Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Alexandrovci obsadili sklep pod Fiducií. Malíř Pavel Šmíd zde varuje před českou naivitou vůči ruskému dubisku

Alexandrovci obsadili sklep pod Fiducií. Malíř Pavel Šmíd zde varuje před českou naivitou vůči ruskému dubisku

18.5.2017 Obraz & Slovo

Ostrava v těchto dnech zažila hned dvě podoby Alexandrovců. Ve vítkovické Ostravar Aréně vystoupil Akademický soubor písní a tanců Ruské armády A. V. Alexandrova, zatímco malíř Pavel Šmíd vystavil Alexandrovce v Galerii Dole.

Zvětšit obrázek

Z výstavy Pavla Šmída Alexandrovci v Galerii Dole v Ostravě.
Foto: Ivan Mottýl

Kurátor Šmídovy výstavy Vladislav Holec během vernisážového projevu vyslovil i tato dvě slova: Gerhard Richter. Bez širších souvislostí. Zkrátka jen zatoužil, aby jméno jednoho z nejslavnějších současných malířů bylo vyřčeno právě na Šmídově výstavě. A jakkoliv to mohlo znít nabubřeně, Holec trefil do černého. Richter a Šmíd jsou spřízněné duše, byť konstelace hvězd chtěla, aby světově proslul pouze jeden z nich.

Šmíd toho času vystavuje ve sklepě pod antikvariátem Fiducia, Richter v Národní galerii v Praze. „Richter neustále reflektuje to, v čem žijeme. Je to člověk plný politických sdělení, byť sám tvrdí, že jeho obrazy nesmějí být čteny didakticky jako politické proklamace,“ říká o slavném malíři ředitel Národní galerie Jiří Fajt. Totéž ale platí již tři desetiletí i o Pavlu Šmídovi.

Pavel Šmíd a Vladislav Holec na vernisáži. (Foto: I. Mottýl)

Oby umělce přitom nespojují jen myšlenky, tedy touha vyjadřovat se ke všeobecnému marasmu, za který je odpovědno lidstvo (a naše maličkost jako jeho součást). Blízká si jsou i malířská východiska, Richter a Šmíd přitom různé techniky střídají až s neuvěřitelnou lehkostí. Pro oba jsou typické rozostřené obrazy i hyperrealistické detaily. Oba „zamalovávají“ už namalované, často inklinují k abstrakci a jsou fascinováni škálou barev. Richter si se škálou vyhrál například ve svých proslulých „vzornících“ nebo při tvorbě vitráže pro dóm v Kolíně nad Rýnem a Šmíd mimo jiné v mozaikách na aktuální výstavě ve Fiducii.

Pětaosmdesátiletý Gerhard Richter vyrůstal v Reichenau, dnes děsivém polském městečku Bogatyni s obrovskou tepelnou elektrárnou a poté ve vsi Waltersdorf u českých hranic. Prožil nacismus, a proto se celý život vyrovnává s kolapsem německých mozků, který Hitlerovu diktaturu umožnil. Třiapadesátiletý Šmíd obdobně prožil rudou totalitu. Vyrůstal v Krnově, pohraniční díře s velkou posádkou sovětských okupačních vojsk, takže se stejně jako Richter neustále zaplétá se stigmaty z totalitního dětství a dospívání. A s úlohou rodičů a prarodičů, kteří komunismu žehnali.

Pavel Šmíd přivezl do Ostravy výstavu Alexandrovci. A vernisáž se konala pouhé dva dny poté, co sovětský soubor písní a tanců téhož jména vystoupil ve vítkovické Ostravar Aréně. Samozřejmě s obrovským úspěchem a před plnou halou, ačkoliv vstupenka přišla až na 1780 korun. Na Šmídovu vernisáž přišlo asi šedesát milovníků umění, ovšem není vyloučeno, že mnozí z nich také fandí Alexandrovcům a zhoubné následky téhle ideologické show si vlastně vůbec neuvědomují.

Alexandrovci optikou Pavla Šmída.

Z ústředního obrazu Šmídovy výstavy přitom jde mráz po zádech. Dva uniformované rozjuchané Alexandrovce zachytil malíř ve vrcholné euforii, metr nad zemí při kozáckém tanci. Na pozadí s mozaikou, což byla výtvarná technika protěžovaná nacisty i komunisty. A s hradbou zasněžených hor, které jednou sovětská vojska zase překročí. Na jihu směrem na Kavkaz, no a na Západě přes Tatry a Beskydy. Je to skoro nevyhnutelné, protože našinec přece miluje ruské dubisko.

Veterán Alexandrovců Vadim Ananěv je navíc v Ostravě i jinde v českých zemích pokaždé nadšen z tuzemského publika. „Nikde na světě Alexandrovce tak nevítají jako v Československu,“ říká, ač už žádné Československo neexistuje. V hlavách Alexandrovců ale trvá. Oni pořád jezdí vystupovat do jedné ze zemí sovětského prostoru, v němž leží i Ostrava.

Šmíd dokonce jednoho Alexandrovce nechal vyskočit z obrazu a zavěsit na strop galerie. Snad jako symbolického zástupce předsunuté jednotky, která už je v Česku doma. Jinak řečeno, ten vojáček je naší nepochopitelnou tolerancí k aktuální rozpínavosti současného Ruska. Ideologické i geografické. Ten voják u stropu ukazuje českou apatii nad ruskou anexí Krymu, nad válkou na Donbase, nad potíráním svobody slova, shromažďování a dalších lidských práv v dnešním Rusku. Ten vojáček s placatou čepicí nám zase nebezpečně leze do hlavy, dokud se mu nebude chtít ven.

Šmíd varuje, málokdo mu ale naslouchá, zatímco vítkovická Ostravar Aréna nadšeně pěje Kalinku a Kaťušu. „My jsme ruská zpívající zbraň,“ často říkal o Alexandrovcích dirigent souboru Igor Ivanovič Rajevskij, jenže našinec tuto zbraň miluje. A naopak neslyší varování ruského novináře Lva Roitmana, který do Ostravy i Prahy už několikrát vzkázal: „Milí Češi, bojkotujte Alexandrovce!“ A kulturní deník Ostravan.cz dodává: „Milí Ostraváci, hlavně nebojkotujte skvělou výstavu Pavla Šmída.“

Pavel Šmíd: Alexandrovci. Galerie Dole v Ostravě. Výstava potrvá do 28. července 2017.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.