Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Před Ostravským muzeem se demonstruje, vzduchem létá dlažba i Molotovovy koktejly

Před Ostravským muzeem se demonstruje, vzduchem létá dlažba i Molotovovy koktejly

20.3.2017 Obraz & Slovo

Pražský intermediální umělec Jan Pfeiffer přivezl do Ostravy skupinu demonstrantů a nazval ji Černá v pohybu. Hlasitě protestující občany, kteří sílu svého vzdoru násobí vrháním dlažebních kostek, ovšem výtvarník je všechny zavřel za mříže Galerie Lauby v podloubí Ostravského muzea.

Zvětšit obrázek

Demonstrace v podloubí před Ostravským muzeem.
Foto: Ivan Mottýl

Ostrava je městem, které vyrostlo z demonstrací a stávek. Příhodnější lokalitu si proto Jan Pfeiffer ke své emoční instalaci ani vybrat nemohl. „Zabte mne, co záleží na mém bídném životě. Nazdar!“ To byla podle pražských Národních listů z 11. května 1894 jedna z posledních vět, která vyšla z davu stávkujících havířů z ostravského Dolu Trojice, než do horníků vypálili četníci první salvu. Větu měl pronést s rozhrnutou košilí na prsou havíř Jan Kolář. Následnou palbu z četnických pušek manlicherovek nepřežilo dvanáct horníků. Koláře kulka nezasáhla, po rozkazu k palbě stačil rychle ulehnout k zemi.

Popisovanou demonstraci u Dolu Trojice následně rozpitvával vídeňský parlament, podrobně o ní psal veškerý tisk v Rakousko-Uhersku, o krvavém střetu jednala vláda a přemítal nad ním i císař František Josef I. Zásah pobuřoval dělnické organizace v celé monarchii, podnikatelé pak s pomocí politiků a justice hledali řešení, jak podobným střetům předcházet. Tahle demonstrace zahýbala společností, Jan Pfeiffer však ve své ostravské instalaci ukazuje na opačný problém.

Výstava v Galerii Lauby. (Foto: Ivan Mottýl)

Umělec připomíná, že dnes lze na půdě Evropské unie demonstrovat každý den. Proti čemukoliv, za cokoliv. Pánbůh zaplať za tak dokonalou formu svobody shromažďování, nicméně podobná absolutní svoboda má i negativa. „Dnes není problém vyslovit nesouhlas de facto s čímkoli. Mnohem těžší ale je, přinutit někoho, aby se podstatou tohoto nesouhlasu hlouběji zabýval. Tím, že názory jdoucí proti současnému uspořádání věcí přestaly být potírány, přišly částečně i o svou svůdnou přitažlivost zapovězeného. Represi vystřídala ignorace, která ústí buď v odevzdanost, nebo v gesta, jimž chybí reálný účinek,“ společně přemítají Jan Pfeiffer a kurátor výstavy Tomáš Knoflíček.

Dějiny Ostravy jsou přitom protkány hlasitým křikem protestující ulice. Nejvíce sice bylo slyšet havíře a hutníky, občas se ale ozvali i studenti (listopad 1989), řidiči autobusů (protest proti měnové reformě v roce 1953) nebo dokonce protestovala skoro celá Ostrava (21. srpna 1968 proti sovětské okupaci). Také po sametové revoluci zažila ostravská náměstí několik velkých demonstrací, třeba odborářskou manifestaci (květen 2003) a dva hromadné protesty za lepší ovzduší (2010). Zvláštní kapitolou byla emocemi nabitá demonstrace horníků proti ukončení těžby na Dole Paskov (září 2013), svoboda shromažďování ale umožnila i řadu demonstrací ostravským neonacistům, kteří svoje setkání měnili v hony na ostravské Romy a střety s policií, při nichž létaly vzduchem cihly a kameny (srpen až říjen 2013).

Figuríny nainstalované umělcem Janem Pfeifferem v Galerii Lauby nepředstavují zrovna poklidné demonstranty. Tohle je úderný protest, při němž se házejí dlažební kostky i obávané Molotovovy koktejly. Jsou to postavy v bojových pozicích, ale i v úskoku před kamenem letícím z druhé strany barikády. Ozbrojeni holemi, na nichž snad původně visel prapor nebo nějaké heslo. Jsou to muži v osobním střetu se zásahovou jednotkou, přesto jaksi vystrašeni z toho, do čeho se pustili. Nejistí, jedna postava dokonce působí jak vyplašený kocour, v jednotě je ovšem síla, takže v celkovém dojmu jde o docela neohroženou skupinu.

Výstava v Galerii Lauby. (Foto: Ivan Mottýl)

Pfeiffer nicméně protestující zavřel za nepřekonatelnou mříž. Zřejmě tím naznačuje, že bezhlavé zakazování a rozhánění demonstrací z moci úřední nakonec v důsledku vždycky vede k omezování lidských práv pro celou společnost. Svobodu shromažďování si je třeba udržet alespoň v té míře, jak je tomu dnes, každý ústupek je cestou do pekla. Respektive k nějaké formě lehčí či těžší totality.

Když mříž odemkneme a Pfeifferovy demonstranty vypustíme do ulic, možná už ani nedokážeme vyslechnout, proti čemu se vlastně bouří. Podle kurátora Tomáše Knoflíčka instalace nutí diváka přemítat o nejasné pozici dnešního nesouhlasu. Podle Václava Bělohradského se dnešní protesty mění spíše v happeningy, jejichž aktéři ani nemusejí mít přesnou představu o nepříteli a motivuje je spíše vágní pocit nesouhlasu než konkrétní idea.

Začarovaný kruh. Tedy vlastně jen další ze začarovaných kruhů téhle podivné Belle Époque, která se řítí k nějaké ne úplně pěkné krizi. Chránit svobodu slova, svobodu shromažďování a další lidská práva, to od každého vyžaduje především schopnost naslouchat druhým, té však neustále ubývá.

*

Jan Pfeiffer: Černá v pohybu. Galerie Lauby, otevřeno denně 24 hodin až do 14. dubna 2017.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.