Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Atd. Kino na hranici ovládly polské thrillery. Roden se omluvil, ale přijede příští rok

Kino na hranici ovládly polské thrillery. Roden se omluvil, ale přijede příští rok

3.5.2017 Atd.

Celovečerní debut Rafała Kapelińského Butterfly Kisses slavnostně ve středu odpoledne uzavřel 19. ročník mezinárodního filmového festivalu Kino na hranici. Po šest dní se na něm objevila více než stovka filmů - nejnovějších počinů, premiér, předpremiér ale také oslavované klasiky. Jaký byl letošní ročník největšího filmového festivalu v Moravskoslezském kraji?

Zvětšit obrázek

Promítací sály byly i letos velmi slušně zaplněny.
Foto: Organizátoři

Mezi festivalové hosty patřili například legendární herci jako Milan Lasica, polská hvězda Karolina Gruszka, všestranný Arkadiusz Jakubik, režisér klasik Janusz Zaorski, oceňovaná režisérka Agnieszka Holland, špičkový kameraman a kontemplativní režisér Adam Sikora, oceňovaný režisér Bohdan Sláma, úspěšný mladý scénárista Štěpán Hulík, oskarový scénograf Allan Starski a řada dalších osobností středoevropské kinematografie.

Svou neúčast z jedinečného maratónu omluvilo jen pár z avizovaných hvězd, mimo jiné nemohl přijet Tomáš Vorel nebo publikem velmi očekávaný Karel Roden. Zajímavostí bylo využití těšínské infrastruktury. Náměstí a přilehlé prostory ovládly po deštivém pátku a sobotě letní lehátka nebo prosklené kontejnery, došlo i na plenérové noční uvedení filmu Kouř.

Festival letos jasně ukázal, že jde především o polskou záležitost, a to nejen díky silné návštěvnosti z této strany a převahy organizátorů, ale zejména podle filmů. Ty v posledních měsících vstoupily do světových kin anebo byly oceněny na zahraničních festivalech. K vidění byla například kontroverzní Volyň pojednávající o masakru na polských občanech během 2. světové války (na Ukajině byl film zakázán), opravdové vzrušení pak nabídnul čerstvě oceněný psychothriller Jsem vrah ukazující zhoubný mechanismus totalitní moci. Emoce přinesl thriller režírujícího herce Arkadiusze Jakubika Prostý příběh o vraždě, thriller Přes kosti mrtvých a podobně. Příběhy a zvolené žáry napovídají, že se dnešní polské filmy neobejdou bez motivu násilí, aspoň jedné vraždy, často i násilné formy a artistní dějové roztříštěnosti.

Výjimkou byla například komedie Kamper, jež slibovala příběh o třicátnících, kteří propadají závislosti na počítačových hrách, ale nakonec se z ní vyklubal celkem triviální příběh o manželském čtyřúhelníku. Rivalem nevyzrálého mladíka se tady stává úspěšný kuchař z diváckého televizního seriálu, jistá obdoba českého Babici. Možná nějaký novodobý symbol machisty s nožem? Polští producenti nebo režiséři to moc nekomentovali, fakt, že například těsně po sobě byly natočeny filmy na téma zločinu v současné společnosti, je podle nich náhoda.

Také jiné polské filmy, pokud se v nich zrovna nevraždilo, pojednávaly o rozpadu tradičních hodnot, zejména rodiny. Taková byla zápletka ve snímku ze současné umělecké elity v Katovicích Láska v městě zahrad od režijní dvojice Ingmar Villqist a Adam Sikora. Sikora, rodák z Horního Slezska byl na festivalu zastoupen i na výstavě věnované alchymistickému motivu Nigredo ve fotografii a kresbách. Jeho film ale už tak přesvědčivý nebyl, českého diváka však mohl potěšit účastí známé polské hvězdy Michaliny Olszańské v roli svůdné baletky. Což na holku krev a mlíko je poněkud nezvyklé obsauzení a sama její postava v příběhu říká, že ji její učitelka zvažuje propustit, protože je moc tlustá a hodila by se spíše na umělkyni v břišních tancích. Nechtěná ironie? A je to právě tato mladá dívka, která rozvrátí rodinu díky navázaní vztahu s postarším mužem. Krize rodiny jako hlavní téma se objevila i v Jakubíkově snímku Prostý příběh o vraždě, kde se na pozadí dramatických událostí ukázalo, že největším zlem není zločinec, ale policista propadlý akoholismu a domácí násilí.

Arkadiusz Jakubik se nejen díky režii tohoto snímku stal jednou z největších a tak trochu utajených hvězd Kina na hranici. Nabídnul přesvědčivou kombinaci všestranného talentu a charisma. Ve snímku Jsem vrah ztvárnil pravděpodobně neprávem odsouzeného obětního kozla totalitního režimu a v neděli večer na festivalu vystoupil v roli originálního hudebníka během koncertu Jakubik&Deriglasoff. Ten sestával z osobité performance za doprovodu vytáhlého šlachovitého kytaristy Olafa, kdy menší a vousatý Jakubik ze sebe pálil jeden hit za druhým, celkem čtyřicet písní, často pouze několikasekundových. „Zazpívám vám píseň, která se dříve jmenovala Jsem vrah, ale po spolupráci na filmu Pieprzycy už jenom Vrah! Jiná píseň bude o Andrzeji Wajdovi.” Jeho bláznivá performance plná spontánního humoru překvapila ambicí naučit jejich často jednovětý text i nadšené publikum.

Za Volyň byl Jakubik nominován na polskou filmovou cenu Orel (obdoba Českého lva) a za Jsem vrah ji získal v kategorii nejlepší mužská vedlejší role. O to více zamrzí, že si polští organizátoři nedali práci jej představit více a soustředěněji, protože z toho mála, co v Kině na hranici ukázal, patří jednozančně k současným ikonám polské scény. Umí se pohybovat na obou stranách kamery, tedy ovládá obě strany mince a sebevědomě si poradí na obou stranách hranice. Setkání s ním ale bylo podobné jako chytání mysteriózního vraha ve filmu Jsem vrah, sotva se někde objevil, už zmizel, nejlépe zadním vchodem.

Stejně tak se na jevišti v Těšíně neobjevil oceňovaný režisér Maciej Pieprzyca, který si v den projekce hitu Jsme vrah jel vyzvednout cenu na jiný festival. Do Těšína se měl vrátit následující dny, ale jak se ukázalo, najít jej mezi tisícovkami diváků bylo stejně težké jako příslovečné pátrání po jehle v kupce sena. Z pořadatelského i diváckého hlediska promarněný čas, zvláště, když se ukázalo, že Pieprzyca má na svém kontě vysoce kontroverzní dokument, který snad zakázala i současná vláda. Konkrétní informaci nebylo možné potvrdit, nicméně Pieprzycův hraný film i dokument se dotýkají zrejmě nejkontroverznějšího tématu v historii polské kriminalistiky. Festivalový katalog tuto informaci nedostatečně a lakonicky označuje jako „Případ Zdisława Marchwického”, z čehož se nezainteresovaný čtenář  nedozví zhola nic

Je třeba aspoň dodat, že Marchwický byl pověstný Upír z Horního Slezska. Je mu připisováno 14 vražd z druhé poloviny 60. let minulého století a kauza je dodnes živá, protože se jednalo o proces zasahující do vysokých politických sfér. Aspoň o tom se mohla dramaturgie zmínit, protože jinak snímek Jsem vrah vypadá jen jako typický politický thriller, snahu vyrovnat se s totalitním dědictvím s pomocí méně či více úspěšných scén.

Pozoruhodnou parafrází k tomuto dramatu o zmanipulovaném procesu vytvořil český celovečerní dokument RINO – Příběh špióna, který na rozdíl od hraného polského kolegy předestřel komplexní studii dokumentárních záběrů na osud jedné z nejbizarnějších kauz české novoodobé historie. Jeho hrdina Karel Köcher se jako jediný Čech infiltorval jako dvojitý agent do CIA, překvapivě mu k tomu napomohla znalost díla Franze Kafky. Ve snímku Jsem vrah se řeší korupce policejního aparátu, antihrdinou je vyšetřující kapitán, který vědomě odsuzuje na smrt nevinného (žánrově příbuzná Pouta Radima Špačka v tomto směru vycházejí ještě stále o něco lépe), kdežto RINO, to už je hra vysoké politické špičky, kde je pravda zcela neproniknutelná.

Ještě v jednom případě se ukázalo, že český film nemusí být až tak pozadu za polským, pouze se neumí dostatečně dramaturgicky na Kině na hranici prosadit. Jedná se o temný seriál Pustina v produkci televizního kanálu HBO. Pořadatelé zařadili dva díly z osmi, nakonec z technických důvodů promítli jen jeden, úvodní. Přitom třeba na festivalech v Torontu nebo i v Plzni se promítalo na jeden zátah všech osm hodinových dílů. Tady na ně nezbyl čas. Škoda, divák místo do Českého Těšína musí na jiný typ festivalu. Také diskuse, která se po této rozehrané patrii spustila, byla pozoruhodná, pro polské publikum není například znám motiv silné hrdinky, přitom jak dokázal přítomný scénárista Štěpán Hulík, v severských seriálech nebo kinematografii je znám už několik let.

Příští rok bude Kino na hranici slavit jubilejní dvacetiny, pořadatelé zatím program tají, ale už teď je známo, že by podle nich neměl chybět Karel Roden, který letošní avizovanou besedu z důvodu prodloužení natáčení nestihnul. Nezbývá než se tak těšit na příště a věřit, že tentokrát už to vyjde.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.