Janáčkova filharmonie s mladými sólisty? Nespoutaná jízda na plný plyn!

Francie na sklonku 20. století. Vynikající skladatel a hráč na perkuse Emmanuel Séjourné píše rok před počátkem nového milénia Koncert pro vibrafon a orchestr. Za sebou má už pěknou řádku skladeb a mnoho odehraných koncertů. Všechny zkušenosti se otiskly do hudebního výrazu vibrafonového koncertu, který rezonuje jazzem, latinskoamerickou rytmikou a neotřelou barvou zvuku. V Ostravě tento koncert zahrál první sólista večera, dvacetiletý Jan Nepodal.

Když perkusionista rozezněl pomocí dvou smyčců svůj nástroj, v sále to zašumělo a zajiskřilo napětím. Takový zvuk, co to jen může být, dumali někteří polohlasně. Hudba francouzského rytmického mága Séjourna posluchače uhranula táhlou rezonancí a úchvatnými témbry vibrafonu. Jan Nepodal zahrál jazzově zbarvenou a rytmicky roztančenou první větu báječně. Jeho interpretaci provázela neochvějná jistota, dynamická procítěnost jednotlivých melodických útržků a motivů a soustředěná koncentrace a pozornost k vyznění každému tónu.

Perkusionista Jan Nepodal během koncertu. (Foto: Ivan Korč)

V případě vibrafonu je nutné citlivě pracovat s dynamikou a tlumením, protože délka dozvuku tohoto magicky znějícího nástroje je skutečně enormní. Se všemi úskalími se Nepodal vyrovnal víc než dobře a zejména ve druhé větě představil svůj nástroj ve světle virtuózní techniky, kterou ozvláštnil speciální způsob hry sestupných glissand a opětovné užití smyčce místo paliček. Nepodal zahrál koncert Séjourna doslova excelentním způsobem.

Amerika na konci druhé světové války. Umírající maďarský skladatel a pianista Béla Bartók diktuje poslední takty 3. klavírního koncertu svému žákovi Tiboru Serlymu. Provedení díla už se Bartók nedočká. Mám tušení, že existují lidé, kteří vidí daleko do budoucna. Mají šestý smysl, jejich skladby nestárnou a zní i po mnoha desetiletích stejně novátorským, šokujícím stylem. Hudba takového skladatele potřebuje interpreta, který má kromě nezbytné technické výbavy dar empatie. Ovládá hermeneutické pohroužení do skladby a je schopen splynout s jejím vnitřním vesmírem.

Pianista Tomáš Vrána. (Foto: Ivan Korč)

Po čtvrtečním koncertě jsem nabyl přesvědčení, že klavírista Tomáš Vrána takovýto dar má. Z jeho interpretace Bartókova klavírního koncertu prýštila brilance a suverenita. Jeho hra byla čistá, bez technických chyb a rytmických nesrovnalostí. Výborná technická vybavenost Vrány a vyrovnanost obou rukou se propojila s jeho cílevědomým a jasným ztvárněním hudebních frází. Vrána se do Bartókovy skladby ponořil s houževnatostí potápěče hledajícího ztracený poklad.

Modelování jeho klavírního úhozu v první větě bylo energické a rázné. Barevně plnější, sytý tón však nepostrádal kulatější spodní nuance. Druhá věta přináší už svým podtitulem religioso názvuky smíření s osudem a usebrání. Nebyl by to však Bartók, kdyby i v této větě nevytvořil ostinátní, drsné hudební plochy, v nichž se Vránova hra vyjímala konkrétní, zřetelnou artikulací. Třetí věta svou nezadržitelnou energií a obrovskou gradací také nezastihla sólistu a ani orchestr v nepozornosti. Interpretace Tomáše Vrány je hodna velkého uznání a respektu. Pokorný a introvertní klavírista znamenitým výborným výkonem, který snese srovnání s interpretací mnohem zvučnějších jmen.

Tomáš Vrána během děkovačky. (Foto: Ivan Korč)

Amerika, rok 1942. Martinů píše ve svých dvaapadesáti letech svou první symfonii! Pozdě bycha honit, řeklo by se nerozvážně. Jenomže to by nebyl rodák z poličské věže! Celý jeho hudební odkaz svou rozlehlostí a mohutným rozmachem evokuje nezměrné panoramatické dálavy. Tak originální hudební výraz byste v hudbě 20. století jen stěží hledali dvakrát!

Orchestr zahájil pod taktovkou japonského dirigenta Iwasakiho s velkou vervou. Enigmatická hudba této symfonie doslova srší napětím, které umocňuje tajemné prostupování akordů h moll – H dur. Filharmonici dokázali zahrát rytmicky nesnadnou symfonii přesvědčivě, v Allegru druhé věty rozpoutali skutečnou bouři zvukovosti a gradujících accelerand. Nad orchestrálním plénem se dobře vyjímaly nástroje nesoucí melodicky výraznější motivy. Třetí věta Largo zaburácela v bicích nástrojích i tutti celého orchestru s pečlivě strukturovanou energií.

Japonský dirigent Iwasaki. (Foto: Ivan Korč)

Hudba Martinů se v četných chromatických pasážích klavíru a dechových nástrojů kolébala a přelévala jako nesmírný, nekonečný oceán. Čtvrtá věta Allegro non troppo navazuje na rytmickou brilanci věty druhé a představuje grandiózní vyvrcholení v tanečně stylizované metrorytmické struktuře a lidových intonacích. Druhé téma mělo v dřevěných nástrojích lidsky proteplený, citlivý výraz. Brilantní tahy smyčců podtrhly nezdolné přesvědčení Martinů ve vítězství dobra nad zlem.

Japonský dirigent Iwasaki se vyrovnal se všemi třemi skladbami večera úctyhodně. Zejména hudba Martinů byla jeho naturelu evidentně blízká, což projevil dobrým tempovým rozvržením a výstižnými gradacemi. Jeho Bartók byl trochu rozpačitější, zejména ve druhé větě jsem postrádal v nastudování jemnější odstínění frází a větší dynamický i agogický rozptyl směrem dolů. V celkovém ohledu koncert přesvědčil, že mladí čeští hudebníci dávají hudbě všechnu energii, celé srdce i účastnou mysl. Za to si zaslouží velkou pochvalu a respekt. O tom, že Janáčkova filharmonie se dokáže bravurně vyrovnat s každým interpretačním úkolem, není nejmenších pochyb.