Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Těšínské nebe pro mě bylo klíčové, říká herec Petr Pěnkava, který míří z Českého Těšína do Ostravy

Těšínské nebe pro mě bylo klíčové, říká herec Petr Pěnkava, který míří z Českého Těšína do Ostravy

17.5.2017 Divadlo

Petra Pěnkavu, kmenového herce Těšínského divadla, znají diváci z desítek inscenací, mimo jiné z muzikálu Kubo, z psychologického dramatu Ďáblice nebo z činoherní novinky Čaj u pana senátora. Tou klíčovou inscenací ale pro něj byla hra se zpěvy Těšínské niebo (2004), a to překvapivě díky záskoku za nemocného kolegu. Ostravané jej znají třeba jako bláznivého misionáře ve zdařilé plenérové inscenaci Cesta do Ameriky nebo z Pašijí v klubu Les. Od příští sezóny přitom zvedá kotvy, opouští domácí scénu a chce zkusit štěstí jako stálý člen nejmenší ostravské scény Staré arény.

Zvětšit obrázek

Petr Pěnkava s Jolanou Ferencovou ve hře Ďáblice.
Foto: Těšínské divadlo

Petře, ty poměrně často cestuješ. Jaká byla tvoje cesta k Pašijím v Absintovém klubu Les?

Roli v Pašijích jsem dostal náhodně. Nejprve to měl být apoštol ve sboru u stolku s „máničkami“, nakonec mě ale obsadili do větší role. Pro mě jakožto člena zájezdového divadla to bylo zajímavé i v tom, že jsme zrovna hráli s Těšínským divadlem v Prostějově. Tam jsem ráno odehrál dvě představení pro děti a pak rychle sedl na vlak, abych Pašije na poslední chvíli stihnul.

Na rumišti za Karolínou vyrostla loni americká prérie při venkovním představení Staré arény Cesta do Ameriky. Proháněl ses po něm jako divoký misionář častující publikum nápojem Boží slzy. Co tě k tomu přivedlo?

Má účast v Cestě do Ameriky byla plánovaná. Spolupráce se Starou arénou, která toto představení produkovala, začala už rok předtím rolí ve Zlém jelenovi, kdy jsem měl šíleně nabito, protože mě ještě čekala režie ve Skalici u Hradce Králové, také plenérové divadlo. Ale přijali mě a dnes už se Starou spolupracuji na improvizační show Šest statečných nebo v představení Sen z moci svatojánské. Od nové sezóny do Staré arény nastupuju jako stálý člen.

Po čtrnácti letech, to je zřejmě nejvyšší čas, změnit prostředí…

Těším se na nové zkušenosti. Do Těšínského divadla jsem nastupoval jako elév, neměl jsem hereckou školu. Do té doby mě znali diváci jen jako kulisáka v Klicperově divadle v Hradci Králové. Hlásil jsem se na JAMU, dokonce mě vzali do druhého kola. Pak jsem ovšem nestíhal. Přesto jsem se herectví nechtěl vzdát. Malé role mi přihazovali už v Hradci, Vladimír Morávek, Jan Antonín Pitínský nebo Arnošt Goldflam. Diváci mě tam znali třeba v roli poslíčka v Hamletovi nebo jako socialistu v Durychově Boží duze.

Nebylo to tak, že jsi pracoval v divadle, kde byl nedostatek herců, a tak museli vypomáhat i kulisáci?

Kdepak, herců byl dostatek. Věděli, že jsme dostatečně šikovní a že o role máme skutečně zájem. Navíc v mém případě bylo známo, že do divadla chci nastoupit. Na druhou stranu jsem měl docela zajímavou praxi. Už z dob studií na Slezské univerzitě v Opavě, kdy jsem hrál ve Studentském divadle Slezské univerzity, s divadelním souborem Opal nebo v undergroundovém muzikálu Zelíčko pod hlavičkou souboru Piesni a tanców. Psal jsem do novin o kultuře, recenze, dělal jsem zprávaře a kulturního zpravodaje v rádiu. Pravidelně spolupracuji s volyňskými Čechy, moderuji různé společenské akce, například Oldies party, Halloween party v Těšíně a blízkém okolí. Nesmím zapomenout na Dům dětí a mládeže v Českém Těšíně, kde jsem především několik let vedl s kolegou divadelní kroužek.

Máš za sebou dokonce hostování v rakouském pohraničí, jak k tomu došlo?

V Rakousku jsem hostoval v rámci spolupráce Těšínského divadla s rakouským Komödien Herbst. Jednalo se o inscenaci Dům na hranici od Mroźka. Hrálo se samozřejmě v němčině. K dispozici jsem měl německý text, polský text a já si jej překládal z polštiny do češtiny.

Na základě čeho ses stal úspěšným kandidátem pro postavu bláznivého misionáře v Cestě do Ameriky?

Popravdě ani sám nevím. Možná jsem se hodil věkově, nejsem si jinak vědom nějakých speciálních dispozic (smích). Vše bylo založeno na improvizaci, zkoušeli jsme dva týdny. Mezitím se má postava formovala, od kostýmů až po stylistiku. Na zřeteli byla především exponovanost, přehrávaní a náboženský podtext. Vycházelo to z podstaty věci, z bláznivého putování s hereckou partnerkou Barčou Kocmánkovou po Americe, kde jsme hledali svou dceru tak zoufale dlouho, až nám z toho poněkud šiblo.

Proč právě Stará aréna?

Nabídli mi možnost stát se členem hereckého souboru a zároveň šanci podílet se na chodu tohoto nového divadla. Mám v tomto směru zkušenosti a láká mě je dále rozvíjet. Do třetice je pro mě zajímavé spolupracovat s Pavlem Gejgušem. Myslím si, že to bude velice zajímavá změna po čtrnácti letech v zájezdovém divadle. Navíc se mohu pokusit realizovat své vlastní autorské projekty.

Budeš jezdit do Českého Těšína dohrávat?

Ano, už to je domluveno.

Čtrnáct let v Českém Těšíně, co vše se za takový čas dalo prožít, které okamžiky byly pro tebe přelomové?

Byla to hlavně inscenace Těšínské niebo v režii Radovana Lipuse. Chtěl jsem v něm hrát od začátku, ale nebyl jsem obsazen. Když pak kolega onemocněl, doporučil mě na záskok a ono to vyšlo. V jeden den se mi splnily tři věci – zahrál jsem si na jevišti Divadla Adama Mickiewicze v Cieszynie, s kolegou Darkem Waraksou a do třetice sem si chtěl zahrát právě v Těšínském niebu. Při nástupu do Těšína jsem neuměl kváknout polsky a Darek zase neuměl česky. Chodili jsme na pivo a vzájemně se učili. Měl jsem štěstí i na další dva záskoky. To už jsme musel ovládat jidiš i „po našimu“ a nakonec i polštinu, protože byl potřeba další záskok, tentokrát za Darka. Takže Těšínské niebo bylo pro mě velice zlomové.

Sentimentální tramvajová rallye, téměř muzikál, co bylo dál?

Na těšínské scéně nemohu opomenout pohádky, které jsou skutečně fenomenální, hrají se tady opravdu dlouho. V nich získá člověk velkou praxi, otrká se. Navíc malý divák ti nic neodpustí. Ferda mravenec, Sněhurka, ta je na repertoáru šestadvacet let! Pak taneční projekt Diagnóza. Šíleně náročná práce, navíc, když obsadili herce netanečníky. Díky nonverbálnosti celého představení jsme si zahráli nejen pro předplatitele české, ale i polské scény.

A kromě samotného kamenného divadla?

Podílel jsem se na spoustě věcí. Například s japanologem Petrem Kantorem jsme nastudovali samostatný projekt Byla jednou jedna vesnice. Podle textu slovenské autorky Kristíny Royové, který odpovídal stylu lidového divadla. Samozřejmě nesmím zapomenout na mou moderátorskou činnost, divadelní kroužek a další a další aktivity.

Narodil ses v Ostravě, takže v ní jsi v podstatě doma, teď se do ní tedy symbolicky vrátíš i pracovně. Jak se vyvíjel tvůj vztah k moravskoslezské metropoli?

Já ji nenáviděl. „Do Ostravy se nikdy stěhovat nebudu,“ jsem tehdy prohlašoval. Ale Ostrava se velice změnila, stejně jako já. Z profesního pohledu se jedná o velmi zajímavé město. A hlavně – mám tu přece kořeny.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.