Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Sto tisíc slov na každý den aneb René Souček si druhým albem důrazně říká o pozornost

Sto tisíc slov na každý den aneb René Souček si druhým albem důrazně říká o pozornost

3.4.2017 Hudba

Být písničkářem je povolání, poslání, životní styl. Člověk si hodí na záda kytaru – a jede se hrát, sdělit lidem svoje nálady, povětšinou chmury.  Dělá to tak i René Souček, autor písně Fajne-Mjesto, která byla loni zvolena oficiální hymnou města Frýdek-Místek. Pojďme se nyní podívat do jeho duše, kde zní Sto tisíc slov. Přesně takový je název jeho druhého a právě vydaného alba.

Zvětšit obrázek

Písničkář René Souček se novým albem hlásí o slovo.
Foto: Archiv umělce

Pro Součka (stejně jako pro ostatní písničkáře) jsou slova základním stavebním prvkem. Svou autorskou výpověď doplňuje René Souček hraním na kytaru a v některých skladbách také na ukulele. Zvuk na albu dobarvuje Marek Hlosta obsluhující cajon, africké djembe a jiné perkuse.

Hned v úvodní a zároveň titulní písni Sto tisíc slov se Souček zamýšlí nad tenkou hranicí mezi hromadou slov a mlčením. Všichni to známe: méně je někdy více a naopak. A když pak k tomu přidáme soudobý úbytek osobní komunikace, domněle nahrazený propojením kontaktů v sociálních sítích, můžeme si společně se Součkem zazpívat reggae s refrénem: „Žijeme mezi mnohýma, kde nikdo slova nevnímá.“ Držím Součkovi palce, ať se jeho slova dostanou k těm, kteří takhle žít nechtějí.

Svižný Balón se vznese nad celý svět a v něm je Součkovi nejlépe. Ve vzduchu neexistují hranice, balón se vzdaluje od pozemských depresí, smutků, nelásky a nenávisti, odloučení a nepochopení. Právě těmto tématům se písničkář věnuje nejčastěji, aniž by se ovšem uchyloval k patosu nebo fňukání nad zlým osudem. V Balónu i v dalších podobně laděných písních jsou texty a hudba spíše jako plynoucí glosa.

René je z Frýdku-Místku, tedy z kraje, kde si lidé denně mažou smutek na chleba, ale slzy neroní. Jeho melancholie není nepříjemná, nevyvolává v posluchači splín, spíše sympatii. A sympatická je i Balada o studených nohou, skvělá balada „lůzra“, který si smutně uvědomí, že: „moje touha je Andaluzie, jenže zas skončil jsem na dláždění.“ Stejnému smolařskému tématu je věnováno i Blues.

Součkův světonázor shrnuje vtipná píseň Ukulele, v níž autor nechává otevřeně zaznít svůj postoj k pop music, Slavíkům a Andělům: „…jenže já nechtěl bych tvářit se jak buzík a muset dělat, co někdo jiný říká…“

Nejchmurnější a zároveň nejlepší skladbou alba je Mrtvé moře, v níž se naplno projevil Součkův textařský talent. Sloka s cínovým vojáčkem je pro mě osobně vyvrcholením Reného smutnění, které ještě podtrhává závěrečná věta refrénu: „Jestli jsi smutná, tak patříš ke mně…“

Mrazivá zima bohužel až příliš evokuje časy Radioporty. Je to žánr, který já osobně raději přeskočím, a omezím se jen na stručné sdělení, že hostující legenda Pavlína Jíšová podává bezesporu profesionální výkon, ostatně jako vždy.

Námětům z kategorie „ona a on“ se věnují především písně Hlavolam, Křižovatka Rubikova a snad by se k nim dala přiřadit i Toreadorská, která se sice zdánlivě liší, ale tragický osud toreadora má opět na svědomí Carmen…

K výčtu témat už zbývá doplnit jen jedno jediné, ovšem pro písničkářské album naprosto nepostradatelné: protestsong. Tuto žánrovou „povinnost“ René plní krylovsky znějícím Posunovačem, ve kterém si chladí žáhu nad českou politickou situací.

Závěrečný Autobus je závišovsky lidový, připomíná koření na konci dlouhého vaření. Haviřsky šichťacky autobus versus striptérka, kere ujelo taxi… téma vděčné a taky věčné.

René Souček s Markem Hlostou tvoří perfektně sehranou dvojici. Společně s hosty, kteří album opravdu spíše jen „dobarvují“, se jim podařilo nahrát desku, která není vskutku určena na jeden poslech. Svou intimnost a srdečnost totiž René odhalí, až když mu dáte trochu více času. Nejen jeho tvorba samotná, ale také třeba jeho zaoblené „l“,  podivně vyslovované „i“ nebo důrazy kladené ve slovech na místa, kde je nejsme zvyklí slýchat, z něj dělají osobitou postavu pevně spjatou s naším regionem.

Kladu si otázku, zda bych mu přál Anděla, Slavíka nebo jiné ceny, od kterých se on sám tak vehementně distancuje. Spíše ne. Namísto toho mu raději popřeji mnoho těch, „co se kření jeho umění“.

Protože René Souček si to zaslouží.

Tomáš Rossi | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.