebního povědomí. Na koncertě zazněl Klegův Koncertní kus pro housle a klavír v podání velmi vzácném. Houslového partu se ujala velká osobnost houslové interpretace Vítězslav Kuzník a klavírního Zdeněk Pěček – dvorní klavírista řady ostravských umělců a těles. Oba pánové zahráli skladbu znamenitě, oceňuji vynikající rytmický přehled Zdeňka Pěčka i nádherný, ve výškách plnokrevný tón Vítězslava Kuzníka.

image00218

Houslista Vítězslav Kuzník, v pozadí klavírista Zdeněk Pěček. (Foto: Martin Popelář)

Skladba mne ale za srdce tentokrát nevzala. Blýskla se sice expresivním výrazem, předvedla, jak se dá využít volná tonalita či jak se zahušťují akordy. Celá však vyzněla jako určité programově schematické řešení konkrétního skladatelského problému. Řešení, které se nemusí nutně přenést na sluchovou zkušenost posluchače. Rozvleklost a určitá přemíra konstrukce k výslednému vjemu recipienta na příjemnějším dojmu nepřidaly. Ale všechna čest jejím protagonistům a osobně vím, že Miroslav Klega má výborné skladby.

Podobný dojem na mne zanechala skladba dlouholetého profesora Janáčkovy konzervatoře, skladatele Vladimíra Svatoše. Jakkoli si vážím jeho jiných instrumentálních či písňových opusů, tentokrát mne Toccata concertata pro klavír nijak výrazněji nezasáhla. Co se mi však vrylo do paměti, byla výtečná interpretace klavíristky Karly Fucimanové. Ta ve Svatošově skladbě očividně nechala prsty. Z Toccaty na mne čišela podobně rafinovaná konstrukce a erudovaná znalost skladatelských technik, ovšem bez průkaznější schopnosti tyto posvětit výraznější melodikou a přímočařejší hudební syntaxí.

image00347

Klavíristka Karla Fucimanová. (Foto: Martin Popelář)

Ta byla zřetelnější u následující skladby, jejíž šíp mne zasáhl podobně jako postavu v jejím názvu. Autor Jan Grossmann rád využívá u svých skladeb svérázně neotřelých názvů. Jeho kompozice Apollo, telum suum mitte! (Apolone, vystřel svůj šíp!) vytyčuje myšlenkový obzor tohoto skladatele, který je sympatický příklonem ke kulturní tradici evropské hudby, ale překvapuje rovněž zvukovou originalitou v podobě nezvyklé nástrojové sazby příčné flétny a kontrabasu.

image00515

Izabela Brodová a Martin Raška. (Foto: Martin Popelář)

Grossmannova skladba nezapře velkou skladatelskou erudici autora, která se odrazila ve virtuozitě flétnového (v podání Izabely Brodové) i kontrabasového partu (v interpretaci Martina Rašky). I přes strhující, rytmicky nápadité figurace první věty, či zaříkávací, šamansky magické bezčasí a v etnické kultuře kořenící glissanda obou nástrojů, mi v této kompozici chyběl výraznější hudební nápad, který by celou jinak řemeslně bezvadnou hudební výstavbu posvětil. Naprosto strhující však byla interpretace obou umělců, která patřila k vrcholům večera.

O přestávce posluchači mohli zhlédnout výstavu Šárky Mikeskové a Václava Buchtelíka ve foyeru Janáčkovy konzervatoře, která představila působivé plastiky, obrazy i zcela nevšední vizualizaci a scénické ztvárnění koncertu v podobě v úvodu zmíněných plastových figurín. Kurátor výstavy Jan Šnéberger se ujal komentáře a provedl návštěvníky srdnatým a sympaticky originálním projevem výstavou.

image00602

Gabriela Jílková a Daniel Skála. (Foto: Martin Popelář)

Následující půle koncertu byla věnována dílu Leoše Janáčka, Milana Báchorka a olomouckého skladatele se silnou vazbou na Ostravu Jana Vičara. Z Janáčkovy tvorby zazněl výběr z druhé řady klavírního cyklu „Po zarostlém chodníčku“ v interpretaci cimbalistů Daniela Skály a Gabriely Jílkové. Na hudebním projevu obou umělců oceňuji pokoru a souznění Jílkové s Janáčkovou citlivou klavírní sazbou a také rozmarné gusto a neskrývané interpretační nadšení Daniela Skály, jehož instrumentální kvality nenechaly nikoho z posluchačů na pochybách.

image00710

Gabriela Jílková a Daniel Skála. (Foto: Martin Popelář)

Skála s Jílkovou se rovněž ujali svých nástrojů ve Frenštátské voničce písní pro dětský sbor, dvě zobcové flétny dva cimbály a perkuse Milana Báchorka. Skvělým partnerem jim byl Koncertní sbor Permoník a Mužský komorní sbor Permoník, který dirigovala sbormistryně Martina Juríková. Báchorkovy písňové cykly jsou už dávno neodmyslitelnou ostravskou klasikou a patří k tomu nejpůvabnějšímu, co je ve folklorní ohlasové tvorbě k slyšení. Také díky pěvecky úžasné interpretaci mladých zpěvaček a zpěváků z Permoníku. Ti se skvěle uvedli také v následující úpravě z cyklu Královničky Leoše Janáčka.

image00902

Sbor Permoník během koncertu. (Foto: Martin Popelář)

Závěrem zazněla strhující kompozice Gorale Jana Vičara, v níž Permoník jedinečným způsobem exceloval v stratofonním vrstvení hlasů, živelné choreografii a přesvědčivé intonační čistotě. Klavírní spolupráci obstarala spolehlivým způsobem Hana Šobrová. Jedinou výtku bych měl k zvukové intenzitě – klavír místy pod razantní dynamikou sboru zanikal, tuto drobnou vadu by jednoduše odstranilo otevření víka.

Vyznění zahajovacího koncertu Hudební současnosti bylo nad očekávání výborné. Festival následně pokračuje exkluzívní přehlídkou současného hudebního umění, na němž posluchači mohou zavítat na koncert vynikajících ostravských sborových těles Canticum Ostrava a Ostravské učitelky či na zcela výjimečnou improvizaci Freejazzového tria. Věřím, spolu s organizátory, že se bude rovněž jednat o nevšední hudební zážitek.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.