Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Atd. Katyň, Nisko, Hanke. Zesnulý historik Mečislav Borák ulehčil stovkám pozůstalých po obětech totalit

Katyň, Nisko, Hanke. Zesnulý historik Mečislav Borák ulehčil stovkám pozůstalých po obětech totalit

15.3.2017 21:32 Atd.

Padesát nebo šedesát let neměli ani tušení o osudech svých blízkých, neboť nacisté a komunisté se jejich stopu na téhle planetě snažili navždy vygumovat. Historik Mečislav Borák zvaný Míťa však stovkám nešťastných pozůstalých dokázal dovyprávět příběhy ztracených příbuzných, kteří zahynuli v Katyni, Nisku či v jiných totalitních lágrech. A i když do temných dějin vnášel mnoho světla, plamen jeho života zhasl poněkud předčasně. Zesnul po těžké nemoci 15. března 2017 v ranních hodinách.

Zvětšit obrázek

Historik Mečislav Borák (1945-2017) zaplnil bílá místa novodobé historie.
Foto: Slezská univerzita v Opavě

Ostravský historik Mečislav Borák se narodil na samém sklonku války v lednu roku 1945, aby do posledních chvil svého života zůstal s válkou niterně spojený. Pořád totiž myslel na další a další oběti hitlerovského i stalinského režimu, k jejichž nejasným osudům chtěl ještě doplnit alespoň základní fakta. „Les, který nás obklopuje a chrání před mrazivými větry, je borový, ale tak velký a vysoký, že jsem v životě neviděl větší…,“ napsal Karol Sliwka z Nýdku jen pár týdnů předtím, než byl v roce 1940 zastřelen ruskými silami NKVD a zahrabán do hromadného hrobu v Katyni.

Když Mečislav Borák začal po roce 1989 pátrat v ruských archivech po obětech stalinského teroru v Katyni, narazil i na Karola Sliwku, který vyrůstal v obcích Nýdek a Bystřice nedaleko Třince a byl po polském záboru Těšínska v roce 1938 odvelen jako poručík v záloze do polské armády. V dubnu 1940 pak zahynul v Katyni, ale to už neměl jméno a sovětská NKVD ho evidovala jen pod číslem 537. Borák ale k numeru opět přiřadil jméno a o osudu Karola Sliwky informoval pozůstalé.

A tak to šlo pořád. Mečislav Borák dopisoval osudy ostravských Židů nahnaných na podzim 1939 do lágrů v Nisku i příběhy jejich o rok později deportovaných soukmenovců na ostrov Mauricius. Ne vždy ale uspěl, když chtěl umučeným prokázat poslední čest a zvěčnit jejich jména. Už od konce devadesátých let třeba přesvědčoval úřady, aby pietně zveřejnily jména 231 německých civilistů, které těsně po válce zavraždila skupina sadistických českých revolucionářů v ostravském lágru Hanke. Také tyhle nacionále obětí byly jeho objevem, když jejich seznam vypátral v archivu ministerstva vnitra.

„Když jsem seznam objevil, hned jsem si představil, že by ta jména mohla být na pamětní desce,“ vyprávěl Míťa předloni v květnu, když jsme z centra Ostravy došli pěšky do parku Milady Horákové a chvíli postáli na onom neoznačeném hrobě zavražděných civilistů. Jedinou vzpomínkou na drasticky umučené Němce v tu chvíli byly koláče rozkvetlých pomněnek rostoucí přímo nad hrobem. Jinde v okolí kupodivu nekvetly, a tak jsme si s Borákem řekli, že k čemu nemají odvahu obyvatelé Ostravy, to činí alespoň příroda.

Půl hodiny poté jsme improvizovaný pietní akt na bývalém městském hřbitově zapili Radegastem v pivnici U Křižánka a vydali se přes pasáž Vesmír do Tyršovy ulice, v níž jsme oba doma. Domov ale není samozřejmost. Pro stovky vězňů gulagů a koncentráků to byl nedostižný sen, který už se nikdy neproměnil v realitu. A historik Mečislav Borák si to při titěrné práci s archivními prameny z časů dvou nejhorších totalit 20. století uvědomoval se stále větší naléhavostí.

A pak ve středu nad ránem přišel o pozemský domov i on, tam nahoře už ale čekají, aby Míťu ocenili za pozemské dobro. Vždyť tolik bílých míst z onoho divného století žádný jiný ostravský historik nevybarvil.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.