Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Wihanovo kvarteto a Martin Kasík na Janáčkově máji: Expresivita, sehranost a skvělá hudba

Wihanovo kvarteto a Martin Kasík na Janáčkově máji: Expresivita, sehranost a skvělá hudba

25.5.2017 Hudba

Drásavý Schnittke, orgastický Janáček a romantizující Elgar. Tři nesourodá jména spojená vervní hrou jednoho z nejlepších českých komorních souborů Wihanova kvarteta a klavíristy Martina Kasíka. Jejich společný koncert na Janáčkově máji byl po úterní přehlídce skladatelské soutěže Generace třetím v řadě a opět to byla událost. Wihanovo kvarteto sklidilo velký ohlas. Sluší se zastavit u jednotlivých skladeb zvlášť, protože každé z nich ostřílení muzikanti propůjčili naprosto osobité rysy a strhující výraz.

Zvětšit obrázek

Wihanovo kvarteto vystoupilo s klavíristou Martiem Kasíkem.
Foto: Lukáš Tížek

Středeční koncert mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj se konal na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Sál byl téměř zaplněn, když se rozezněl v podání Martina Kasíka (klavír), Leoše Čepického (1. housle), Jakuba Čepického (viola) a Matěje Štěpánka (violoncello) Klavírní kvartet (jednovětý) ruského skladatele Alfreda Schnittkeho.

Jeden z největších hudebních tvůrců v této kompozici vědomě navázal na druhou větu nedokončeného kvartetu Gustava Mahlera, který tehdy šestnáctiletý skladatel ponechal v torzu. Jak příznačné pro Schnittkeho mistrovské umění koláže – na počátku ani ne desetiminutové věty se line tklivá melodie v g moll v basové prodlevě. Ta se však nenávratně řítí ke klasickému Schnittkeho „kolapsu“, který se vzdáleně podobá zhroucení supertěžké hvězdy – napětí, vzrůstající rozrušováním tonálního řádu, vrstvením disonancí a polyrytmikou exploduje hned v první minutě. Následuje typická Schnittkeho parodická aluze, chromatické clustery, disonantní dvojitá i trojitá glissanda přispívají k prohlubující se skepsi z neodvratného konce životní cesty.

Fenomenologickou hloubku kompozice dokázalo Wihanovo kvarteto zdůraznit semknutým interpretačním výrazem a bytostným ponorem: chvílemi se zdálo, jakoby skrze levitující muzikanty z Chagallových pláten prosvítala červí dírou v čase apokalyptická osobní výpověď skladatele. Nebyl by to génius Schnittke, kdyby v závěru svého mantrického zaříkávání Mahlera nepřidal vlastní reminiscenci: jakousi posmrtnou masku, postulát řádu v neobarokně truchlivé kodě.

Houslista Leoš Čepický. (Foto: Lukáš Tížek)

Leoš Janáček to měl v mnohém jednodušší než Alfred Schnittke. Nikdo (kromě Kovařovice) mu neříkal, že tak se skládat má, či nemá. Za zdroj své inspirace si zvolil folklorní studánky svého i dalších moravských regionů a jako neobyčejně bystrý pozorovatel (jaký protimluv, k jeho vlastnímu citovému životu!) také jedinečně převedl lidskou mluvu – zejména její dialekty – do hudebních nápěvků. Těmi srší i jeho vrcholný Smyčcový kvartet č. 2, „Listy důvěrné“. Říká se mu tak proto, že se ví, komu jeho hudební náplň metaforicky adresoval. Jeho zaslepená láska ke Kamile Stösslové našla po Wagnerově Tristanovi snad nejeruptivnější výbuch v hudebních dějinách. V kvartetu dokonce přeobsadil violu archaickým nástrojem viola d´amour, který se používal zejména v barokní a klasicistní době.

Kdo by však čekal hudbu sentimentálně rozněžnělou, senilně opěvující mladistvou lásku, tomu je třeba se pousmát. Janáček je gejzír, který sršel ve dvaasedmdesáti letech šíleným plamenem, jenž stravuje poslední zbytky klasické hudební faktury. Značný podíl na naprosto stravujícím vyznění měli protagonisté večera, Wihanovo kvarteto. Tak orgastického Janáčka, zbaveného pietní ukázněné techniky jsem dosud neslyšel.

Wihanovci vzkřísili Janáčka nervního, brutálního i nedočkavého, zbavili ho sebemenšího nánosu romantičnosti a vykreslili osobitou hudební řeč v prudkých barvách, tempech, dynamických vrcholech i téměř neslyšitelných flažoletových průtazích. Jednotlivé věty Janáčkova druhého kvartetu prostupuje žhavá, hmatatelná energie, která opájí mysl: je to robustní, roztěkaná, smyslů téměř zbavená zvláštní radost žít, navzdory věku, osudu a entropii času. V tomto je Janáček ve světovém měřítku naprosto jedinečný originál a Wihanovo kvarteto dokázalo svou expresivní a přesto promyšlenou interpretací dát jeho hudbě opravdový punc kvality a osobitosti.

Klavírista Martin Kasík. (Foto: Lukáš Tížek)

Edward William Elgar napsal svůj Kvintet pro klavír a smyčcové kvarteto op. 84 v roce 1918. Jedná se o dílo vzácných kvalit, které svou výpověď staví na průzračné klasicko-romantické harmonii, snaze o symfonickou zvukovost a propracované vedení jednotlivých nástrojů. V této skladbě Wihanovo kvarteto neprojevilo tak přesvědčivou interpretační kázeň jako v předchozích dílech. Místy chyběla preciznější tónová kvalita, v Adagiu jsem postrádal jemnější smysl pro dynamickou výstavbu a kontrast. Chvíli jsem měl pocit, jakoby jednotícím principem interpretace bylo prudérní gesto, které se zrcadlilo ve všech kompozicích. Právě Elgarova romantizující hudební řeč je však plná návratů, krouží místy v docela úzkém tunelu a potřebuje přesvědčivou výstavbu. Vynikajícím způsobem se v této skladbě zaskvěl pianista Martin Kasík, jehož paleta barevně pestrého úhozu zde skutečně zazářila v plném lesku. V Adante – Allegru třetí věty potom tento vynikající interpret prokázal smysl pro znamenitou souhru, když sázel šestnáctinové figurace do pochodového ostinátního tématu smyčců.

Jakub Čepický. (Foto: Lukáš Tížek)

Wihanovo kvarteto v posledních letech prošlo personálními změnami. Na postu prvních houslí je stále vitální a energický Leoš Čepický, který je skutečným uměleckým lídrem a jeho interpretační názor je pevně otištěn v každém momentě nastudování. Stejně tak Jan Schulmeister, který tvoří s Čepickým vyrovnanou, koherentní dvojici, dynamicky naprosto vyrovnanou a intonačně přesvědčivou. S violou Jakuba Čepického, který v roce 2014, nastoupil do tohoto tělesa, přišel podobný charismatický živel jakým je primárius. Ovšem, intonační jistota syna Čepického Jakuba místy vzala za své. Sympaticky se představil nejnovější člen kvarteta violoncellista Matěj Štěpánek, který však bohužel dynamicky v Schnittkem i v Janáčkovi poněkud strádal, byl v pozadí a naplno se projevil až v Elgarovi a v přídavku, kterým byl Klavírní kvintet A dur op. 81 Antonína Dvořáka (Scherzo).

Přes drobné nedostatky v intonaci a dynamické vyváženosti předvedlo Wihanovo kvarteto velmi energickou hru, plnou překvapivých zvratů a krásných momentů. Bezesporu se jedná o jeden z nejlepších souborů u nás a těší mě zejména, že se nezdráhá hrát soudobou hudbu velikánů typu Alfreda Schnittkeho.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.