Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Decameron Locis, druhé album Downbelow, je procházkou po místech, na která nelze zapomenout

Decameron Locis, druhé album Downbelow, je procházkou po místech, na která nelze zapomenout

15.5.2017 Hudba

Každý z nás má svoje oblíbené místo, na které se vrací. Místo, kde najdeme klid, inspiraci, nebo kde můžeme bezmyšlenkovitě zírat před sebe. Velmi často se na takových místech oddáváme i bolestnému vzpomínání. Jsme přitahováni znova a znova a často nevíme proč. Lukáš Horký, tvůrčí duch kapely Downbelow, se rozhodl, že tuto zkušenost přenese do jednotlivých písní druhého alba s názvem Decameron Locis. Desetipísňovou kolekci kapela pokřtila v sobotu ve svém domovském Frýdku-Místku.

Zvětšit obrázek

Kapela Downbelow během sobotního křtu alba Decameron Locis.
Foto: Tomáš Václavek, ov-kluby.net

Decameron Locis představuje deset výletů do míst, z nichž každé je opředeno nějakým zásadním příběhem. Zvukově se dá nahrávka popsat jako hřmotný a úderný návrat někam na pomezí 80. a 90. let, ovšem se současnějším zvukem. Od první do poslední skladby zde dominuje nosný a teskný vokál kytaristy Davida Kopřivy. Je to on, kdo utváří celkovou náladu alba. Jeho angličtině se navíc dá věřit, na rozdíl od jiných českých pokusů o zpěv v angličtině nepůsobí trapně. Michael Been z The Call by měl určitě radost, kdyby Kopřivu uslyšel.

Hudba kapely na albu Decameron Locis se valí jako jednolitý útvar, s jednolitým zvukem a s písněmi dosti zaměnitelnými, což je určitě škoda. Ale u kapely, která hraje skoro osmnáct let a má na kontě dvě alba a jedno EP, se nedá hovořit o ničem jiném než o záměru a radosti z koníčku, který je pro tři pracovně vytížené muže opravdu radostí. Trojici dotváří bubeník Petr Fuciman, který pevně drží rytmiku v rukou: nepustí a nepovolí. Jeho styl je naprosto nevtíravý a písním dobře slouží.

Celkově se Downbelow valí někam za hranice města, což pro je pro Frýdek-Místek v poslední době jev dost obvyklý. Čistě kytarový ráz alba příjemně narušuje piano, které jen podtrhuje melancholickou atmosféru, stejně jako syntezátorové zvuky, jež prozrazují touhu kapely znít jako jejich vzory.

Album se celkově poslouchá dobře a určitě po pěti a více posleších nenudí. Pro neskalního fanouška však chybí moment překvapení, něco, co by jej vytrhlo z chmurných myšlenek o věcech kolem nás. Mohlo by zapůsobit jako živá voda, kdyby se kapela vydala ještě trochu jiným směrem.

Byl jsem v roce 2013 zrovna ve Frýdku-Místku v době, kdy se bagry a jiné demoliční stroje zahryzávaly do ikonické víceúčelové sportovní haly, která byla dominantou města. Na mostě nad demolicí stál hlouček lidí s píšťalkami a pokličkami, kteří rámusili směrem dolů k dělníkům. Tento výjev mám stále před očima a jediné slovo, které se mi s ním pojí, je zoufalství.

Baskytarista Downbelow Lukáš Horký v tu chvíli pobýval někde uvnitř haly, tedy v místech, kde dnes stojí tuctové nákupní centrum, a pozoroval a hlavně fotil. Tato chvíle dala vzniknout singlu From The Rooftops, který otevírá celé album a zároveň je tak trochu mantrou celé desky. Vypráví o opakovaném boření toho, co jsme postavili, což přeneseně funguje i na mezilidské vztahy: „ We tear down what we built, while the seasons are changing“.

V podobném duchu se nese i píseň Hidden Chance, což je hezký anglický dvojsmysl. V názvu je ukrytá šance, ale jde o Šanci, přehradu v Beskydech u obce Ostravice. Downbelow o ní říkají: „Přehrada Šance zatopila Staré Hamry. Když je v nádrži málo vody, ukáže se původní most. Procházíš místa, kde před lety stály domy. Zaznamenáváš si do paměti krajinu a představuješ si, jaké to bylo kdysi. Vše je pod hladinou, ale ty máš chuť skočit do vody a plavat do temné hlubiny. Ty víš, že se nemůžeš utopit.“

Za zmínku určitě stojí píseň Cross On The Hill, jejíž vznik i vyznění zřejmě ovlivnila atmosféra příprav na natáčení, které proběhly v Jeseníkách při polských hranicích. Píseň je o první z obětí čarodějnických procesů Barboře Schmiedové, kterou upálili na popud jejího manžela.

Leitmotiv boření a stavění se objevuje i v textu písně Von Friedeck. Smutnou hrdinkou příběhu je Landsbergerova přádelna v ulici Nádražní ve Frýdku. Nechal ji vybudovat Adolf Landsberger na sklonku 19. století. Landsberger byl váženým občanem a nositelem šlechtického titulu s přídomkem von Friedeck. Jeho továrna byla opravdovým architektonickým skvostem. Ano, byla. Příběh nemůže dopadnout jinak než stržením budovy v roce 2014. Landsberger se v tomto songu snaží aspoň zakřičet ze své tiché hrobky. Bagry a peníze jsou však hlasitější než odkaz člověka, který se mohl honosit Řádem železné koruny.

Lukáš Horký má zkrátka svoje blízká místa a na albu jich představuje celkem deset. Pokud bychom se věnovali všem, byl by tento text již k neučtení. Nechme tedy na posluchači, aby odhalil, jaká další „locis“ se na albu ukrývají.

Zásadní otázkou pro mě zůstává použití angličtiny. Podle mého názoru je škoda, že si texty, které jsou velmi osobně laděné a spjaté s místy tak obecně známými, nemůžou užít všichni. Zpívat anglicky o Frýdku-Místku je přinejmenším zvláštní. Vím, že kapela tuto výtku slyšela asi stokrát a argumentuje tím, že vyrostla na anglicky zpívané muzice. Na to však lze namítnout, že na stejné hudbě vyrostli i ti, kteří textovat česky umí a nebojí se toho, i když vím, že tato disciplína je jedna z nejnáročnějších.

Album Decameron Locis provází temnota od začátku do konce. Její beznaděj však není stejná jako beznaděj těch několika lidí před mizející halou ve Frýdku – deska má naději, že přetrvá. Přetrvá i se svými příběhy o místech. Ta místa tak zůstanou i v nás a strhnout je jako staré budovy nebude úplně jednoduché.

Tomáš Rossi | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.