Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Klavíristka Nikol Bóková před vystoupením na Janáčkově máji: V mém životě nastal zlom

Klavíristka Nikol Bóková před vystoupením na Janáčkově máji: V mém životě nastal zlom

17.5.2017 Hudba

Nemůžu zapomenout na první setkání s Nikol Bókovou. Nebylo bohužel osobní, její jméno mi nabídlo na Youtube úryvek z absolventského koncertu, kde hrála Janáčkovu Frýdeckou Pannu Mariu. Mimořádně citlivě promyšlená dynamika a nádherný interpretační projev zůstaly hluboko ve mně. Od té doby Nikol ušla další kus cesty v objevování a sdílení hudby a nutno říct, že z ní nikdy nesešla. V rozhovoru před jejím koncertem na prestižním festivalu Janáčkův máj se sympatická klavíristka rozpovídala o oblíbených autorech, možnostech interpretace, zasutých dílech a radosti z jejich zpřítomňování.

Zvětšit obrázek

Klavírista Nikol Bóková je jednou z velkých nadějí české hudební kultury.
Foto: Archiv umělkyně

Jak byste charakterizovala postavení klasické klavíristky v současném světě?

Dělat kvalitní umění, ať už jakéhokoli druhu, není snadné. Konkrétně klavíristů je opravdu mnoho. A to na hráčsky velmi vysoké úrovni. Vezmeme-li k tomu v potaz, kolik příležitosti k hraní je, jaký je poměr posluchačů, diváků, a na druhé straně lidí, kteří chtějí tvořit a vydělávat si hraním, uplatnit se ve světě jako klasický pianista je velmi náročné. Na druhou stranu to vidím pozitivně, vnímám dobré časy – plné koncertní sály, kluby, divadla. A kdo upřímně něco chce a jde vytrvale za svým cílem, pak nemusí existovat hranice.

Přání je otcem myšlenky, říká se. V jaké situaci se vlastně nyní nacházíte?

V posledním roce v mém životě nastal zlom. Do nedávné doby jsem hrávala koncerty převážně v rámci studia a sbírala jsem zkušenosti. Nyní mám ale velkou potřebu se o muziku dělit, předávat ji. Zprostředkovávat její bohatství, ukazovat, jak je sdělná, pestrá, jak dokáže probouzet nejrůznější emoce. Je to momentálně jakýsi pozvolný přechod mezi studentským a pracovním životem, kdy si začínám uvědomovat, co přesně chci a kam konkrétně chci směřovat. Ať už jde o výběr autorů, spoluhráčů nebo hledání vlastního hudebního jazyka, jsou pro mě tyto poslední semestry studia mezníkem, vytvářejícím výchozí bod a výbornou motivaci. Takže hledám, objevuji a konkretizuji ten dříve docela abstraktní, celoživotní sen.

Máte hodně nabídek ke koncertům?

Musím říct, že tato koncertní sezóna je opravdu potěšující. Dvakrát jsem si zahrála jako sólistka s Janáčkovou filharmonií, vedle toho se blíží vystoupení na Janáčkově máji. Pravděpodobně si zahraji i na festivalu Janáčkovy Hukvaldy. Kromě sólových recitálů jsem započala spolupráci s výbornými muzikanty, se kterými se po pár úspěšných hraních moc těšíme na další sezónu. Pracuji na několika koncertních a nahrávacích projektech. Některé plánuji na příští akademický rok, jiné jsou dlouhodobějšího rázu.

Účastníte se stále klavírních soutěží? Čím vás dokázaly obohatit?

Soutěží jsem se účastnila odmalička. A ačkoliv můj kladný vztah k nim postupně chladne, daly mi mnohé. Byly mi velkou motivací, hnacím motorem a konkrétním cílem. Samotný průběh soutěže byl – vedle příležitosti hrát na nových místech, v zajímavých sálech a na inspirujících nástrojích – také jedinečnou možností slyšet pianisty z celého světa, dostávat zpětné vazby od porotců, profesionálních pianistů a pedagogů. Nemluvě o spoustě prožitého dobrodružství, ať už jsem vyjela do světa s paní profesorkou, se spolužáky nebo sama.

Přesto, soutěžní atmosféra nemůže být tak tvořivá a musí být i svazující, nemyslíte?

Ano. S postupujícím časem přestávají soutěžní klání korespondovat s mými momentálními potřebami. Často bývám silně napojená na atmosféru publika, na energii, která je vytvářená prostřednictvím hudby mezi mnou a posluchači. A pocit, že mám určitý počet minut na to, abych mezi dalšími desítkami pianistů ukázala, co dovedu, začal přebíjet tvořivost a radost. Jsou ovšem pianisti, kteří umí tyto okolnosti vypustit z hlavy a možnost zasoutěžit si je pro ně vždy výzvou, dobrodružstvím či osobní zkouškou. Já se momentálně spíše ztotožňuji s výrokem Bély Bartóka, že závody jsou pro koně, ne pro muzikanty. Přesto mám v plánu se zúčastnit na podzim mezinárodní soutěže Leoše Janáčka v Brně, i když tentokrát z důvodu zahrát si pro radost na domácí půdě JAMU v posledním roce mého studia.

Jsou pianisté, kteří soutěže ignorují, a přesto patří k světové špičce. Jedním z nich je třeba Joseph Moog.

Konkurence je obrovská, pianistů je mnoho. Každá zkušenost v životě znamená posun. Pokud někdo na své cestě soutěží využije, pak jsou k něčemu. Na druhé straně, pokud člověk ví, co chce, svědomitě pracuje a vytrvale postupuje ke svému cíli, určitě se obejde i bez nich.

V roce 2015 jste získala první cenu na Mezinárodní klavírní soutěži Vítězslava Nováka. Co vám tento úspěch dal, čím vás obohatil?

Novákova soutěž pro mě s výhledem do budoucna znamená mnohem více než radost z první ceny. V podmínkách soutěžního repertoáru se objevila možnost interpretace vybraných děl Oskara Nedbala. Protože jsem neměla nejmenší tušení o existenci tvorby tohoto autora pro klavír, začala jsem po skladbách pátrat. Výsledek se setkal s nadšením. A nezůstalo jen u jednoho opusu, který jsem interpretovala na soutěži. Jeho dílka mě nadchla, stejně jako fakt, že neexistují (kromě záznamu jediné skladby) žádné nahrávky a vedle toho také skutečnost, že o těchto klavírních počinech Oskara Nedbala nikdo nic netuší.

To byste některým lidem křivdila! Znám klavírní suitu Z minulých dob, cyklus Z dětského života či Pohádku o smutku a štěstí! Prozraďte, prosím, co máte s Nedbalovým klavírním odkazem v plánu?

Moje vize se začala brzy šťastně naplňovat, a to spoluprací s Českým rozhlasem, pro který jsem již několik skladeb nahrála a v průběhu následujících dvou až tří let snad zdárně vznikne plánovaný soubor nahrávek kompletního díla. Společně s komorní tvorbou se jedná o desítky skladeb, které dle mého názoru stojí za to, aby mohly být slyšeny. Povětšinou jde o drobné, hudebně nekomplikované kousky, které však nejsou povrchní a jsem přesvědčena, že každý jediný z nich má co sdělit.

Vybíráte si skladby podle obtížnosti? Máte své oblíbené skladatele, nebo je to pro vás proměnlivá veličina?

Mám štěstí v tom, že všichni mí pedagogové mi při výběru repertoáru nechávali volnou ruku. Už na zušce mi přehrávala paní učitelka mnoho a mnoho skladeb a nechávala mě vybrat si podle toho, co se mi líbí nejvíc a vždycky se potom smála, protože jsem si prý nevědomky pokaždé vybrala to nejtěžší (smích). Samozřejmě během studií musí být dodržovány určité osnovy. Stejně tak v soutěžích, kde se člověk občas setkává i s konkrétní povinnou skladbou. V tomto případě se u mě často projevovala vlastnost, kdy jsem každou skladbu, kterou jsem začala studovat, brzy přijala za svou a zamilovala si ji.

Za studií je různorodost repertoáru nesmírně důležitá. Jednak každé stylové období a vůbec každá jednotlivá skladba nás učí něčemu jinému, zároveň se ale také skrze to postupně poznáváme. A čím větší pestrostí projdeme, tím zřetelněji můžeme cítit, co je nám nejbližší a na čem do budoucna stavět. Literatura pro klavír dosahuje gigantických rozměrů, a co sami nejlépe chápeme a cítíme jako nejbližší, to má smysl předávat dál.

Většinou je pro mě nejoblíbenější to, co zrovna hraju. Kdybych však měla jmenovat autory, jejichž díla mě interpretačně zasáhla prozatím nejvíc, vybrala bych Rachmaninova, Ravela, Skrjabina a Janáčka.

Kolik času potřebujete na to, abyste zjistila, že klavír, na který máte večer hrát, je dobrý, či špatný?

Pokud je klavír dobrý, line se z něj inspirativní zvuk a je mi příjemný na dotisk, mám radost hned. Existuje mnoho aspektů, které ovlivňují to, zda je nám klavír příjemný nebo ne. Ať už jde o barvu, sílu dotisku, vyrovnanost klaviatury nebo třeba akustiku, někdy holt musíme hrát na nástroje, které nás neinspirují a nepodporují v našem hudebním záměru. Mít možnost předávat lidem muziku skrze kvalitní nástroje v dobrých akustických prostorách je úžasné.

Jak jste na tom s dalšími hudebními preferencemi? Předpokládám, že váš hudební obzor nekončí klasickou hudbou…

Z hlediska hudební kompozice jako řemesla bylo podle mého názoru vrcholu již dosaženo, a to v oblasti hudby klasické. To, jakou v sobě cítím úctu vůči klasickým autorům, je slovy nepopsatelné. Tuto oblast hudby vnímám jako dimenzi obrovské šíře a hloubky. Vedle toho se však nechávám v životě obklopovat hudbou v celé její pestrosti. Vedle klasiky je to jazz a jeho všemožné syntézy, filmová hudba, zvukové experimenty a elektronika, ráda objevuji kvalitní pop a je toho mnoho dalšího, od alternativního metalu, přes rock až po progresivní bluegrass (úsměv). Vedle interpretace klasiky si tvořím pro svou radost vlastní muziku, někdy v duchu klasickém, často se objevuje vliv jazzu, minimalismu a popu. Zkouším, hledám, hraju si a objevuju své hudební vyjádření.

Na nedělním matiné na Vítkovickém zámku v Ostravě zahrajete 28. května skladby z klavírních cyklů Po zarostlém chodníčku a V mlhách Leoše Janáčka. Průvodcem bude Jiří Vejvoda. Jak jsou podle vás Janáčkovy skladby po stránce technické a výrazové náročné?

Pokud jde o technickou stránku u Janáčkových skladeb, občas se objeví místa, která „nejdou dobře do ruky“ a činí technické obtíže, ale to si rozhodně nezadá s problematikou z hlediska výrazového. Ať už chci pojmout a pochopit Smrt z Janáčkovy Sonáty, citlivě vylíčit skladbičku V pláči nebo vyjádřit zvukovou katarzi ve skladbičce Dobrou noc, musím mít v hlavě jasnou představu a určitý konstrukt. V Janáčkově díle nikde nenajdeme samoúčelnou techniku. Janáček říkal, že „každá jeho melodie má svou sčasovku“. Já říkám, že každá Janáčkova hudební myšlenka má duši, příběh a hloubku.

Dále jste si zvolila hudbu francouzského skladatele Maurice Ravela a Alexandra Nikolajeviče Skrjabina. Jeden psal senzitivní impresionistické skladby, druhý barevně synestetická díla. Máte ráda smyslově obraznou hudbu?

Ravelova hudba je pro mě nesmírně imaginativní. Například v jeho cyklu Zrcadla ve mě téměř každá fráze vytváří velmi konkrétní představu, výjev nebo příběh. Co se týče Skrjabina, hrála jsem prozatím jen skladby z ranějšího období. Ty ve mně zase vyvolávají spíše abstraktnější city a emoce.

Existuje mezi nimi nějaká spojitost?

Témbr. Nádherná možnost práce s barvami. U každého ale úplně jinak. Když si představím repertoár, který jsem doposud hrála od těchto dvou géniů, Ravel je stříbrný, lesklý a zároveň jemný jako pavučina. Skrjabin je zlatý, nebo možná spíše oranžový, jako oheň, sametový, plný a přesto průzračný.

Kdybyste měla pozvat čtenáře Ostravanu na váš koncert, jak by toto pozvání znělo?

Pozvání na tento koncert bohužel nezazní, poněvadž matiné bylo jako jeden z prvních koncertů letošního Janáčkova máje vyprodáno. Každopádně, ať už budu hrát v mé milé rodné Ostravě nebo kdekoli jinde, srdečně zvu každého jediného člověka. Ať už budu hrát klasiku v koncertním sále nebo třeba svoje písničky v nějakém klubu, ráda se podělím o každý tón. A vzkazuji taky – nechte hudbou prolínat svůj svět. Umění nás umí vytrhnout z toho urychleného, zmateného světa, dát naší duši pohlazení a předávat bezměrné bohatství. A přitom stačí jen se zaposlouchat.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.