Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Nedělní toulky hudbou Ostravska: Matiné PSMU a Novoroční koncert v Řepištích měly vysokou úroveň

Nedělní toulky hudbou Ostravska: Matiné PSMU a Novoroční koncert v Řepištích měly vysokou úroveň

23.1.2017 08:38 Hudba

Den naplněný hudbou. I tak by se dala označit neděle 22. ledna, kdy se uskutečily dva zajímavé koncerty. Dopoledne proběhlo tradiční matiné Pěveckého sboru moravských učitelů, které přivedlo do Domu kultury města Ostravy stálé příznivce legendárního sborového tělesa, ale i spoustu mladých, zvídavých dětí. Odpoledne se poté v Řepištích rozezněl Novoroční koncert orchestru Moravskoslezská Sinfonietta, který v tamní sportovní hale patří už šest let k neodmyslitelným kulturním pilířům regionu. Ani jeden z těchto koncertů jsme nemohli minout.

Zvětšit obrázek

Dirigent Václav Dlask řídil Moravskoslezskou Sinfoniettu.
Foto: Lucie Maceczková.

Legendární sbor se zkratkou PSMU. Kdo by jej neznal, vždyť na něj chodívaly naše babičky, maminky a dnes na PSMU vodíme naše děti. Sbor letos vstupuje do 114. sezóny a v roce 2015 prošel významnou obměnou, kdy po téměř čtyřicetiletém, vynikajícím působení Lubomíra Mátla přichází mladá generace v podobě nového uměleckého vedoucího Jiřího Najvara. Ten také – spolu se sbormistrem Jiřím Šimáčkem připravil následující program.

Mystické prožívání víry bylo velmi blízké skladateli a sbormistru Pavlu G. Česnokovovi, jehož působivé Spaseniye sodelal, Sovět převěčnyj a S nami Bog zazněly v úvodu za řízení Jiřího Najvara. Velmi náročná intonace a promyšlená dynamická výstavba vyvolaly starodávný, poutavý religiózní obraz pravoslavného Ruska beze stop strachu ze Stalinových zrůdných represí, ačkoli s nimi Česnokov měl v životě také svou neblahou zkušenost.

Salve Regina skladatele Josefa Vejvody zazněla v poloze, kterou od etablovaného jazzmana možná někteří nečekali. Duchovních písní na latinské texty má Vejvoda vícero a Salve Regina patří k těm nejlepším. Skladba zazněla ve světové premiéře v roce 2010 v Ostravě právě v interpretaci PSMU a také nedělní provedení sbormistra Jiřího Šimáčka bylo velmi zdařilé.

Z nedělního koncertu PSMU.

V pomyslném centru nedělního matiné se nacházely dvě skladby, jejichž myšlenková a citová hloubka rozestupuje hladiny všedního bytí a obnažuje existenciální a duchovní otázky: Kdo jsme? Kam kráčíme? Můžeme se v životě o někoho opřít? Na podobné dotazy odpovídá už přes čtyřicet let estonský skladatel Arvo Pärt poměrně konzistentně, jeho hudba je svého druhu modlitbou: mystické hovory s neměnným, vyšším řádem, kterému lze říkat Bůh, či jakkoli jinak. Klidný, statický tok jeho duchovních skladeb jakoby zamrznul v řečišti času, v Pärtově hudebním vesmíru není důvod někam spěchat, je očistné se do něj ponořit a setrvat. Na bicí nástroje sboristy sugestivně doprovodila Lenka Škrlová. Provedení jeho De profundis (Z hlubin volám) bylo úchvatné, přesto bych měl jednu zásadní výhradu: rytmický tep skladby měl ve sboru tendenci zrychlovat, což není  – v podobně strukturované hudební výpovědi – úplně nejlepší řešení.

Následující kantáta s melodramatickými prvky Hora tří světel Bohuslava Martinů zazněla v umělecky výrazné spolupráci varhaníka Lukáše Kubenky, který své interpretaci vtělil osobní citovost a pevnou technickou jistotu. Sólově výraznější pěvecký part tradičně obstaral Václav Curylo a provedení této skladby se velice povedlo, byť by si šestadvacetičlenný sbor v této skladbě vyžadoval mohutnější obsadu a větší zvukovost.

Z nedělního koncertu PSMU.

Po druhé přestávce PSMU pokračovalo drobnějšími skladbami, odlehčenějšího rázu s názvuky lidových intonací. Zazněly skladby letos jubilujícího ostravského skladatele a pedagoga Pavla Staňka (Pásla husy pode dvorem), Jana Šoupala (Pod tým naším okénečkom), Oldřicha Halmy (Co že to prekrásné ptáča a Zazpívej slavíčku) a Pavla Křížkovského (Čáry, Šatečka, Dar za lásku). Koncert PSMU vyvolal tradičně nadšený ohlas publika, které se vyžádalo dva přídavky v podobě Lásky opravdivé Leoše Janáčka a Moravěnky Josefa Nešvery. Ve třetím bloku se v dobrém světle představili sólisté PSMU, kteří už od počátku koncertu podávali výborné pěvecké výkony. K I. Stejskalovi, A. Tomáškovi, V. Curylovi se tak zodpovědnou interpretací přidali sólisté O. Solanský a A. Svěrák. Vrchol koncertu lze spatřovat v provedení skladeb Bohuslava Martinů a Pavla Křížkovského.

Koncert PSMU měl vyváženou a nápaditou dramaturgii. Členění do tří bloků mohlo být časově vyváženější, první přestávka následovala už po 25 minutách. To je však podotknutí, které dobrou úroveň koncertu a zodpovědné sbormistrovské výsledky Jiřího Najvara, Jiřího Šimáčka a všech účinkujících nijak neohrozilo.

*

Ve čtyři hodiny odpoledne se paprsky zapadajícího slunce ještě opíraly do dřevěné svatyně kostela Sv. Archanděla Michaela v Řepištích. Chvíli zlaté sluneční proudy zalily i hrob básníka Bohumila Pavloka, od jehož smrti uplynulo 16. ledna patnáct let. Řepišťská sportovní hala byla poměrně zaplněná a Moravskoslezská Sinfonietta, která zde má své zázemí, zahájila svůj Novoroční koncert v barokním duchu. Koncert pro pikolu a orchestr a moll Antonia Vivaldiho patří k nádherným kompozicím, které kladou mimořádné nároky na sólového interpreta. Tím byla ve Vivaldiho skladbě flétnistka Janáčkovy filharmonie Petra Olajcová. Nebylo to poprvé, kdy se tato sympatická mladá dáma představila v sólové roli: vzpomeňme na její brilantní nastudování Koncertu pro flétnu e moll Františka Bendy před dvěma lety v ostravském Domě kultury. Také v neděli posluchači zaslechli Olajcovou ve vynikající formě, kterou nezaskočila ani pověstná, úmorná triolová pasáž v první větě. Flétnistka zahrála koncert s rytmicky pevnou jistotou a pěknou stylově poučenou artikulací melodických ozdob.

Flétnistka Petra Olajcová. (Foto: Lucie Maceczková)

Druhou sólistkou večera byla cembalistka Jarmila Paclová. Ta nejprve s orchestrem přednesla Concertino pro harpsichord a orchestr Waltera Leigha. Skladba u nás téměř neznámého anglického autora, který tragicky zahynul poměrně mlád během obléhání Tobruku, překvapila vzrušenou neoklasicistní sazbou a velkým melodickým fondem skladatele. Paclová zaujala sympatickou procítěností své interpretace a přehlednou výstavbou frází. Po přestávce usměvavá cembalistka pokračovala Koncertem pro harpsichord a orchestr polského mistra Henryka Góreckého. I v této skladbě se prezentovala ve výborném světle, sluší se také pochválit nastudování mladého dirigenta Václava Dlaska, který Góreckého partituru rozezněl do velké dynamické šíře v adekvátní volbě temp.

Jarmila Paclová během nedělního koncertu. (Foto: Lucie Maceczková)

Tempové rozvržení se Dlaskovi ne úplně zdařilo vystihnout v poslední skladbě večera – I. symfonii vratimovského skladatele Eduarda Dřízgy. První věta je psána Allegro a závěrečná čtvrtá dokonce Allegro vivace, tempový kontrast v celkovém kinetickém rozvržení této skladby však trochu chyběl. Co však Dlaskovo pojetí nepostrádalo, bylo precizní dynamické i agogické rozvržení a zodpovědné instrumentální výkony smyčců i jednotlivých dřevěných dechových nástrojů, které v této drobné symfonii sehrávají velkou melodickou úlohu. Skvěle se předvedly zejména klarinety a fagoty. Dřízgova symfonie zazněla s průzračností čisté studánky a je téměř neuvěřitelné, jaký melodický dar se v talentovaném autorovi od raného mládí (symfonii vytvořil ještě jako „náctiletý“) ukrýval.

Novoroční koncert Moravskoslezské Sinfonietty měl tradičně vkus a atmosféru. Byl báječně moderován jednatelem Sinfonietty Janem Soukupem, slovo dostal také starosta obce, Rostislav Kožušník, který pokřtil nově zakoupený nástroj – kontrabas z dílny mistra Petra Petlacha šampaňským – s opatrností a ohleduplností vůči novému členu smyčcové rodiny.

Z nedělního křtu nového kontrabasu. (Foto: Lucie Maceczková)

Na programu Novoročního koncertu Moravskoslezské Sinfonietty oceňuji zejména dramaturgii, která byla průbojná a nebála se vsadit na tři skladby 20. století. Co mně trochu chybělo, byl větší entuziasmus a nadšení ze strany hráčů orchestru, kteří koncert odehráli vesměs s kamennými tvářemi (kromě sympatické a precizní koncertní mistryně Daniely Grygarové, houslistky Ley Nguen a fagotisty Jana Soukupa), jako by se neskrývaný humor a elegance barokních či neoklasicistních melodií Vivaldiho a Dřízgy musely předávat se zamračenou vážností. Snad příště méně upjatosti, větší rozlet a pohoda zvednou posluchače i ze židlí.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.